Jen počkej, babička ti dá!

      Moje babička mi tvrdila, že největším bohatstvím je pro člověka kráva. V nejistých dobách po sametové revoluci mě přesvědčovala, abych si toto zvíře pořídila, ustájila ho do stodoly k mým rodičům ve vedlejší vesnici a dvakrát denně tam jezdila na kole krávu nakrmit a podojit. Moc nepomohly mé protesty, že zvíře, vyšší než po má kolena, ve mně vyvolává potřebu prchat do bezpečí, že na mléko jsem alergická a konkurovat Kunínské mlékárně se mi asi nepodaří, ona prostě věděla své.

      Babička byla pravý rodinný generalissimus a měla jednu zásadní vlastnost – musela mít vždy poslední slovo. Moje maminka, jakožto její nejstarší dítě, byla od chvíle svého příchodu na svět určena k opatrování svých rodičů, čemuž se pochopitelně vzpírala. Přes babiččiny časté komentáře stran její údajné velké hlavy a tedy neudatelnosti na svatebním trhu, se jí podařilo vstoupit do svazku manželského už v 18 letech, ale útěk z pod babiččiny kurately se povedl jen částečně.

      Po 9 letech spokojeného bydlení v pronajatém bytě byla svou matkou opět zmanipulována a všichni jsme se poslušně stěhovali zpátky k nim do chalupy, protože babičku a dědečka zmáhalo stáří a potřebovali pomoc. Vzhledem k tomu, že babičce v té době bylo 53 let a energie měla asi tolik jako buldozer, pravý důvod toho činu byl trochu jiný a projevil se záhy po našem přestěhování. Babička tím totiž získala poměrně bezmocné publikum pro své velkolepé vstupy na scénu. Rozhodně měla smysl pro drama. Do naší části chalupy vtrhla vždy, kdy ji napadl další argument, kterým mohla zatlouct do země svou „nezdárnou“ dceru, takže babičkou zinscenovaný konflikt trval několik hodin, ba i dnů a všichni nedobrovolní aktéři dostávali tiky při každém rozražení dveří.

      „A ještě to jsem ti chtěla povědět – němysli si, děvucho, že si na mně přijdeš, joch ti to raz pravila a na tym trvam a tak to budě“ zahulákala na zničenou maminku, načež triumfálně opustila prostor, aby si v klidu své kuchyně připravila další skvělý výstup.

      Další babiččinou znepokojivou vlastností byla schopnost kdykoli rozeštvat své tři dospělé děti mezi sebou tím, že jim podrobně sdělovala, co o sobě navzájem řekly. Tak se občas maminka dovídala o zdrcující kritice, kterou na její adresu pronesla její mladší sestra, což vedlo k uraženému mlčení posléze už na obou stranách. Strejda takticky prchl daleko od domova již v 18 letech.

      Babička byla pracovitá a dobrá hospodyně. Poučena dvěma světovými válkami zpracovala všechnu úrodu, nic nepřišlo nazmar. Pekla kynuté bochánky plněné domácími hruškovými povidly, vyráběla domácí nudle a odkrojky pokládala na plechovou plotnu. Tam se pekly, prohýbaly se žárem a na žluté ploše se jim dělaly hnědavé puchýřky. Byla to velká dobrota. Stáli jsme s bráškou nedočkavě u plotny a těšili se, až se nudle dopečou. Krásně křupaly. Naši touhu po sladkostech babička tišila tím, že nám do pusy lžičkou dala kakaový prášek umíchaný s cukrem. Taky nám chutnal.

      Vyznačovala se i šetrností, předměty v domě byly určeny k doživotnímu používání a jakožto takové se musely udržovat. Nesměli jsme se opírat o pelesti babiččiny postele, protože by se mohl odřít lak a měli jsme přísně zakázáno sjíždět po zadku dřevěné lakované schody z patra, kde jsme měli dětský pokoj. Dodržet toto nařízení však bylo nad naše síly, protože lepší možnost sestupu do přízemí jsme opravdu nenašli. Snažili jsme se klouzat po schodech tajně a zcela potichoučku, ale i tak jsme bývali odhaleni a vystaveni kázání.

Korunu tomu všemu nasadili bratranci, kteří se nehodlali  nechat odradit zákazy naší babičky od úžasné legrace a vymysleli závody ve sjíždění schodů na tácu. Ten rachot se nedal přeslechnout ani ze zahrady, kde babička v tu dobu pracovala a moji bratranci tak byli seznámeni se svou vlastní špatností v důsledném výčtu všech provinění zvící půlhodinového kázání s vylíčením všech možných tragických konců takových provinilců a pocitů jejich ubohých zostuzených rodičů…

      Tehdy se zrodil slogan – jen počkej, babička ti dá! – který jsme pak používali ve všech oblastech života, i těch s babičkou nesouvisejících.

      Po několika letech moji rodiče konečně pochopili, že takzvaná pomoc prarodičům je nejspíš bude stát život a proto hledali a nakonec našli a koupili  malou chalupu v jiné vesnici. Stěhovali jsme se po 6 letech poměrně krušného pobytu u babičky, ale stejně už bylo skoro pozdě, protože po přestěhování se vinou setrvalého stresu začaly u maminky projevovat problémy s chůzí a po několika měsících v nemocnici jí diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Maminka se stala plně invalidní.

      Na základě babiččiných vzpomínek na její kruté dětství polovičního sirotka jsem si však jista, že babička byla skálopevně přesvědčena, že ona své děti vychovávala správně a s láskou, protože je totiž nikdy nebila (což maminka sice potvrzovala, ale zároveň líčila dolíky hluboce vyražené do kolen, když hodiny klečela na hrachu před křížem pověšeným na zdi). Pojem psychické týrání jí prostě nebyl znám…

      A stejně jsem tu hrdou, nekompromisní, dramatickou, nevzdělanou, majetnickou, mnohdy pomýlenou, zmatenou, zranitelnou, ale stále bojovnou bytost milovala...

Byla to prostě moje babička.