Nevinná hra

Do půlnoci daleko a zábava pomalu začala váznout. Hrozilo, že se všichni zpíjí do němoty a v alkoholovém boblouznění přestoupí do nového roku s nějakým nepatřičným  předsevzetím.

„Ticho, ticho,“ vytasila se z křesla Karin a máchala rukama jako o život. „Budeme hrát hru.“ Vztyčila ukazovák a zapoulela očima. Její hladinka byla vážně vysoko. „Viděla jsem to nedávno v nějakým filmu. Byl tam chlap a ten zabil ženskou...“

„To nebyl film,“ ozval se Richard, „to bylo hlavní zpravodajství na Nově.“ Karel se smíchy rozhýkal jako osel a začali se s Richardem po sobě válet a poplácávat po ramenou.

Karin po nich hodila jeden ze svých vytříbených úšklebků a pokračovala: „On se pořád nechtěl přiznat. Tak na něj přivolali psychologa a on mu dal takový test. Říkal mu slova a on měl hned vždycky jako říct, co ho k tomu napadne. Takže on pak řekl nůž a ten chlap krev a tak jako dál, a on z toho poznal, že to udělal.“

„Jako, když mě při slově nůž napadne krev, tak jsem vrah?“ podivovala se Kamila a ohrnutím nosu si posunula sjíždějící brýle..

Karin pokyvovala zamyšleně hlavou. „Možná, že řekl první krev a ten chlap na to nůž.“ Na potvrzení svého úsudku zapíchla ukazováček do vzduchu přímo ke stropu.

„To je blbost,“ nedala se odbýt Kamila.

„Holky, to neřešte,“ zasáhl Martin, „možná by to mohla být dobrá prdel. Kdo ví, co ve svých podvědomích objevíme.“ Tajemně zahýbal obočím.

„Karin a Kamila, děvčata se nám nalila,“ prohlásil zcela bez souvislostí Richard  a Karel se opět rozhýkal.

„S těma dvěma?“ prohodila otráveně Blanka a podívala se na Richarda s Karlem, kteří pomalu rozdýchávali další ze svých záchvatů smíchu.

„Jdeme do toho!“ zavelel Martin a odběhl někam do kuchyně vyštrachat papír a tužku. Po chvilce se vrátil plně vybavený. „Tak, diktujte. Uděláme si seznam slov.“

Richard se nadechl.

„Ty ne,“ ozvala se děvčata sborově.

Richard zase vydechl.

„Mělo by tam být jako takový základ,“ začala Karin, „muž, žena, otec, matka, dítě.“

„Nůž, vidlička, lžíce,“ přidala s opovržením Kamila a ušklíbla se..

Blanka se vzpřímila ze své rozvalené polohy v křesle a přidala svoji nabídku: „Co třeba květina, strom, zvíře.“

„Jooo, to je dobrý,“  pochválil ji Martin a s nadšením začal zapisovat.

Papír se postupně plnil slovy za smysluplné i nesmysluplné pomoci všech přítomných. Když byl seznam dokončen, dolil si každý svoji skleničku, zhasli světlo a sesedli se kolem stolu osvíceného jen mihotajícími plamínky svíček.

„Kdo začne?“ rozhlížel se po přítomných Martin a světlo svíček mu deformovalo tvář do podoby šíleného vědce.

Karin opět vztyčila ukazováček: „Co kdybychom jeli popořadě. Co člověk to slovo.“

“To se mi líbí.“plácl se do stehen Richard. „Jdu první.“

„Ok,“ pokýval hlavou Martin. „Musíš odpovídat co nejrychleji a hned první co tě napadne.“

Richard potřásl hlavou a netrplivě se zavrtěl.

„Muž,“ pronesl Martin.

Richard na něj chvíli bez pohnutí zíral, a pak se se smíchem svalil zpět do křesla.

„S těma puberťákama to nemá cenu,“ rozčílila se Kamila a přísně si upravila brýle.

„Nenene,“ vrátil se Richard zpět do vzpřímeného sedu, „já už budu vážný.“

„Muž,“ zopakoval Martin.

„Síla,“ odpověděl Richard.

„Síla?“ podivila se Blanka.

„Jo,“ ohradil se, „prostě mě to napadlo.“

Blanka souhlasně pokývala hlavou  a roztáhla ruce do výmluvného gesta, jako že jasně, nic se neděje.

„Žena,“ pokračoval Martin a hodil pohledem na Karla.

„Žena,“ zasnil se Karel. „Sex,“ pronesl stejně zasněně.

Karin do něj lehce dloubla: „Od tebe jsme ani nic jiného nečekali.“

„Karin, soustřeď se,“  napomenul ji Martin a hned dodal slovo, „otec.“

„Jéééé, můj zlatý tatínek,“ začala se tetelit. „Výlet. Když jsme byli malí, někam jsme stále jezdili na výlety a on nás tahal pořád po horách a měl vždycky v ruce takovou těžkou velkou hůl. A mně připadal strašně silný.“ Náhle se obrátila na Richarda: „No jo, silný. Vidíš, tebe napadlo ke slovu muž síla a já jsem si u slova otec vzpoměla na výlety, kde mi můj táta vlastně připadal silný...“ Dál už myšlenku nestihla dokončit, protože jí do toho skočil Karel: „A tak ti teď došlo, skoro po dvaceti letech, že tvůj otec je muž.“

Karin nechápavě hleděla. Její alkoholem nasáklý mozek získané informace těžce zpracovával. „Ty jo, na tý hře něco bude.“

„Klid mládeži,“ vstoupil do situace Martin, „hromadná analýza dat bude na konci a i na Freuda dojde.“

„Blani, matka,“ hodil další slovo.

