Docela obyčejná zdechlina

Bylo to ve své podstatě docela obyčejné ráno. Holubi se vesele srali na balkóně, na teploměru třicítky a to vše v objetí osmé hodiny ranní.

Miroslavovi nebylo nijak do smíchu. Cítil POVĚDOMÉ. Cítil, jak jej svírá pod krkem další šedivý den. Očista chrupu v koupelně, jedno-druhé kafe na rozjezd a do toho dementní kecy z rádia, podpořené dvacet let starými songy, v několik let nezměněné sestavě. Kdyby se onoho rána nevypravil do sklepa, jistě by byl i nadále obstřelován notoricky známým arsenálem všedního hovění. Miroslavovo rozhodnutí bylo spontánní a pro tupě přihlížejícího diváka nepochopitelné. Když dožvýkal poslední krajíc chleba, za doprovodu poletujících drobků zavelel k odporu: „A já si půjdu si zasáňkovat.“

Kdyby se psal prosinec a kdyby se široko daleko vyskytoval nějaký sníh, jeho uvažování by zřejmě nevybočovalo z normálu. Ale ono bylo léto. Docela parné a „výjimečně“ bez sněhu. Což si Miroslav uvědomoval. Možná právě proto se rozhodl pro onen netradiční „letní“ sport. Kdyby se z oblohy snášely sněhové vločky, pravděpodobně by lapal bronz. Takhle se vydal do sklepa. Pro sáňky.

Jak se totiž posléze ukázalo, tato nepatrná životní výhybka byla z hlediska negace rutinizace zásadní. Jakmile se Miroslav ocitl ve sklepě, přivítaly jej nejen výkaly rozmnožujících se hlodavců, nejen kolabující osvětlení, ale i docela obyčejná mrtvola.

Miroslava vždycky zajímalo, copak by prožíval, kdyby mu cestu zkřížila nějaká mrtvola. Už jako dítě tyto myšlenky neustále přežvýkával. Jeho představy nepostrádaly potřebný žánrový rozptyl. Jednou to byla zdechlina bez končetin, podruhé případ s vykuchaným žaludkem a jindy zase obtížně identifikovatelné torzo. Mrtvola, na kterou narazil, byla v tomto směru docela fádní. Ačkoliv jí někdo podřezal hrdlo, vydloubl oko, odstřihl prsty a odřezal polovinu zadku.

Miroslava tento pohled příliš nevzrušoval. Poté, co se dvakrát vyzvracel, okomentoval vzniklou situaci poněkud suše: „No konečně.“

Co si budeme povídat, na jeho místě by asi každý z nás vyprodukoval nějaký ten výměšek. Načež by následoval pohotový telefonát ochráncům zákona. Avšak v Miroslavově světě nepřicházelo něco takového v úvahu. Docela obyčejně zamordovaná mrtvola ho totiž uhranula. A to natolik, že ji počal zkoumat nejen z uctivé vzdálenosti, ale i z blízkosti takřka intimní. Nesměl mu uniknout žádný zakrvavený pór na pokožce a žádná – byť jen sebemenší - řezná rána. Miroslav se zkrátka uspokojoval. Nezajímala jej barva očí, či snad identita neznámého muže. Jen ony šrámy.

Při poctivém omacávání (jak vizuálním, tak fyzickém) si samozřejmě uvědomil „povinnosti občana v podobné situaci“. Číslo 158 problesklo jeho ukájenou myslí nesčetněkrát. Pokaždé jej ovšem zavrhl. Na jeho místě by každý zavolal. Každý by zmateně pobíhal, narážel do stěn a pokřikoval nesrozumitelná slova. Miroslav ne. Tenhle scénář dávno roztrhal. Pryč s šedí. Do hajzlu s nalajnovaným lidským chováním. Tahle mrtvola byla Miroslavova.

Minuty ubíhaly a v „našem“ sklepě se odehrávalo cosi vskutku nezvyklého. Miroslav si mezitím odskočil pro svůj digitální fotoaparát a z jindy potemnělého suterénu lítal jeden ptáček za druhým. Několikagigová paměťovka zažívala nefalšované galeje. Miroslav se totiž držel hesla: „Čím více fotek, tím větší šance na nějakou tu pěknou cenu.“

 Po třech hodinách to „našeho“ fotografa přestalo bavit. Což bylo dáno i několikerou křečí v zápěstí, plnou kartou a nedostatkem přítomných rekvizit. Za daných podmínek se přesto zrodil objemný a dostatečně pestrý materiál. Mrtvola s Miroslavem, Mrtvola bez Miroslava, Mrtvola částečně s Miroslavem, Miroslav částečně s mrtvolou, Mrtvola s obrovským krysím exkrementem, Mrtvola s Miroslavovým exkrementem…

„Náš hrdina“ se nad svým počínáním nijak nepozastavoval. Konal pouze to, co mu momentálně našeptávala zvrácená mysl. Za tři hodiny se vyrojilo tolik obrázků, že by se s nimi dala vytapetovat dálnice z Brna do Prahy. Včetně tří obrazů olejovými barvami, ve stylu pozdně impresionistickém.

