Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Ádinka a Boží znamení
datum / id21.10.2009 / 338272Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
upřesnění kategorieZase jedna vzpomínková...
zobrazeno4155x
počet tipů16
v oblíbených2x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Chci pouze předeslat, že se jedná o skutečnost, s níž jsem důkladně obeznámen. Zbytek v textu.
Ádinka a Boží znamení
Bylo to moc dávno, tak dávno, že si ani nejsem jist, do jaké míry je to pravda, a do jaké lež. Vím jen, že to bylo někdy kolem Vánoc. Ádinka se blížila ke čtyřicítce, a ačkoli byla zbožná a Pánaboha už po mnoho let každého večera upřímně prosila o manžela, tedy muže věrného Jemu a jí, ten pravý nebyl na obzoru.
 
 „Maminko,” řekla Ádinka jednoho večera při svíčce, neboť pořád ještě šetřily na její svatební výbavu, „já bych si toho Lojzu třeba i vzala.”
„Lojzu?” Maminka odložila vyšívání. Byl tady nějaký Alois, jenže takových už bylo! U prvního se jednalo o skrytého alkoholika, ten druhý měl jednu nohu kratší, třetí měl závazky, čtvrtý byl moc starý či mladý; pokaždé to bylo něco nepřekonatelného. Nejhůř na tom ovšem byli nevěřící kandidáti.
 
Lojza byl pouze prosťáček. Jinak se mu nedalo nic vyčítat. Hodný, pracovitý, ale pro Ádinku přesto nepřijatelný, ačkoli se opravdu snažila. I na procházku si s ním vyšla. Když však na neustálé Ádinčino brebentění odpovídal jen „Ano” a „Ne,” nechala ho nakonec stát uprostřed cesty a bez rozloučení odešla domů.
Pak si to ovšem rozmyslela.
 
„Proč ne?” Maminka kula železo, dokud bylo žhavé.
„Jenže já nevím, jestli to Pánbůh takhle chce.”
Maminka vzdychla.
„Tak se ho na to zeptej,” řekla rezignovaně.
Ádinka se zahleděla do plamene svíčky a po chvíli řekla:
„Jak že to ten Gedeón zaonačil s tím rounem?”
„Myslíš ten, co chtěl vědět, jestli má bojovat s Midjánem a Amálekem?” řekla maminka.
„Jo, ten.”
„Tak ten vyložil před svůj stan na noc ovčí kůži a domluvil se s Pánembohem, že na ni padne rosa, ale okolí bude suchý,” řekla maminka a ukousla černou nit. Dokončila obrubu kapesníčku. Kriticky pohlédla na své vyšívání. „Tak ty bys chtěla nějaký takový znamení?”
„Jo,” řekla Ádinka.
„Máš nějaký ovčí rouno?”
Ádinka svraštila dosud hladké čelo a zahleděla se do plamene. Pak se nadýchla a zase vydýchla tak, že se plamen položil. Maminka polekaně vzhlédla.
„Co ten tvůj nový kaktus?” řekla Ádinka.
„Co s ním?” nechápala maminka.
„Je zima. Když rozkvete...”
„...budeš mít to svoje znamení,” přikývla po chvilce maminka.
Ádinka si oddychla a plamen se znovu povážlivě zachvěl. Maminka ještě chtěla něco říct, ale pak malinko potřásla hlavou a sklonila se k vyšívání.
 
Toho večera Ádinka dlouho klečela před svou postelí a vroucně se modlila. 
 
 
Druhého dne ráno byl kaktus ozdoben překrásným, červeným květem. Stály nad ním ještě v nočních košilích a Ádinka se chvěla. Snad pohnutím nad tím božským znamením, snad očekáváním věcí příštích.
 
„Maminko,” řekla Ádinka, když večer zase usedly ke svému vyšívání, „nebylo tomu tak, že Gedeón chtěl vědět, zda je to určitě znamení od Boha, a rouno vyložil před stan i příští noci?”
Maminčina ruka se krátce zastavila, ale pak zase propíchla plátno a protáhla zelenou nit. Dokončovala lístečky.
„Jistě, bylo to tak. Ale ten náš kaktus už kvete,” řekla. Ukousla zelenou a zamyšleně navlékala druhou, tentokrát modrou nit. Na kapesníčku byly na řadě fialky.
„Tak ať ho nechá zvadnout,” hlesla.
Pokud sebou maminka cukla, Ádinka to nepostřehla. Pak maminka přikývla.
 
Druhého rána byl květ zvadlý a držel jen na tenoučkém vlákénku.
 
Do měsíce byla veselka, do roka syn, do dvou ještě dcerka.
.................................
 
Když se dcera vdávala, maminka Ádinka byla ve svém živlu. Obcházela hosty, každému přidávala na talíř, tu člověka políbila na líce, tu objala, všude rozdávala radost a dobrou náladu, a snad nejvíce lidi bavila vyprávěním příběhů ze svého života, hlavně o těch večerech, které trávila s babičkou nad vyšíváním, a jelikož se jednalo výhradně o příbuzné, věřící stejně jako ona a její nejbližší, přidala k dobru i dojemný a krásný příběh o božském znamení, jež stálo na začátku toho všeho, co dnes zde v tomto domě vrcholí.
 
Jak ztichl celý sál! Kolik ženských vzlyklo, kolik mužských si v rozpacích nad svým rozlítostněním utíralo kapesníkem tlusté zátylky! Ádinka byla pohnuta vlastním příběhem a její hlas se chvěl.
 
Babička už byla pouhý věchýtek. Ale její oko bylo bystré a jazyk se stal o to ostřejší, o co byl sluch otupen. Ale Ádinku slyšela dobře, až moc dobře. Kéž by ji byla neslyšela! Dle svého zvyku z modlitebny si sedla až k samému reproduktoru, málem do něj nestrčila hlavu, a nic, co bylo před mikrofonem řečeno, jí neuniklo. Ani ty tiché záchvěvy Ádinčina hlasu, ani šustění jejího kapesníčku, co si jej ze zásuvky vytáhla, co jej tam společně uložily, co jej předtím společně vyšívaly, co jej taky spolu vystřihly a vyšívání na něm si předkreslily.
 
Když Ádinka usedla na okraj židle vedle ní, chtěl ji Lojza obejmout, ale ona se nedala, nos zabořila hlouběji do kapesníčku a vychutnávala sladké vteřiny doznívajícího dojetí.
 
Tu k ní babička natáhla šíji tenkou jako u slepičky, a jak rty hledaly Ádinčino ucho, hlavička se jí zatřásla a ze seschlých úst zaskřípalo: „Tenhle kaktus vždycky kvete kolem Vánoc. Už měl poupě.”
Ádinka znehybněla.
Babička se k ní natáhla ještě jednou a řekla tak hlasitě, jak to dělají jen lidé, co sami sebe neslyší:
„A pak jsem ho v noci chodila mrazit. Když se nedal, ulomila jsem ho,” řekla, a rukou učinila pohyb, jako když se slepici zakroutí krkem.
....................................
 
Lojza a Ádinka jsou dnes staří, kulhaví a celí šediví.
 
Ale jinak jsou k světu, a čtyři vnuci jim nedělají žádné starosti.
 
Babičce, své mamince, přinášejí na hrob každý rok kolem Vánoc svazeček červených květů. Ádinka je na cestu balí do vyšívaného kapesníčku.
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.09.2012 14:19:08Edvin1
zajímavé - jaké asi mají potřeby andělé? :-) Ten můj pozemské potřeby určitě má.
18.09.2012 10:58:36Zordon
Edvine, třeba to byl anděl :)
18.09.2012 10:15:24Edvin1
Zordon: No jo, ve Starém Zákoně se o pejscích nic nepraví... :-)
18.09.2012 09:22:28Zordon
Inu cesty Páně jsou skutečně nevyzpytatelné.
Jen přemýšlím, jak to bylo s tím rounem. U nás na sídlišti, když je po ránu suchá tráva a jen v některém místě mokrá je jasné, že ji tam zkropil nějaký ten pejsek...
28.01.2011 20:50:59Norbert von Amehr, Graf von Mann
Nie som slepý, však tá babka stojí za všetkými tými kulehami, hoci moc babiek na dedine klesá s ústupom rešpektu pred náboženským inštitútom.
Pravdu povediac, vstupu do manželstva vždy musí niečo, alebo niekto pomôcť:)
Moja žena mi povedala, že nám bude spolu dobre, a to ma nakoniec presvedčilo:)))
Nemáme to ľahké, ale občas nám je spolu dobre.
28.01.2011 11:12:59Edvin1
Graf: Díky za info. A čo, našiel si tu kulehu aj v tomto texte? Keď áno, v ktorej pasáži? A keď nie, sklamalo Ťa to?
28.01.2011 10:59:52Norbert von Amehr, Graf von Mann
to je po rómsky finta:)
28.01.2011 09:47:59Edvin1
Graf: Co je to kuleha?
27.01.2011 21:10:05Norbert von Amehr, Graf von Mann
Milé. Hneď som čakal nejakú ľudskú kulehu.
28.10.2010 09:53:21Edvin1
Bíša: Díky za návštěvu i pochvalu. :-)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.