Neznámý

Skrze holé větve stromů ladně prochází studené měsíční světlo. Mokré listí pod nimi se občas v jeho odlesku zatřpytí a vypustí na zlomek vteřiny jiskřičku naděje do nepropustné tmy ve stínech pod stromy. Malý kroužek stromoví tvoří jakési sdružení nejsilnějších. Mezi holými stráněmi, které se rozprostírají okolo něj, je něco jako oáza uprostřed pouště. Kdybyste se ve dne dívali skrze toto seskupení stromů, viděli byste až na druhou stranu, ale za noci, a to i za takovéto měsíční noci, jistě nedohlédnete ani na pět metrů. Staré silné stromy, sklánějící se nad mladými výrostky a řídkými keři, tak jako matka, hlídajíc své dítě, zabezpečují temný stín, nad nímž jemné světlo měsíce nemá téměř žádnou moc. Na severní straně stojí mohutný dub, který jistě pamatuje více než leckterý stařec žijící na našem světě. Jeho silné, dlouhé větve se sklánějí pomalu k zemi, vytvářejíc jakýsi přirozený slunečník. V létě, když je obrostlý listím,  ochranu proti palčivým slunečním paprskům poskytuje. Ale nyní má listí opadané a smutně propouští modré světlo, které hladí jeho korunu v hlubokém spánku. Pod tímto stromem je něco, co se do této krajiny nehodí, nepatří ke stromům, ani k měsíci, ani ke kopcovité krajině okolo.

Pod jeho větvemi stojí černé auto, jako by chtělo být chráněno tímto krásným dřevěným velikánem. Má vypnutý motor a zhasnutá světla. Okénko je pootevřené a vychází z něj příjemná, pomalá hudba. Jako by se chtěla vnutit stromům, které tiše stojí a jen lehce pohybují větvemi při závanu větru. Stojí tam a jen tiše zpívá stromům na dobrou noc. Ale nás zajímá, co se děje uvnitř auta. Skrze okénko je chvilkami vidět slaboučké světlo cigarety, které se občas pohne a rozžhaví svou hlavičku tak jasně, že v tom okamžiku můžeme spatřit tvář mladého člověka. A pokud přijdeme blíže a zabráníme měsíčnímu svitu, aby se odrážel od skla, spatříme ho celkem snadno. Je to asi dvacetiletý mladík, nijak zvlášť hezký, ale se zajímavou tváří, která se zdá být až příliš vážná, a to i přes fakt, že se dívá na tuto smutnou, byť nádhernou scenérii. Dívá se přímo před sebe, nehybně a zřejmě ani nevnímá, na co se dívá. Pootočí k nám hlavu? Ano, teď ji pomalu naklání dozadu a opírá si ji o sedačku. Jeho ruka se rychle přibližuje k ústům. Nasaje kouř a světélko se opět silně rozžehne, pak zhasne a jeho ruka padá dolů, kde zůstane opřená o koleno a jeho prsty si bezmyšlenkovitě hrají se zbytkem cigarety. Pootáčí hlavu k okénku a do mezery mezi sklem a rámem vypouští proud kouře, který se sice dostává ven, ale jeho část se srazí se sklem. Ta trocha kouře se stáčí zpět a lehce se vznáší chlapci nad hlavou. Právě otevřel oči. Jsou pronikavé. Světle hnědé, velice smutné, s upřímným pohledem a zvlhčené slzami, které se zřejmě snažil zastavit, soudě podle jeho stisknutých rtů. Teď si vyhrnul rukáv na levé paži. Zpod černé bavlny se vynořuje bílá kůže a na zápěstí se objevuje úzký náramek. Protáčí ho kolem zápěstí. Chvíli se zdá jako by k němu promlouval. Teď zvedá ruku a jeho ústa se připravují k polibku. Chvíli náramek tiskne k rtům. Teď sklání ruku dolů. Druhou rukou vyhazuje zbytek cigarety z okna. Sklání pohled k rádiu a namačká na něm skladbu číslo 9. Přidává hlasitost na 20 a z reproduktorů se line smutná písnička od Daniela Landy. V refrénu je jednoduchý text, „Je čas odejít!“ .