Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Doma

29. 09. 2009
5
7
1924
Autor
pole
„Sad,“ povídám, „to víš, že chtěla sad.“
„Nechtěla. Chtěla barák s velkou zahradou.“ odpovídá můj bratr a něco dál žvaní a já ho neslyším přes hudbu v hospodě.
Máme rodinnou slezinu. Po těch několika letech se to změnilo. Vzpomínám si, kdy bratr nosil dlouhé vlasy a hrdý plnovous. Bylo mu tenkrát dvacet tři a už byl dospělý. Se zbytkem velké rodiny V. jsme si nerozuměli. Protože jsme nebyli dost dobří. Na oslavy jsme nechodili včas. Nikdy jsme nebyli dobře oblečení. Vždycky z nás tří někdo chyběl. Matka, bratr, nebo já. Já se snažil víc, udělat dobré jméno tam, tady, promiňte, mámě není dobře.
„No jo, Pípa zas..,“ odpovídali strýcové a chápavě pokyvovali hlavami. Nechápali.
A tak teď nosíme obleky, které nám nepadnou, ale já i bratr známe ženy, kterým se to stále líbí. Nechodíme na oficiální, roztomilé, klábosivé rodinné srazy, protože nám o nich už nikdo nepodává zprávu. Ruské kořeny pomalu vyhasínají a už není nikdo, kdo by chtěl nebo mohl oslavit osmdesátiny v Národním na baletu podle Vysockého.
Všechno je pryč.
V nestřeženém okamžiku si bratr odskočil a já zůstal u stolu sám. Vyhrává hudba, servírka je u baru a s někým se baví, myslím, že po mně hodila okem. Kouřím a bezelstně čumím do blba. Myšlenky uhýbají různými směry, tam a sem, kontext, zhodnocuji celou situaci, bratr někde pracuje, tak jsme přece začali. Nebo možná ne. Možná pobírá dávky a jeho žena se zlobí. Co by se nezlobila, studovala v zahraničí a k čemu to dneska -
„U Hradce chtěla ten barák,“ povídá bratr a sedá si.
„U Hradce?“
„Jo, jeli jsme se tam jednou podívat, tos tady nebyl,“ odlmčí se a zapaluje cigaretu.
Nic na to neříkám. Tos tady nebyl, tos byl pryč. Ve Státech. S Alinou. Už jsem doma a je to jiný. Už je to za mnou a už tam nepojedu. Doma.
Servírka nese další piva a pokládá je na stůl. Dívám se na ni a ona o tom ví, proto můj pohled naprosto neopětuje. Ještě si to neuvědomuju, ale jsem pro ni druhá cena. Nebo si možná hraje, možná že jen tak blbne, ženský to dělávaj. Bratr na mě kouká, je to ten pohled, ten, co tak znám, ten momentálně tebou pohrdám.
„Já jen řikám,“ vracím se k tématu, abych se vyhnul trapasu, „že máma ze začátku prostě chtěla sad.“
Pokrčí rameny.
„Nevim, kdy k tomu musela mít barák,“ cigareta, „ale kdyby prodala ten byt, tak ho asi mohla mít.“
„No,“ začne bratr, ale větu nedokončí. A mně se vybaví, mně se najednou vybaví, co všechno se za tu dobu dělo. Tos tu nebyl. E-maily, krátké, nesrozumitelné, lakonické zprávy o tom, že bráchu vyhodila žena z bytu, že bráchu vyhodili z práce, že brácha....

„Baby, come back to me,“ šeptá Alina a pak mě objímá, líbá mě, když jí vyprávím o tom, co se všechno děje doma, jakej je to čurbes.
„Čurbes.“
„Tchrrrbiz?“ A tak matka byt neprodala. Neprodala ho a bratr byl doma. Jenom chvilku, jenom chvilku samozřejmě.
„Jo, chodili sme do kina. Hodil jsem jí do počítače nějaký věci, spravil jsem - “ to a to....
Se ženou jsou zase spolu a nikdo z nich tomu nerozumí. Ona mi sem tam zavolá. Pivo a nářeky. Tak proč s nim seš, ty krávo, říkám si v duchu. Ale je to tak. Prostě chce. Prostě čeká. Jako čekala máma.