Matka. Blanka se nadechla, ale zjistila, že nemá co říct. Co se děje? V hlavě měla prázdno a zároveň plno obrazů. Jako by někdo vypínal a zapínal promítačku, a při každém jejím zapnutí běžela jiná sekvence filmu. Nestíhala ani ty obrazy pojmenovat.

Rozhlédla se po ostatních. Řešili zase jednu z nejapných přimpomínek firmy Richard a Karel. Týkalo se to snad kojení.

Napila se a snažila se vyplodit nějaké slovo, které by ji jako mohlo napadnout.  Vždyť je to jenom hra.

Před očima jí probíhala scéna, kdy jako malá dostala k narozeninám od rodičů gramofon. Pouštěli na něm první desku, co jim přišla pod ruku. Snad Boney M. Skákala nadšením po posteli a chtěla matku na projevení díku obejmout. Odstrčila ji. Odstrčila ji tak vehementně, až upadla. Rychle vstala, upravila si šatičky a se studem se dívala, jestli to někdo viděl. Stud, že je odmítnuta. Pocit viny, že není dost hezká a roztomilá, aby ji ona chtěla obejmout. Matka si přihýbala vína a bratr s otcem byly zaujatí svoji taneční kreací.

Znovu se napila, aby tuto vzpomínku spláchla. Byla tu, ale další. Byly Vánoce. Většina dětí zřejmě seděla doma u televize a dívala se na pohádky a nebo se ve vůněmi prosycené kuchyni podílely s maminkou na přípravě štědrovečerní večeře. Ona, pouze v tričku a kalhotkách, seděla venku na sněhu vedle matky, podobně oděné či spíše neoděné, a přesvědčovali ji, že jestli tady chce umřít, tak  ona tu zmrzne s ní. Potom jí vrávorající táhla domů a modlila se, aby nikdo ze sousedů neviděl tento výjev.

Vytrhl ji nepříjemný zápach. Všimla si, že si drží u pusy skleničku s vínem. Pach alkoholu jí náhle připadal známě odporný. Skleničku odložila a hleděla na ni.

Skleničky od vína a láhve s tvrdým alkoholem v zásuvkách s oblečením. Střih. Rychlé hltavé zvuky z šera místnosti. Potom se objeví matka a sladce se usmívá a kolem ní se line zakyslý pach alkoholu. Střih. Svléká z ní pozvracené oblečení a snaží se nevnímat její nahotu. Střih. Matka se nemístně věší na jejího přítele. V jedné ruce skleničku, druhou si rozhaluje halenku, aby mladík mohl názorně vidět její opálení. Střih. Brečící matka se na ní sápe a zapřísáhává ji, aby neodcházela na školu, aby zůstala doma s ní, že ji všichni opouštějí. Střih. Večer na koleji. Telefonát. Její matka. Loučí se s ní, definitivně. Opět. Prý to tentokrát doopravdy udělá, pokud se nevrátí domů... Tohle vše je její matka. Blanka měla pocit, že jen přes to slovo „matka“ se vše to, co jí vyplouvalo před očima, prosakuje do této místnosti, a pošpiňuje vše kolem. Jako by byla součástí své matky a ona její. Byla šťastná, že mohla odejít z jejich malého města a začít znova jinde. Poznávat nové lidi, kteří o  ní nic nevědí, nevědí nic o její matce. Ale ono je to tu zase. Zase bude muset lhát. Výprávět bájné příběhy o své skvělé matce. Jen aby udržela její obraz čistý. Protože pokud bude čistý obraz její matky, bude čistý i ten její. Styděla se. Styděla se tak, jako by to vše  byly její přešlapy. Někde v hloubi věděla, že nejsou, ale ... ale celý život zakrývala obraz svoji matky před okolím a hlavně před matkou samotnou. Neunesla by matčin stud, kdyby jí někdo nastavil zrcadlo. Věřila, že alkohol vždy z paměti vymazal vše, co by sebeobraz dokonalosti mohlo její matce pokřivit. Ať  žijou alkoholová okna. Jak naivní.

„Blani promiň,“ vytrhl jí Martinův hlas. „Myslím, že Karel už rozdýchal skutečnost, že kdysi držel v ústech bradavku své matky.“

„Ty pako!“ vykřikl Karel a tiskl si na uši polštáře. „Nevyslovuj to nahlas!“

Blanka se usmála.

Karin se se soucitným pohledem naklonila ke Karlovi: „Tak to si raději nepředstvuj, kde si byl při porodu.“

„Skóruješ!“ zajásal  Richard a na znamení uznání obrátil palec nahoru.

Karel se zhroutil do křesla a oba polštáře si tiskl na obličej.

„No tak, no tak, mládeži, nějak se nám to rozpadá,“ zasáhl opět Martin.

„Protože je to děsná blbost,“ odfrkla si Kamila.

„Počkej, počkej, uvidíme, co uvidíme, až na tebe dojde,“ ukonejšil ji Martin. Potom se obrátil na Blanku. „Takže Blani, matka.“

Blanka se nadechla a vydechla. Napila se vína a doušek těžce polka. Potom nahodila úsměv a uvolněně pronesla: „Kamarádka...nejlepší kamarádka.“