A nikoliv bez užitku. Při focení uměleckých aktů si Miroslav uvědomil, že jej nejenže nevzrušují nazí muži, ale ani muži mrtví. Ulevilo se mu. V dnešní nejisté, vrcholně zvrácené době je totiž možné prakticky vše.

Za ony necelé čtyři hodiny si „naše“ postava vybudovala k mrtvému muži velice blízký vztah. Prakticky až majetnický. O popularitu Miroslav nestál. Policisté nepřicházeli v úvahu. Ani osoby blízké. Jak už bylo řečeno – tahle mrtvola patřila pouze jejímu poctivému nálezci. Zatímco jiné nazdárky by v danou chvíli zajímalo, jakpak se vypořádat s místem činu, Miroslava trápilo něco jiného: „Nabalzamovat, vysušit, nebo zmrazit?“

Vše zbylé bylo druhotné. Stejně tak potíže spjaté s transportem těla do pátého patra. Miroslav si nepřipouštěl výhody naporcovaného masa už jenom z principu negace rutinizace. Nic se nebude piglovat, nikdo se nebude čtvrtit. Jiní by tak pravděpodobně konali. Ale ne Miroslav. Ten si nechtěnou pozornost nepřipouštěl, ani zvýšené riziko kýly. Mrtvola tak směřovala do pytle v jednom kuse. Přestože to Miroslava stálo spoustu sil…

Rozdílné fyzické dispozice byly zřejmé na první pohled. Miroslav vážil i s hadry padesát kilo (a to ještě s plným žaludkem, se zhutněnými střevy a s litinovým radiátorem na zádech), kdežto jeho objev dobrý metrák. Následné překonávání šesti pater, dvanácti schodišťových ramen a sto čtyřiceti čtyř stupňů bylo náročné jak časově, tak silově. Miroslav funěl, řval, tu a tam se svalil na zem a upustil pytel na níže stoupajícího souseda. „Náš hrdina“ si záměrně počínal nápadně, neb mu bylo jasné, že kdyby konal opačně, tím spíš by vzbudil podezření. V tomto směru mu nahrával i opticky nepřehlédnutelný pytel a krvavá trajektorie ve zpětném zrcátku. Reakce sousedů byly vesměs typové: „Vy jste porazil nějakého jelena? – To tam taháte nějakou mrtvolu? - Kurva, Miroslave, tu chodbu si pak vytřete.“ Nepodléhaje podbízivé tíze okamžiku, reagoval Miroslav klidně a nejjednodušším způsobem: „Ano, porazil jsem jelena – Ano, v tom pytli mám mrtvolu – Nebojte, kurva, tu chodbu si pak vytřu.“

Na posledním rameni vypomohl Miroslavovi ochotný domovník. Pravděpodobně v domnění, že i on bude odměněn dobrou porcí kančího guláše.

Miroslav neprotestoval, poděkoval a stále se choval tak, jako by v pytli pašoval hypervýhodný nákup a nikoliv bezvládné lidské tělo. V domě to i nadále žilo zaběhlým způsobem. Jakmile se v pátém patře zabouchly dveře, ujal se Miroslav role hostitele. Osprchoval se, hodil se do svátečního obleku a usadil návštěvu do měkkého křesla. Následoval pestrý program. Kafíčková siesta, rozevlátá hudbička a několikeré výměny němých pohledů.

Když už se schylovalo k půlnoci a ti dva tam stále nehybně seděli, počaly Miroslavem cloumat jisté pochyby. Jeho myšlenkový pochod byl přibližně následující: „Nejsem tak trochu divný? Nebo snad přímo zvrácený? A co sousedé? Nejsou vůči všemu až příliš lhostejní? A co ten mrtvý muž? Nezabil jsem ho já?“

Miroslavovi se usínalo o to hůř, když si následně uvědomil, že ve sklepě…

zapomněl…

podělané sáňky.