Na jaře jsem vysvětlil Alině, že se musím jet podívat domů. Líbala mě a říkala, že tomu rozumí, že moc doufá, že všechno bude fajn, flirtovala se mnou a koupila si novou blackberry, aby mi prej mohla psát e-maily každičkej den.
Jet-lag nebyl žádnej a já seděl do noci v obýváku a povídal si s rodinou. Kouřili jsme s bratrem ještě víc, než předtím, on měl důvod, já to měl z neřesti. Mezi větama bylo trošku prázdno. Tak jsem otáčel hlavu po pokoji, kde jsem strávil dětství.
Stěny pořád stejně žluklé.
Mušky ale byly pryč.
Tadyhleten obraz je nový a máma si dokoupila nová dvdčka. Knížky už ji nebavily. Kočky umřely a tohle byl někdo nový, bezejmenný, prostě kocour.
Druhý den ráno jsem jel na Ostrčilák pro barvy a pár štětců. Vrátil jsem se, když bratr vstával. Narval jsem mu něco do ruky a vymalovali jsme obývák.
Máma byla šťastná, samozřejmě.
Ale chtěla sad.
Rozuměl jsem tomu a bratr tomu taky rozuměl.
„Dělám na tom hele,“ povídal mi tenkrát u piva, „mám něco rozjetýho.“
Doma v New Yorku, který se k mému příjezdu tvářil flegmaticky, ale já přesto věděl, že se rádi vidíme, mě Alina přivítala polibkem a já jí řekl, jaký máme plány. Začal jsem počítat, Alina mi pomáhala a já psal bratrovi maily – tedka mam slusnej income, co ty
Vyměňovali jsme zprávy plné čísel, nebyly to špatné částky, brácha za přebytky chodil do bazarů a kupoval mámě adaptace Austenové, ale ještě radši staré sci-fi filmy z našeho mládí.
Poslední číslový e-mail jsme si vyměnili v lednu.
Neodpověděl jsem týden. Pak dva.
Alina byla těhotná.
Peníze šly na dětský pokojík. Na obývák. Na oslavy. Na brooklynské bary.
Chápu, brácha, v pohodě. To je samozřejmý. Napsal mi a ozval se až zase v březnu.
Že máma umírá.
„Má rakovinu.“
V telefonu bylo ticho a já věděl, že za chvilku přijdou detaily. Ty popisky, co znechutí a rozbolaví zároveň. Bude cítit ten pach a děs, desinfekce a arogance doktorů, sestřička, na kterou máma plivla. Nádor je velkej tak a tak a zasahuje tam a tam a je to poznat na její kůži, na jejích vlasech, na jejích očích, na jejím hlase, a já, a já si uvědomuju, že to bylo vidět už dlouho. Od toho a toho momentu, možná bych i věděl, úplně přesně, kdy. Tenkrát v lázních, bylo nám málo, hotelový pokoj v ulici u parku, oba jsme dostali nové bundy, což se neobešlo bez hádek a pohlavků. Ještě hrníčky s pítkem a já si odskočím pro oplatku a tehdy, úplně náhodou, jsem si toho všiml. Po cestě zpátky. To není moje máma, má jiný vlasy. Jsou šedý a ustaraný, bolavý. Kde jsou máminy vlasy?
Zemřela ještě než jsem stačil koupit letenku.
Ležela ve své ložnici, dávala si odpolední spánek. Ten, co jsem se vždycky bával, že už nevstane, chodíval jsem k ní a poslouchal s hlavou přilepenou na její velké břicho.
Obývák ještě pořád svítil bílým primalexem. Ložnice svítila máminou kůží. Paní Nosková, pečovatelka, bratrovi zavoalala v devět večer, tři hodiny po matčině smrti.

