Sonet o očích vážky

V očích vážky viděl jsem svých sto tváří

i jednu lidskou a jednu z hvězd

ty jiné masky jsou pod nimi netopýři

zpívají můj neslyšný zpěv

jsem hora, jsem propast, jsem řeka v níž poušť

proud písku a sluneční hodiny jdou

stín u nohou bílých vran stiskl spoušť

na spánku mém utrhneš růži černou i rudou

jednu k loučení a druhou k návratu

první dej na hrob toho co v nás zemřelo

toho co bylo a už není tu

růží druhou pak zavoní tvé tělo

snad napíšeš mi pak na kůži vážky té trny

že před žní je, a že jen divně je mi