Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Rána nemilovaná

22. 12. 2009
22
22
3982
Autor
Oldjerry

Rána nemilovaná

 

Budík nastydlým basem vychrchlal své dobré ráno. Ještě ho nevidím, to ráno… ale cítím jeho syrovost.

Podvědomě navyklými pohyby se oblékám. Při tom vstrčím do pusy zbytek oplatky a zapiju to slzou studené kávy od včerejška.

 

Než otevřu dveře, utrhnu lístek z kalendáře – pátek 28. listopadu. Včera bylo tátovi osmdesát, zítra mohu spát  déle, v pondělí je už prosinec...

 

Otvírám…

 

Chodník mne odrazuje od prvního kroku mlaskavými zvuky podešví a uřvanýma očima louží, které mu ráno zkouší utřít cancourem mlhy. Potkávám deštníky neurčitých barev, letmé pohledy, semtam mne míjí kusý pozdrav. Zkouším si představit slunce, ale skončí to na přechodu deziluzí - jednookým pohledem kolem jedoucího auta. Nevidí louži - pan řidič - a tak mám v botách močál.

Kupodivu ani nekleju... jen si představím horkou kávu. Na jazyku a ještě i dál mám ale pachuť té studené od včerejška.

Není nic, fakt nic pozitivního, čeho se by se jeden mohl chytit…

 

Tak takhle začíná den blbec. Takovým muzeem, panoptikem a repeticí dojmů... Cestou deštěm do práce, sedm a půl roku do penze.

 

Vstupuji do kanceláře. Dobrý den…

 

Pokrytec.

 

Zazvonil telefon… Trhni si, ještě není sedm. Ani jsem se nestačil přezout z těch čvachtavých fuseklí...

Telefon sice zmlknul, ale skoro vzápětí se rozezvonil znova. S pocitem plného nočníku jsem už chtěl zaklít, když kolega mi docela mírně řekl: Tak to vem, prosímtě!

Tak jsem to vzal, prosímtě     a štěkl jsem své jméno.

Na druhé straně drátu protivný kvičivý hlas zopakoval moje jméno s otazníkem na konci.  Bublalo to ve mně. Jo, odsekl jsem.

V půl dvanácté budete mít v pokladně připravenou výplatu odměny za zlepšovací návrh.  Jo – a vezměte si sebou zaměstnanecký průkaz, je to přes dvacet tisíc, doložil  lahodný andělský mezosoprán.

 

Na východním obzoru za oknem se objevila  červená skvrna. Zapomněl jsem, že mne zebou nohy.


22 názorů

Oldjerry
05. 01. 2010
Dát tip
Print : i na mé straně potěšení jestiť. Děkan, Jane

Print
04. 01. 2010
Dát tip
Potěšilo:-)*

Oldjerry
25. 12. 2009
Dát tip
Vaude - ty jsi pan srandička - jaké skyfy? Ve špitále... jo : v 1991 jsem byl na kožní klinice. Zástupcem primářky byl mladý lékař, snad po fakultě a roce praxe (snad proto, že jako jediný další měl atestaci dermatologa). 6000 Kč hrubého, když jsem mu řekl, že mám dvojnásobek, nechtěl mi věřit, že jsem jen technolog v chemičce...) Díky za ohlasy - snad jedinou vysvětlivku : možná, že se to dalo vylepšit, ale to bych přišel o ten pocit pravdivosti, který se mi, prosťáčkovi, velice zamlouvá. Samozřejmě, že si umím i vymýšlet, ale proč? vždyť je to paráda, jaké život tropí blbosti....

zvedavec
25. 12. 2009
Dát tip
:) čím tá náhla zmena??? ;)

viz precizní del. nesedí mi hlavně ta radost nad penízky:)

hlavně první půlka, dokonalej popis+přesná nálada z toho jdoucí..

avox
23. 12. 2009
Dát tip
jak se ten hlas najednou změnil... nebo jen tobě zněl jinak, co? :-)) */

Toscana
22. 12. 2009
Dát tip
Bíšo, ty mluvko!!! :o))))

Bíša
22. 12. 2009
Dát tip
Hmm...


čučenka
22. 12. 2009
Dát tip
tady je pěkně vidět, jak se dokáže měnit náš úhel pohledu :-)*

No jo, kdyby bylo v zimě tak dvaatřicet stupňů, a slunko pralo a pralo, nebylo by ročního období nad ni.

Toscana
22. 12. 2009
Dát tip
Tak tomu říkám festovní hojítko na zmrzlé končetiny... kam se na to hrabe panák skotské! :o))) *t Květoni, koukám, že jsme tím pádem dva, komu v zimě nevadí ani tak chlad, jako nedostatek slunečního svitu...

Háber
22. 12. 2009
Dát tip
*

Jé, tak to byla hezká náplast na den blbec. To bych si dal taky líbit. Ale většinou mi stačí, když je teplo a svítí slunce.

Vaud
22. 12. 2009
Dát tip
My jsme ve špitále dostávali stovku nebo dvě prémie :-)) a jednou v chřipkové epidemii nám rozdával primář celaskony - každému jednu tabletu :-)) Chodil jsem ve fasovaném bílem oblečení, kam jsem si musel vyšít vlastnoručně na každý kus jméno, nemělo to dost knoflíků, tak jsem měl rozkrok sešpendlený svíracím špendlíkem a kolem pasu jsem měl omotaný obvaz, aby kalhoty nepadaly, dole jsem si je zahnul a sešil sešívačkou. A všichni jsme se plácali do zad, že děláme špičkovou medicínu :-)). Kde jsou ty báječný časy :-))

Diana
22. 12. 2009
Dát tip
Ona to asi není sci-fi, že? Vypadá to tak pravděpodobně, že se to asi přesně tak stalo? :-)***

macecha
22. 12. 2009
Dát tip
to by mi asi také spravilo náladu :o) ... T***

Vaud
22. 12. 2009
Dát tip
tak sci-fi Ti jdou taky hezky :-)))

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru