Oboustranné zatmění

Prolog

„Vidíš, co jsem říkal...!“

„Nevidím nic; Co jsi říkal?“

Oboustranné zatmění

„Tak tys fakt ještě neviděl nahou holku?“

Neznatelně zavrtěl hlavou a neodpověděl. Bylo jí to jasné; i bez toho zamítavého pohybu. Odpověď asi stejně nečekala; nanejvýš výmluvu.

„To jsme na tom teda oba stejně... Akorát na mně je toho možná víc ke koukání,“ zauvažovala nahlas.

„To bych chtěl vidět...!“

„A že ses teda nedíval, včera?!“ Postavila se tak, aby ani přes oblečení nemohl přehlédnout, o co přišel.

„Nechtěl jsem tě... nechtěl jsem mít navrch.“

„Ale tos přece klidně moh’ a já bych o tom vůbec nevěděla.“

„Včera jsi říkala, že bych neměl, když ty – nemůžeš...“

„Hlavně žes viděl ňáký blbý zatmění; jen kvůli tomu jsi mě ukecal jít běhat ještě po večeři? A já husa se nechala vytáhnout až k těm stromům dole u vody, navíc bosa...“

„Chtěl jsem ti ukázat, něco, co jsme ještě –“ ztichnul při vzpomínce na Měsíc, na řeku, na troúhelníkový remízek a na jeho tušenou podobu s neviděným zákoutím těla. „Promiň, jsem vůl. Když ty jsi taková... Vůbec mi to v tu chvíli nedošlo.“

„Jo, přijímá se. Ale ten fant sis pak vybrat nezapomněl, co?!“

„Ty ses furt chtěla sázet; a nevěřilas, že můžou být vidět dvě najednou; jako v zrcadle, přece... A prohrálas; a nemělas moc na vybranou, co odložit...“

„A tys pak šel přede mnou a asi ses ani neohlídnul; žes mě teda vůbec držel za ruku...?!“

„Přece abys – no jó, já zapomněl, že ty žádného pomocníka nepotřebuješ... Ale zase uznej: Běžel jsem taky bos a jak jsme se koupali, byl jsem... taky jsem na sobě nic neměl; ze solidarity s poraženou stranou.“

A z toho já měla asi co? Z nějaké tvojí solidarity...“

Přikývnul, uznávaje tím neuplatnitelnost svého nápadu.

„Co říkáš? Prý jsem pěkná,“ vypjala hruď, aby ho přiměla k výraznějšímu projevu; aspoň k odpovědi. „Teda já nevím, říká se to o mně,“ pokračovala, když se žádné nedočkala.

„Copak on už tě někdo... viděl takhle – jen tak?“ zeptal se rozpačitě po chvíli.

„Ne, to ne!“ ujišťovala překotně, jak kdyby se chtěla omlouvat nebo si ho udobřovat.

„Ale byla už jsi...“ odmlčel se, aby našel vhodná slova, za něž by se nemusel později stydět, „už jsi s někým – byla...“

Nepokládal to za otázku. Ona si to tak ovšem vyložila a zamyslela se; Jako by se i na takhle jednoduchou odpověď potřebovala důkladně připravit, aby v ní mohla naznačit cosi, podobající se pravdě.

„Nikdo mě ještě nikdy neviděl,“ vystupňovala nakonec své původní tvrzení zasazením do celé věty.

„Takže to bych jako... byl první?“ vyzvídal nesměle.

„Jo, to bys vlastně jako byl,“ přisvědčila.

Z jejího hlasu teď znělo méně jistoty, než před chvílí z jeho.

„Ještě jsme dneska neodběhli ranní trasu,“ vyhrknul náhle bez souvislosti, snad aby ji ušetřil dalších trapných okamžiků. Nebo aby oddálil zdánlivě neodvratné?

„Rozcvička zabíjí múzy, co v nás zůstaly ze snů, ty trasére,“ zasmála se a vzala ho za ruku. Tak daleko už se dostali i včera.

„Dohodli jsme se přece, že...,“ pokusil se aspoň slovně o odpor. Neohrabané dlani, jíž mu přikryla pusu, se však nebránil.

„Nevěděla jsem, že ta dohoda platí i když tu nečíhají žádné zvědavé oči – teda až na jedny, možná...“

Chtěl si stoupnout, ale zase si to rozmyslel.

Pustila ho, o krok couvnula a rozepnula si dva vrchní knoflíčky od pyžama.

„Když já nevím...,“ podíval se na ni nesměle. Pak zavřel oči a pro jistotu schoval obličej do dlaní. „Radši až celou najednou. Takhle je to takové... To se nedá vydržet bez – bez napětí.“

Zvedl paty na pelest a skrčil kolena pod bradu; jako by mu byla zima. Slyšel, jak odložila pyžamový kabátek. Věděl, že má pod ním ještě košilku; toho si nešlo nevšimnout. Ucítil závan voňavého vzduchu, jak ji přetáhla přes hlavu.

„Už...“ špitla. Neznělo to vyzývavě, spíš jako otázka; opatrná otázka.

„Ještě ne, až to bude všecko,“ upozornil.

„A jak víš, že to není všecko? Ty švindluješ! Ty se koukáš!“ předstírala, že se zlobí.

„Nekoukám, za koho mě máš?“ zahučel do dlaní, „To jsem moh’ už večer a nekoukal jsem. Ale nejsem hluchej – to jsem se naučil díky tvojí...“

„Neděkuj jí, nezaslouží si to,“ zarazila ho šeptem; Znělo to vlídně, skoro něžně.

„Tady by to přece bylo slyšet, kdybys přešlápla,“ vysvětloval. „Nehnulas nohama z místa. Jak by to teda asi mohlo být všecko? Máš na sobě ještě...“

„A jak seš si najednou tak jistej, co všecko ti chci ukázat?“ odsekla.

Odpor nečekal. Teď určitě ne. Ale v duchu si přiznal, že si jistý, co mu chce ukázat, není; stejně jako neví, kolik toho na sobě ještě má. Jestli jeden nebo dva kousky oblečení. Vzpomněl si na včerejšek, na chrastítko, na hru o fanty, na vyzuté tretry a na to, jak řekla, že by si sundala radši plavky než sluneční brýle... A na to, jak si je pak sundala...

„Víš –“ přetrhla jeho snění, ale hned pak se odmlčela, „asi bych ti to neměla říkat...,“ ubývalo v ní s každým slovem jistoty, „s tím před tebou, to bylo spíš jen takové skoro jako. Byl to jeden od nás. Bylo to tak nějak – ze sportu; honem urvat jinde, o co jsme byli ošizeni. Brát tu krásu ze druhého konce, než ostatní, rozumíš?. Ale s tebou je to teď jiné. Je to... promiň, nevím, jak to říct.“

„Mně to teda připadá pořád stejné,“ dělal že nechápe; jako by si ji chtěl dobírat nebo ji dokonce urazit nezájmem. „Oči jsem přece ještě neotevřel,“ zazvonil z jeho hlasu odlehčující smích.

„Nakreslíš mi – jak’s to včera říkal – ten umouněný Měsíček před zrcadlem?“ Mluvila teď hlasitěji. Asi schválně.

Její přešlápnutí mu přesto neuniklo.

„A – i když ty bys možná chtěl, aby to zatmění zůstalo ještě chvilku oboustranné – vsadím se, že už to bez podívání nevydržíš!“

„A kam ho mám nakreslit, abys to...“

„Sem,“ nahmatala jeho ruce a přiložila si je k bokům. Konečky prstů se jala zkoumat odraz svého těla, zrcadlící se v jeho tváři.

 
    +––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––+
    | o  o   oo  o   oo   oo  o   o  o     o  o  oo  o    o  o   o     |
    |     o   o   o        o   o  o   o   o              oo   o     o  |
    | o  o   o            o          o    oo      o   o  o       o   o |
    +––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––+