Vífíl?

Vífíl?

Všechno se seběhlo zpočátku rychle. Maminka měla s mou sestrou a kamarádkou odjet do Itálie. Já jsem měla v té době mít dovolenou také. Chtěla jsem se starat o svého  manžela (dnes již bývalého), protože byl po operaci kýly. Manžel se již těšil, jak ho budu hýčkat. Nejvíce mě vytočilo, když jsem přišla domů po dvanáctihodinové službě, necítila nohy únavou- a muž si půl hodinu stěžoval, že nemohl v noci do půl jedné usnout. Samozřejmě, protože se válel celý den.

Dva dny před odjezdem zavolala maminky kamarádka Marie. Její manžel dostal infarkt. Maruška řekla tím pádem, že nejede, zůstane s ním.Šlo o to, kdo pojede místo ní, protože cestovka odmítla proplatit alespoň část zájezdu zpět. Řešení bylo nasnadě. Pojedu já. Manžel se beze mne obejde. Měl zajištěny obědy v jídelně- pět minut od domu, syn byl na dětském táboře. Takže pro mne nebyl žádný problém. Pro muže ano. Skuhral, že ho opouštím na smrt nemocného. Když věděl, že se dívám, chodil v předklonu, jizvy jsou prý ještě citlivé. Naštěstí jsem zdravotní sestra a vím , že by měl tři týdny po operaci již být v pořádku. Nedala jsem se zlomit výhrůžkama, mimo jiné i výhrůžkou, že si nechá oholit vlasy dohola. Smála jsem se tomu a vše pouštěla z hlavy, protože jsem již myslela na to, jestli si stačím zabalit za dva dny.

Stačila.

Dovolenou jsem si užila a za zlomkovou cenu zájezdu. Odjížděly jsme odpočinuté, opálené a těšily se domů- trochu.

Před Českýma Budějovicema nám ohlásil řidič, že kdo chce, může tam vystoupit, jinak staví až v Praze. Rozhodly jsme se pro Budějovice, je to domů blíž. Ještě že jsou mobily, zavolala jsem mužovi domů, aby pro nás dojel. Řidič nás vysadil u velikého hotelu s názvem Gomel. Kousek od něj byla výpadovka na Prahu. Protože muž neznal České Budějovice, ani kde je hotel, řekla jsem mu, že prostě pojede na Prahu a já budu stát u silnice, aby hotel neminul. Maminka se sestrou si sedly na kufry poblíž vchodu hotelu, kde také stál kousek od nich vrátný v uniformě. Já si šla stoupnout k výpadovce.Neuteklo ani pět minut, když u mě zastavilo auto, vykoukla mužská hlava, (že by se ptal na cestu? Napadlo mě.) a ozvalo se: „Vífíl?“ „Cože?“ Nerozuměla jsem, co chce. „Vífíl?“ Opakoval otázku Němec. V tom mi to došlo. Myslí si, že jsem...! Odehnala jsem ho gestem ruky. Jasně, přemýšlela jsem, stojím tu poblíž drahého hotelu, v minisukni a je PŮLNOC. Sbírala jsem v hlavě útržky mé mizerné Němčiny. Ve škole jsme měli Ruský jazyk a na střední jsem maturovala z Francouštiny.Přesto jsem dala dohromady pár slov a když stavělo asi čtvrté auto se známou otázkou, řekla jsem:“Najn, ich varte majne man.“ Podle mne jsem mu oznamovala, že očekávám svého manžela. Bohužel, Němec to asi pochopil jinak, vystoupil z auta a říkal mi lámanou češtinou: „To nevadí, já ti dát víc.“ A otevřel naditou peněženku, abych se mohla podívat, že na to má. Měl. Plnou.

Přiběhla jsem s pláčem na krajíčku za mamkou a pošeptala jí, že tam nebudu, staví mi tam Němci a ptají se mi vífíl. Mamina se podívala na hodinky- auto tu již mělo být. Bála se, abych neprošvihla manžela a on to nepřejel. Zároveň zpracovávala informaci ode mne, přeřekla se a zařvala:“Koukej jít šlapat!“ Zakřičela tak nahlas, že to slyšel i vrátný u vchodu a zhrozeně si nás přeměřil. Dorazila to sestřička, tehdy čtrnáctiletá, která řekla:“Jestli je ti zima, já tě vystřídám.“ „Dobře, koukejte jít obě.“ Uzavřela to mamina.

Stály jsme tam chvíli, auta stavěla tuplem, když u nás brzdilo černé auto. Stahovalo se okénko a já už vztekle zařvala:“Jdi taky do pr....“ „Ty mě nechceš?“ Ozval se ublížený hlas mého manžela. Bodejď bych ho poznala. Místo bílým autem, přijel černým. Svoje totiž nenastartoval. Navíc ze vzteku, že jsem doopravdy odjela se nechal ostříhat dohola.

Běžely jsme pro maminu a pro kufry. Cestou jsme se řehtaly „To byla taková sranda?“ Byla zvědavá mamča. „Jo, ani nevíš jaká..“ Děla sestřička. Vrátný se za námi díval a kroutil hlavou.

A na závěr? Je to již pěkných pár let, co se to přihodilo. Má mladší sestřička dokončila medicínu a vdala se. Stále se smějeme, když si vzpomeneme na dovolenou v Itálii.

PS: Pro jistotu chodím na kursy angličtiny, abych nevypadala jako úplný ignorant. Kdoví, co se ještě může přihodit....