Poslední automatická báseň

Rozhodl jsem se zavzpomínat
nevím čím to bylo
asi tou melancholií zvracejícího odpoledne
či snad odjezdu několika malých zelených vršků v šíři kalhot
nevím skutečně a nedotknu se toho
snad jen
koukal jsem do starých básní a myslel
na jejich automatiku a viděl ty příběhy
které o nich vím jenom já
to co je pravdivé se nevypařilo
to co je mýtus ovšem také ne
Tento mýtus který jsem okolo sebe
šířil
a snažil se o něm přesvědčit především sám sebe
mě stál spoustu žil a několk malých větrů
které se potkali na západní rovnoběžce obratníku kozoroha
čtu si spící růži a mětůva a je to jakobych viděl
staré fotky
ve slunci lesknou se a pak si najednou vzpomenu
na svého bratra
"chtěl bych vyfotit vítr"
a nevěřícně tomu věřím jde tomuhle uvěřit?
mýtu o vlastním počínání
o vlastní pravdě?

Pročítal jsem ty staré básně a vzpomněl si
na lásky které jsou pod nimi pohřbené
nebolelo to ani nerozesmívalo
spíš jakoby vzdálené pohlazení
odkudsi z měsíce
Je to zcela neregulerní o tom vyprávět
ale poslední automatika prošedivělé české noci
mi jasně říká abych už konečně zapomněl
na stébla trávy
Přišel ke mně stařec a řekl zapomeň a běduj
a pak jsem o něm četl v knize a tam vyřvával jako
němý tulák jako jonáš polykající velrybu
jdi a běduj nad člověkem! rozléhalo se ulicemi
a já si uvědomil že ty hoříci sešity
pochcané a rozkopnuté po skalách
jsou dávnou nepietou ostravského podhoubí
nebo snad další imaginace vlastního nářku
z rána kdy joyce přetnul odysséa

Pročítal jsem ty básně a myslel
na obrovského básníka
který se nad nimi ztrápen vznášel a nedokázal dohlédnout na činy vlastního pera
vidím ho a jeho překotnost a opilost v deštivé noci (které ho dokázala především obdarovat několika pryskyřičnými obvazy uprostřed rána jak stál a nahý a loupal si z těla vosk a nechtěl věřit tomu že i sen je vlastní realita v neumělem cože? ) jak mluví
a nedává prostor a snaží se vstřebat víc a víc pohledů a děkovných opětovaných národnostních mýtů na vlastní osobu
Hele kundo to je morrison a smrdí a fakt smrděl! bože jaká tragičnost ikony v kterou se začal proměnovat a vcucávat do vlastní šťávy

Je noc a nebo ne - nikdy na tom nesešlo - napište do básně že jste opíchaly třicet žen a je z toho div ne biblický úkon prvnotní bitvy v talíři nad okapem
napište do básně že pijete třicátou flašku absintu (i když je taktní pomlčet nad tím že jste ho nidky neochutnali) a máte o pár jablek granátových navíc
napište do básně pár uschlých stromů a můžete se prohrabávat klínem a ochlupením buhví kolika sestřiček na požádání s olízaným semenem i když tamta vás nekousala do péra
napište do básně že máté rakovinu a že jste na ní umřel a pak si jděte na pohřeb protože kdo jiný by převzal kondolence
napište do básně že jste si vsugerovali anomálie prenatálie kogitolálie a neuropytodekofylogramositovymaštěnoajánevímcovšechnoještězasračkysilie a jste šemíkem na entou protože ne každý si dokáže přiznat ten krásný dar duševní slabosti který se blyští jako pozdní diamant ranní moči
a především nezapoměňte pak do básně napsat - tedy až potom co vám všechny milenky vycvracej do rukou svoji lásku a potom co vás všichni začnou milovat a samozřejmě někteří nenávidět a taky potom co vojedete toho posledního psa chcíplýho na poušti vlastních představ že
někdo si zapomněl říct - je tohle ještě hra?

a pak jsem se posral
a seděl a myslel na to s nostalgií protože co jinýho s tím
vlastně to možná tolik nebolelo
mýtus je promluva a já chtěl něco říct
bohužel se to v tom všem někam vytratilo a postesklo si jako realita
která neodbytně tluče na okna
jsem tu jsem tu a taky někdy nejsem
sedím tu a je fakt večer
a trochu mě zebou nohy mám zacpu
a myslím na ty lidi kteří propluli mým mýtem
někdy jsem se na ně jenom podíval a někdy jsem se jich i dotkl a vobčas ani slovo neutrousil
ale možná jsem někdy někoho udělal šŤastným aspoň na chvíli
a někdy sebe
aspoň na pár minut

a proto - nikdy jsem nepsal větší pravdu
něž když jsem nejvíc lhal

sedím tu a vlastně už nemusím nic říkat
i když by toho byla spousta
ale automatika umřela jojo říkala mi to
spolu s verlainem když si u mě tiše pokuřoval
a malou maloval svou poslední báseň
mám ji vepsanou na víčkách a vždy když si ji chci přečíst musím zavřít
oči jenže pak nic nevidím a tak čekám až umřu a uvidím světlo na konci tunelu
které mi ty písmenka ozáří
ale nikam nespěcham -
protože že člověk je vůl se dovídám tak jako tak každý den

a tak tu sedím a pořád mě zebou nohy
a ptáci možná zpívaj
a kdekdo si pořád myslí že to skutečně dělaj
a já cítím v krku sucho a prázdno
jako když máte celou noc otevřené oči
trochu to s vámi drncá a za okny utíkaj dráty telegrafní
se svojí sféričností

jojo - nic na tom nezměním ale
ehrm snad jako topol zachrmlám
a myslím na to co jsem hledal
a myslím na to jsem nenašel
a myslím na to že Vždycky jsem chtěl napsat báseň která by byla jako probdělá automatická noc v uhánějícím vlaku jenž na okamžik ozáří poslední vstávající smutné slunce podzimní písně  Podzimní slunečnice

12. 8. 2009