„Já sem jí tam eště pak vzal,“ začíná bratr po chvíli, co se vynoří ze svého půllitru.
„Co?“
„K tomu baráku jsem ji pak ještě jednou vzal,“ opakuje, „do toho Hradce.“
„Fakt?“
„Jo.“ odmlčí se, „Asi čtrnáct dní před tim, než umřela.“
A ve mně svítá naděje. Přijde mi to jako z filmu od Alice Nelis a začínám mít radost.
„A? Líbilo se jí to? Byla šťastná?“
A bratr se zase napije a pak se na mě podívá, opět ten podobnej pohled, teď jsi trapnej, je to spíš jen takovej zlozvyk, takhle se prostě tváří, když je něco špatně.
„Nic neřekla,“ nevšímá si mého údivu a pokračuje, „seděla v autě a jenom koukala. Na ten barák a na tu velkou zahradu. A pak najednou začala 'já chci svoji mámu.' A takhle to pořád opakovala 'já chci svoji mámu.' Nadávala nám do hajzlů. Zatáh sem jí pak na procházku, chodila se mnou po kraji lesa pomalu a -“ brácha zabrzdí, „a asi se jí to nelíbilo.“
„Sem jí pak natrhal kytku,“ brácha na to měl vždycky talent, pomyslim si, „a to jí udělalo radost asi, tak chvilku koukala a byla ráda, že je venku.“
„Jo?“
„Jo. No a pak jsem ji chtěl vzít na nějakej hrad kousek po silnici, ale místo toho jsme museli do vinohradský nemocnice, protože se jí přitížilo.“

Na pohřbu jsme mámě hráli už nevím, co. Něco bizarního. Něco, co měla ráda. Nebo možná už neměla, my nevěděli, ona už pak jen koukala na filmy. Strýcové měli kecy, tetky měly hezký kecy, že jsme to vystihli. Napsali už pak jenom jednou.
„A ten barák byl nějak velkej?“ ptám se.
„Spíš domek to byl, tak na letní přespání prostě.“
„No, bouda!“ vyjedu na bratra, „normální zahrádkářská bouda. To je přesně to, co tvrdim, že chtěla sad. Ne barák.“
Mlčí a dívá se do prostoru hospody. Nic zvláštního se neděje. Já už se nedivím těm českým obličejům, už se na ně nedívám jako cizinec, nedívám se na ně s láskou romantického vyhnance, co za týden zase uteče. Už vím, už si uvědomuju, že jsem zase jeden z nich, že se nořím mezi ně, do tý stejný kaluže. Vidím je jako sebe, jak podobně na tom jsou, ale ještě o tom třeba nevědí, a i kdyby, je mi to ukradený, přesně tak, jak to všichni chceme.
„Vobjednáš mi?“ říká bratr a ostentativně vrtí telefonem, že si odskočí, a mně jsou jeho tajný telefonáty u prdele.
Snad ze zášti ještě zkouším na servírku ten flegmatickej tón, co zabíral na Alinu, než se definitivně rozhodla být sama, a buhvíjak z ní vyloudím úsměv.
„Brácha, to jsme ale uplně vyjeli z tématu,“ povídám energicky, když se vrací, a znovu se zkouším na servírku usmát, jak prochází kolem.

Pozdějc du na záchod a brečím. Brečím jako malej kluk. Brácha stojí ve dveřích. V jeho unavených očích je vidět několik slz.

7 názorů

pole
20. 01. 2010
Dát tip
owerflow, díky. já prostě neumim psát příběhový, napětový povídky. s tim mám problémy odjakživa. nebo teda asi nevybírám nikdy dost "epickou" látku :)) spíš to neumim no :)

overflow
01. 01. 2010
Dát tip
je to dobře napsaný, povedlo se ti vytvořit napětí mezi postavama, v takhle krátký povídce nezbytný. pro mě to drhne v tom, že tomu napětí nerozumim (je moc nedefinovatelný, nějak umělý, z čeho pramení?), což může být "chyba" autora nebo mýho necitu pro situaci. (a nářeky/nářky? nevim) *

pole
10. 10. 2009
Dát tip
výborně, děkuju. opravim to.

pole
06. 10. 2009
Dát tip
hele díky. dostal jsem takový názory dva, ale pro mě je to uzavřený. nejdůležitější je prostě smrt matky. to ostatní je podstatný jenom jako dokres, aby bylo vidět, jaký ztroskotanci jsou dva bratři.... akorát to není podaný tak jednostraně, no.

katugiro
06. 10. 2009
Dát tip
No hele, není to ono. Je tam strašně moc motivů naráz, žádnej dokončenej, a necejtim ani nic zvláštního za tim. Líbí se mi, jak je to napsaný, ale moc mi to neříká, nevím, o čem to mělo být.

Glomma
30. 09. 2009
Dát tip
smutný, ale líbí ;)*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru