Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Bílí černí medvědi

30. 12. 2009
8
13
4015
Autor
Edvin1

Letos jsem poprvé navštívil Kanadu. Toto je příběh o lidech, co tam žijí...

K. ve Slezsku, předjaří 1945

 

„Co bydymy robić?“ Co budeme dělat? řekla maminka a hledala na desce stolu tátovu ruku. Zde ve Slezsku se panstvo vystřídalo několikrát a maminka se jejich jazykům nikdy pořádně nenaučila. Ač téměř slepá, všem jim však dobře rozuměla. Stačil jí nejasný obrys arogantní postavy ve dveřích, a často rána pažbou do podlahy. Kdo by se jim odvážil nerozumět?

 

„Táto, co s ní budeme dělat?“

Jejich děvče vypadalo mladší, než skutečně bylo. Moc jí chyběli bratři, odvedeni, jako Slezané a tedy příslušníci Velkoněmecké říše, každý na jinou frontu. Strach a tíseň rodičů se na ni přenášely a ona to málo, co jí rodiče mohli dát, zase zvrátila, nebo s tím už během jídla pospíchala do dřevěného domečku na dvoře.

 

Máma obrátila tvář směrem, kde by měly být tátovy oči. Naslouchala každičkému jeho vzdechu, každému šustnutí ruky na povrchu stolu, snad i pohyb jeho očních víček zaznamenávala. Vždyť dřív, než se něco změnilo v chování Němců, zaslechla v dáli palbu děl. A táta oné noci uviděl i záblesky na obzoru.

Tehdy usedli ke stolu.

 

V rohu kuchyně stála bachratá skříň. Táta máminu ruku na desce stolu pevně stiskl. Pak vstal a u dveří jizby naslouchal. Když se ujistil, že dítě spí, přistoupil ke skříni a odsunul ji stranou. Skříň drhla o kamennou podlahu. Pak vyšel na dvůr a začal ke dveřím snášet cihly, vápno a písek.

 

Děvče ráno zůstalo stát ve dveřích kuchyně s otevřenou pusou. Skříň zmizela a na jejím místě stála zeď, hotová až ke stropu a hladce omítnutá. Jen u jejího úpatí byl otvor a vedle něj velký otesaný kámen.

 

Přistoupila k ní a dotkla se vlhké omítky. Podívala se na maminku, pak na tatínka. Tatínek  přikývl. Nahlédla do otvoru u podlahy, a když si tam chtěla po snídani vlézt a hrát si tam, kupodivu zase souhlasili.

 

Jen lampičku si s sebou vzít nesměla. Ale rozkoukala se a brzy zjistila, že si v té skrýši může hrát třeba na mámu v kuchyni. Náramně se jí ta hra líbila, ale když se zeptala, zda by si sem mohla vzít svou kamarádku, táta skoro vykřikl. Ale pak ji dlouho v náručí utěšoval a vysvětloval, že je to tajemství. Tajemství měla ráda.

 

Jednoho dne ji tam tatínek sám poslal. A večer, když se jí ta hra konečně omrzela, strčil dovnitř hlavu a něco jí vysvětloval. Dal jí tam nočník a láhev vody a košíček chleba, a ona vše tak, jak se tomu naučila při svých hrách, postavila na stůl z cihel a poslouchala tatínka, jak ji prosil, aby byla zticha, že to nebude dlouho, že se tam jenom párkrát vyspí a bude moci ven. Tátovi se při tom chvěla brada a ji popadl zase ten strach. Nebyla však zvyklá odmlouvat.

 

To „párkrát“ trvalo dny, pak týdny. Pozorovala proužek světla, který sem pronikal spárou nad kamenem.

 

Jen v noci tatínek kámen odsouval, strkal dovnitř hlavu a bral nočník i prázdný košíček nebo talíř, aby vše, čisté a doplněné,  zase podal zpět. Někdy si k otvoru klekla i maminka, řekla jí pár slov, a občas podala lavůrek s vodou a ručník.

Tak dvě nebo tři minuty, a kámen byl zase zasunut na své místo ve zdi.

 

 

Bětka si zpívala, povídala si sama se sebou, odříkávala básničky nebo veršíčky z Bible, co je slýchávala v modlitebně. Počítala na prstech, skládala básničky, a taky jen tak, ve vzduchu, si opakovala skladbičky, jimž ji kdysi, když na to byly peníze, naučil na housle pan učitel. Dokázala zkroutit se tak, že se vešla mezi pryčnu a stěnu, a s hlavou u země naslouchala zvukům z kuchyně. Moc jich však nebylo. Jen dvakrát se z kuchyně ozval velký hluk, tatínkův křik a mámino kvílení. Ale pak zase vše utichlo a maminka se po několik dní neobjevovala. Když ji v noci tatínek navštívil, měl ještě ustaranější tvář než jindy. Vysvětloval, proč maminka tentokrát nepřijde, a že ji bolí hlava.

 

To David Brückner, kterým ji rodiče strašili, když zlobila, požadoval po rodičích peníze. Těch pár marek, co je na trhu utržili za vejce nebo hrudku másla,  ihned  vyměňovali za něco jiného, co si sami vyrobit nedokázali. Ještě v den, kdy se svými soukmenovci táhl do Říše, se u nich se spřežením zastavil. Tatínek by mu býval dal i poslední groš, ale neměl ho. Brückner se po něm ohnal, tatínek uhnul, a hůl maminku, která své nevidomé oči upírala směrem, odkud přicházel řev, zasáhla do třesoucích se rtů.

 

Maminka upadla jako podťatá. Brückner svou sukovatou hůl uchopil za opačný konec a zvedl ji vysoko nad hlavu.

 

„Tato, co im robisz?“ ozval se ode dveří chlapecký hlas. Brücknerův syn Jonatan stál ve dveřích a očima hrůzou doširoka otevřenýma se díval na maminku, jež si paží ohnutou v lokti  a otevřenou dlaní chránila hlavu. Upírala na Brücknera velké, ale prázdné oči.

Brückner nechal hůl upadnout na podlahu a vyběhl z domku. Svého syna, jenž se stále ohlížel k těm prázdným očím, smýknul za sebou.  

 

 

 

Když vojsko odtáhlo a ve vesnici byl zase nastolen pořádek, tatínek své dítě ze skrýše vytáhl.

Leželo otci v náručí a oba rodiče je líbali po celém těle.

Po těle pokřiveném, bílém a zapáchajícím.

 

Bratři se živí vrátili. Jen jeden byl spíš mrtvý než živý. Kamarád jej přivezl v kolečku, naloženého jako pytel brambor. Sám nevypadal o moc lépe, ale hned druhého dne se vydal dál, do své rodné vesnice. Jana uložili do jizby a pro puch z nehojících se ran, pro jeho křik po celých nocích tam ležel sám. Omývali mu rány dle rad lékaře, a když stále slábl a už ani sténat nemohl, když už na lékaře peníze nebyly, poprosili o pomoc mastičkáře. Pak ve vzduchu visel ještě ostrý zápach podivných mastí a obkladů. Ale brzy se mu vrátila do tváří barva a jednoho večera usnul, aby prospal celou noc. Ráno probudil dům voláním, že má hlad. Seběhli se k němu a on nechápal, proč jsou najednou tak veselí.

 

A tehdy odpoledne, po druhém posilujícím spánku, se poprvé zahleděl do máminy tváře, zvedl ruku a dotkl se jizvy na její tváři.

„Kdo to udělal?“ zeptal se.

Máma jen potřásla hlavou. Ale on naléhal.

Tak mu to pošeptala.

Dlouho hleděl do stropu a mlčel.

 

Dalšího dne vstal, pochodil nejprve po jizbě, a pak se vydal do kuchyně. Posedával v ní a díval se oknem na dvůr. Povzbuzen sluníčkem, nebo touhou podrbat Alíka za ušima, vyšel ven. A odtud hleděl směrem k sousedovic chalupě. Tu si uvědomil, že o Kryšce, jeho děvčeti, se dosud nikdo nezmínil.

 

Došel až k plotu a opřel se o něj. Za plotem se rozprostíral lán, ale nebyl osetý. Tráva sahala místy až po pás, trní a jiný plevel nikdo nevytrhával. Na něm se pokojně pásla jejich kráva Łaciata. Ale za lánem, za plotem sousedů nebylo života. Z komína se nevznášel dým, okna byla zabedněná.

 

Když se sem nahrnuli osvoboditelé, sousedé svou dceru, tu jeho Kryšku, neschovali. Ti vojáci, co přijeli na vozech tažených malými koňmi, se zde, na území nepřítele, chovali jako v celé Velkoněmecké říši. Na Kryšce se jich vystřídalo osm. Pak zastřelili ji, i přihlížející rodiče.

 

Uplynuly sotva dva roky, a do vesnice se zase hrnuli noví páni. Tehdy se Jan odhodlal. Sbalil si pár věcí do ranečku, přidal i něco potravin a nezbytné dokumenty. Ale Bětka mu na to přišla, a když neposlechl její prošení a slzy, řekla o tom rodičům. Ale ti mu dali všechny peníze, co doma měli, a hlavně adresu strýce, co se ještě před válkou odstěhoval za prací do Kanady.

 

Našel tam strýce i práci, a Bětka jej za rok následovala.

 

……………………………..

 

Ostrov Saturna, Tichý oceán, západní pobřeží Kanady mnohem později

 

Choulil jsem se do bundy, zatímco pekař Jon se do kabiny trajektu ani ohřát nepřišel. Zaskakoval sem jen aby nakouknul do své kabely, vytáhl fakturu, a už zase pospíchal zpět k náklaďáčku, odkud bral bedýnku nebo dvě, plné voňavého, té noci upečeného chleba.

 

U každého ostrova, kde se trajekt zastavoval, stál mezi pěšími jako první. Po spuštění mostu personálu jen pokynul, a už pelášil na břeh, kde své břemeno vyměnil za bedýnky prázdné. Zpět v kabině vše zapisoval do velikého sešitu s oslíma ušima.

 

Zpod stolu svítila jeho holá kolena, na vychrtlé postavě plandalo tričko, pamatující lepší časy. Pozvedl hlavu, pohlédl na mne. Ale hned zase uhnul očima a poškrábal se v prošedivělých vousech.

Nebe na východě bledlo a v šeru břehů prosvitovala světla přístavu Swartz Bay.  Jon mířil ještě do obchodů  hlavního města provincie.

My také.

 

 

Když jsme se  večer posledním trajektem vraceli, Jon už seděl v kabině, shrbený nad svým sešitem s oslíma ušima. Trajekt tentokrát do přístavů jiných ostrovů nevplouval, a tak cesta netrvala dlouho.

 

„Svezete nás?“ zeptal jsem se ho, stojícího u kabiny svého náklaďáčku. Nezeptal se, kam že by to na Saturně mělo být – na ostrově je jen jedna silnice. Nasedli jsme a Jon nám mlčky nabídl kelímek horké kávy. Žena do mne loktem strčila, a tak jsem si jej vzal a usrkl. Spálil jsem si jazyk. Vzal si kelímek zpět a maličko se usmál.

Už nepromluvil. Jen jako by nám naslouchal.

 

Zastavil před svou pekárnou. Toho večera už dopekli, a jen nad verandou domu skrytého v zahradě svítila jediná, holá žárovka. Jonovi dva ohromní psi se za zuřivého štěkotu přiřítili, ale on na ně houkl a oni stáhli ocasy mezi nohy a pokojně nás očichávali.

Jon zabouchl dvířka a zavolal na psy.

 

„Dobra noc!“ řekl, a já na něj vykulil oči.

„Vy mluvíte ‚po naszymu‘?“ vyhrkl jsem.

„Yny troche,“ odpověděl, „od taty.“

Vykročil ke svému domu.

 

Před námi byla neproniknutelná tma. Jen tam, kde cesta oddělovala od sebe koruny stromů, svítily hvězdy. Šli jsme podle nich. Vůně Jonova chleba a cukrovinek se linula celým údolím a v lesích po obou stranách silnice dělaly žáby tichomořského pěveckého sboru čest svému jménu. Někde v hloubi pralesa, nesen ozvěnou, zněl řev jelena, tak nepodobný jeho krotkému vystupování za dne.

„Ráno si zajdeme na čerstvý chleba k Jonovi do pekárny,“ řekl jsem.

„A proč?“ řekla má žena. Chleba moc nejíme.

„Jen tak,“ řekl jsem

 

 

„Kdo to je ten Jon?“ zeptal jsem se Derryla, co nám přivezl bedýnku jablek. Derryl na ostrov utekl před developery, kteří jeho ráj na kanadské pevnině proměnili v  betonovou džungli. Živil se kdečím.

„Toho znám jak vlastního bratra,“ řekl a usedl na kámen, jeden z těch, co jsem je natahal z lesa. Ukládal jsem z nich chodník od chaty k asfaltové cestě. Třicet metrů dlažby z kamenů, které sem přitlačil před tisíci lety ledovec. Byl každý jiný, jen odstínů žuly jsem napočítal sedm.  „Peče chleba,“ řekl a vytáhl krabičku cigaret. Ohrnul jsem nos. Zastrčil ji zpět do kapsy.

„Je Jon Kanaďan?“

Derryl se usmál. Jak na kuřáka měl oslnivě bílé, koňsky zdravé zuby. Naštěstí – nejbližší zubař ordinoval o pár ostrovů dál.

„A kdo je,“ řekl, „tedy z nás bílých?“ Politicky korektní. „Myslím, že je to Polák. Jako vy, ne?“

„My jsme z Čech,“ opravil jsem ho.

„Odkud?“

„Čechy, Bohemia.“

Nic mu to neříkalo.

„Z Československa,“ napověděl jsem mu.

„Václav Havel,“ řekl a čekal na pochvalu. Pochválil jsem ho. O českém pivu se nezmínil.

Zvedl jsem z hromady kámen, prohlédl jsem ho, a pak jsem ho vložil do jamky ke druhým, plochou stranou nahoru. Přiklepl jsem ho kladivem a do mezery jsem vtloukal kamennou drť. Odskakovaly od ní jiskry a vznášel se nad ní sotva znatelný pach síry. Mísil se s vůní  jablek. Derryl sáhl do bedny a jedno si vzal. Přiložil si je k ústům. Jeho zuby zablýskly. „Můžu?“ „Ještě jsem ti je nezaplatil,“ řekl jsem, ale jeho tesáky se už zahryzly do červené slupky. Ukousl půl jablka, labužnicky žvýkal a po bradě mu stékal pramínek šťávy.

 

„Jon sem přijel tak před čtyřiceti lety,“ začal vyprávět s plnou pusou, „s dřevorubci. Poráželi jen  nejstatnější stromy, hlavně túje, ty pařezy jsou v lese ještě vidět, i se stupačkami, co je  vysekávali, aby mohli řezat o kus výš, kde je kmen tenčí.“

Derryl se ohnal po jedné z velkých vážek, co sem přiletěly s prvními ranními slunečními paprsky a jako malé helikoptéry poletovaly sem a tam a lovily drobný hmyz. Jejich let se nadalo odhadnout – dokázaly létat velkou rychlostí a změňovat svůj let v pravých úhlech, bez zpomalení, poskakovat ve vzduchu tak, jako by pro ně zákony fyziky neplatily.

 

„Byl docela jiný, než dnes. Ten tahal pilu jako stroj, a nikdo s ním kvůli tomu pracovat nechtěl, protože každého uhonil. Tak ho dali k vrátkům, kterými stahovali kmeny až k moři. Jon pak zase tahal, ale ocelové lano, a to nahoru do údolí. Pár jich ještě v lese leží.“

Jedno jsem viděl. Jako ruka.

„Když zde s kácením přestali a chlapi odcházeli jinam, Jon zůstal.“ Derryl se díval na oblohu.

„Proč?“

„Zamiloval se tady do toho ostrova jako do ženský,“ řekl. „Psst!“

 

Vysoko nad našimi hlavami se ve slunečních paprscích ohříval orel bělohlavý. Nechal se nést  proudem vzduchu, jen občas pohnul křídly. Slunce proměnilo jeho bílé peří na hlavě, krku a ocase ve stříbro. Létal ve velkých kruzích. Tu naklonil hlavu, jako by si něco na zemi prohlížel. A pak stáhnul křídla a začal padat k zemi. Těsně nad verandou křídla roztáhl, vyrovnal, a konce křídel malinko pozvedl. Zpod jeho těla se vynořily nohy s drápy, připravenými něco uchopit. Když to něco sebral z verandy, vznesl se nad koruny lesa a brzy nám zmizel z očí.

 

„Co to bylo?“ vydechl jsem.

„Měli jste tam něco k snědku?“ 

„Pokud ano, tak už asi ne.“

Derryl si vzal ještě jedno jablko.

„Sebral ptáka, co vám naletěl do okna. Na to orli číhaj všude.

 

Jon tady koupil za babku pozemek a postavil si na něm chajdu. Jenže on je původním povoláním pekař, tak si dovedeš představit, jak asi vypadala. Poslali sem párkrát  kolaudační komisi, a pokaždé z toho byl průser.

To třeba jednou přijel úředník, co byl invalida na vozíku. Jon se připravil, i rampu pro ten vozík postavil, kávu uvařil a zákusky napekl. Už si asi představoval, jak díky jeho pekařskému umění vše konečně proběhne hladce.

Zprvu to vypadalo slibně, ten člověk Jonovu chajdu ani neobjel a hned se nechal vytlačit po rampě, ve směru vůně toho pečiva, jenže když zajel doprostřed salónu k stolečku, co na něm stála káva a ležely zákusky v bílém porcelánu, tak když mu Jon nabídl, úředník pustil jedno kolo svého vozíku a natáhl se po šálku kávy. Jenže v té chvíli se vozíček pootočil, a káva byla pro úředníka nedosažitelná. Tak zase chňapl po kole, vrátil se zpět ke stolu, natáhl se po kávě - a už byl zase daleko. To se párkrát opakovalo. 

 

Nakonec se ten úředník pořádně naštval, zvedl ruce nad hlavu a nechal vozík jet tam, kam sám chtěl, čímž skončil v rohu místnosti a praštil se tam o nějaký nábytek.

Ten protokol o kolaudaci na místě roztrhal.

Do týdne měl Jon na poště úřední příkaz, aby chajdu zlikvidoval.“

 

„Což Jon asi neudělal,“ řekl jsem.

 

„Odkud to víš?“ pousmál se Derryl. „To neznali Jona. On tu podlahu vyrovnal a ohlásil, že se z té chajdy nehne, leda že by ho vynesli mrtvého. A že se tam zabetonuje.“

 

„Zabetonuje?“

 

„Jo, tak to řekl. On to někdo zatelefonoval do novin, a jelikož zrovna neměli o čem psát, tak se sem nahrnuli, přijelo i auto s kamerama a hromada čumilů z Viktorie i Vancouveru. Postávali na silnici a kolem chajdy a dívali se, jak Jon pilně pracuje, jak dělá bednění kolem verandy, jak míchá štěrk a cement, jak to v kolečku do toho bednění naváží, a když měl vybetonováno, tak jak doprostřed té verandy postavil židli, sedl si na ni a do toho čerstvého betonu ponořil boty a zkřížil ruce na prsou a vykřikoval, že se nehne, dokud mu nepřiznají jeho svaté právo žít ve svém domě. Byla z toho hotová tisková konference a Jon zářil a asi si myslel, že teď mu nic odmítnout nemůžou.

 

Ony ty otázky novinářů byly dost soucitné, i poslankyně za tyhle ostrovy se nachomýtla, zůstala tam té půl hodiny, co její trajekt zrovna kotvil v přístavu, a když si očichla atmosféru, tak se před kamerami postavila na jeho stranu a přihřála si svoji polívčičku. Ona byla socialistka a z toho lesního dělníka udělala málem mučedníka za třídní spravedlnost. I slzu uronila, když řekla něco o tom, že by tam mohl hlady a žízní umřít.“

 

„Neumřel,“ poznamenal jsem.

 

„Ovšem. Jenže  Jon blufoval, a to neměl dělat. Večer, těsně před odplutím posledního trajektu všichni svá fidlátka sbalili a on zůstal sám. Ještě chvíli poseděl, ale pak si povolil tkaničky a ten beton i s botama vyzul. Sešel z verandy, v křoví se vyčůral, zadem zašel do své chajdy a udělal si večeři. Když jedl, tak se otevřely dveře a někdo vešel dovnitř.“

 

„A nachytal ho na hruškách.“

 

„Jon tu osobu klidně pozval na večeři, a naštval se až potom, když mu ve dveřích řekla, co si o něm myslí. Chtěl ji vyhodit, ale ona odešla sama.“

 

„A dál?“

 

„Tomu, co bylo dál, nerozumím. Ne, že bych nevěděl, co se dálo, ale já fakt nevím, co si o tom mám myslet. Podívej, my se s tou mojí poznali na zábavě, a když otěhotněla, tak jsme se vzali. Jako tolik párů, co je znám. Ale Jon a Betty? To kdyby mi mohl někdo vyložit!“

 

„Kdo je Betty?“ řekl jsem.

„To je ta ženská, co ho načapala při lži.“

„A ti dva se dali dohromady.“

„No právě.“

 

Zvedl jsem k němu hlavu:

„Ach tak!“

„Ty to chápeš?“ řekl Derryl.

„Ne,“ řekl jsem.

 

 

Ten rozhovor Jona s Betty byl delší, než jak si jej představoval Derryl.

„No tak jsem kecal, no,“ řekl Jon té osobě ve dveřích a věnoval se jídlu a novinám.

„Kvůli tomu jsem nepřišla,“ řekla.

„Aha,“ řekl a otočil stránku novin. Chvíli si z ní slabikoval.

„Tak kvůli čemu?“ řekl po chvíli a ponořil lžíci do talíře.

„Jonatane Brücknere,“ řekla. Lžíce se na půlcestě k ústům zastavila. Zde na ostrově znali všichni jen jeho křestní jméno, vlastně jeho zkratku, a i ta se vyslovovala jako jiné, běžnější jméno John. Vložil lžíci do úst.

„Váš otec se pokusil zabít mou matku.“

Zakuckal se a polévka vystříkla. Utrhl kus novin a rozmazával ji na desce stolu.

„A co s tím mám já?“ řekl a utíral dál.

„Asi tolik, co já s mou mámou.“

 

Pak mu to došlo. Vyskočil, ale rám dveří už byl prázdný. Vyběhl do tmy, ale po ní se slehla zem.

Jeho otec, když do této země přišli, úřadům o své činnosti v minulosti lhal.

 

 

Seděl ve svém kajaku, schován v ranním šeru, pod kořeny stromů rostoucích u samého břehu. Uviděl ji ihned, když odplula od můstku. Trochu se podivil, kam že to míří.

 

Novinářkou nebyla. V žádných novinách, co si je po onom setkání nakoupil, nebyla od ní ani řádka. Jen v jednom obskurním plátku, co jej zadarmo rozdávají na trajektech, měla text o místní fauně. Docela dobrý, a Jon si jej přečetl dvakrát.

 

Vyplul za ní.

 

Plula naproti vycházejícímu slunci. Pravidelně pádlovala a Jon si brzy uvědomil, že nebyla úplnou začátečnicí. V zádech pocítil západní větřík. Uprostřed kajaku vztyčil malý stožár a roztáhl na něm plachtu. Betty udělala to samé.

 

Snad dvě hodiny tak pluli za sebou. Díval se na rodinu kosatek, hravých a nespoutaných, tak nezaslouženě zvaných velryba-zabiják. Nedaleko jeho kajaku se vynořil tuleň, s tváří téměř lidskou a vousatou stejně jako jeho, s čerstvě uloveným lososem, zplihle visícím po obou stranách čelistí. Jako by čekal na potlesk.

Plul dál, a tuleň zůstal za zádí. Jon se za ním ohlížel, a když se tuleň znovu ponořil, zvedl od hladiny oči a postřehl mračna nad západním obzorem.

 

Nad horami Vancouverského ostrova zuřila bouře. Její vzdálený hřmot zanikal v šplouchání vln pod přídí a v pleskání vesla, zařezávajícího se do vody po stranách kajaku.

Přestal pádlovat.

 

I Betty se nehýbala. Sledovala jak západní oblohu, tak jeho.

 

Vítr zesílil. Mraky, před chvílí ještě nad obzorem, se přiblížily. Vlny, dosud pokojné jako na rybníce, se zvedly a začaly jeho kajak postrkávat do zádi. Pak jedna udeřila velkou silou. Záď ji rozřízla jako sněžný pluh a ona se proměnila ve dva obloukovité gejzíry po obou stranách kajaku. Její hřeben byl však vyšší než kajak, ten proletěl nad lodí a chladná  voda Pacifiku Jonovi zmáčela košili i širák.

 

Když začal padat déšť, oba svinuli plachty a položili stožáry. A udržovali své lodi zádí k vlnám.

 

Rozhlédl se kolem. Nikde nebyla žádná jiná loď, ani tuleň s dalším úlovkem se nevynořil, jen kosatky se vysmívaly bouři, plavaly nevzrušeně a v ladných obloucích se tu vynořovaly nad hladinu, aby ukázaly svá sněhobílá břicha, tu zase zapadaly do vln a nastavovaly svá antracitová, lesknoucí se záda proudům deště.

 

„Teď,“ vykřikl a ponořil pádlo hluboko do vody.

 

Betty jej pozorovala. Díval se jí do tváře, ale ona se neodvracela, vichr jí serval klobouk z hlavy a déšť jí zmáčel a rozházel vlasy do všech stran. Je vlastně krásná, pomyslel si v jednu chvíli. Pak zaťal čelisti a sklonil se nad veslem.

 

Hukotem bouře k němu pronikl výkřik. V záři blesků uviděl její kajak dnem vzhůru. Udělal ještě několik temp, napřímil se a hleděl na převrácenou loď. Vlny ji zvedaly do výše, aby ji posléze nechaly zmizet v údolí mezi sebou.  Zabral ještě jednou po jedné straně, pak po druhé, pomalu, jen aby udržel loď v rovnováze. Po Betty nebylo ani stopy. Dosedl na lavičku.

„Tak to by bylo,“ řekl nahlas.

 

Ale po chvíli pádlo znovu ponořil do vln a otočil se k převrácené lodi..

 

Veslem se opřel o okraj Bettina kajaku a vtlačil jej hluboko do vody. Když se kajak prudce obrátil, Jon hleděl do ústí  revolveru  .38 Special, o němž věděl, že je služební zbraní Královské kanadské jízdní policie.

 

 

Její dlouhé vlasy plovaly na hladině, deštěm omývaná tvář vypadala  přízračně. Díval se na ni, a ona své oči z něho také nespouštěla. Držela se okraje lodi, ale zbraň v její ruce se chvěla. Jon pozvedl veslo. Betty dále na něj jen hleděla. Tu zvedl veslo svými dřevorubeckými pažemi nad hlavu.

Betty vypustila revolver z ruky.

Paží ohnutou v lokti a otevřenou dlaní si chránila tvář.

 

Jon tak po několik vteřin zůstal, s veslem vysoko nad hlavou,  hleděl do jejích velkých, prázdných očí.

 

A pak nechal veslo dopadnout na hladinu, daleko od Betty.

Natáhl k ní ruku. Ale její prsty sklouzly z okraje lodi a ona zmizela pod vodou.

 

Jon si klekl a ponořil paži do vody. Jednu chvíli ucítil na dlani její vlasy, sevřel je, ale ony mu mezi prsty proklouzly. Naklonil se a hledal oběma pažemi. Nic. A pak sjel přes okraj, hlavou napřed, tam, kde se těch vlasů naposledy dotkl.

 

Pod vodou do ní narazil ramenem. Uchopil ji za paži a volnou rukou tepal hladinu a šlapal vodu. Přehodil jí jednu zplihlou paži přes okraj svého kajaku, pak druhou, a celou ji potlačil výše. Ale kajak hrozil překocením. Nechal ji tak, s pažemi a hlavou za okrajem lodi, a ponořil se. Na druhé straně se vyhoupl do kajaku. Betty, jako protiváha, mu v tom nechtíc pomáhala. Uchopil ji za límec, hluboce se zaklonil a vší silou zatáhl. Překotila se dovnitř jako panák z hadrů, nasáklý hektolitrem vody. Uložil ji na dně, obeplul Bettin pošramocený kajak a vylovil její batoh.

 

Usedl na lavici. Díval se na Bettinu mrtvolně bledou tvář, dokud bouře neodešla tak náhle, jak přišla, a sluníčko je nezačalo hřát.

 

 

 

„Kam jste to vlastně chtěla?“ zeptal se chvíli poté, co otevřela oči.

„Podívat se na bílé černé medvědy,“ řekla.

Jon hvízdnul. „V kajaku?“ řekl.

„Proč ne?“

„Je to daleko.“

„Bývala jsem dál.“

„Já taky.“

Mlčeli.

„Poslyšte, proč jste nestřelila?“ řekl Jon.

„A vy nepraštil?“ 

Hleděla někam na moře.

„Jsme oba stejní blázni,“ řekla.

„Blázni?“

„Jo, blázni tady do toho,“ řekla a ukázala bradou na šňůru zelených ostrůvků kolem.

 

 

„Takže tam poplujem?“ řekl Jon.

„Kam?“

„Omrknout ty bílé černé medvědy.“

Poprvé se usmála.

„Ale nejdřív musíme někde přenocovat,“ řekl a obrátil loď k jednomu z ostrůvků.

 

Vytáhli kajak na břeh v místě, kde byla pláž posetá holými naplavenými kmeny. Po několika metrech přecházela v zelenou louku, s malými kanadskými smrčky a javůrky.

Vynesli své batohy na břeh. Betty nasbírala dříví a Jon rozdělal oheň. V ešusech si ohřáli večeři.

 

Jon si stavěl stan a poočku sledoval, jak zručně to samé dělá Betty. Pak zívl, vhodil do svého stanu batoh i spací pytel a vlezl dovnitř.

 

„Dobrou noc!“ řekl.

„Dobrou,“ odpověděla Betty.

 

Než stačil zatáhnout zip u vchodu do stanu, Betty k němu přiklekla.

„Copak?“

„Můj spacák je promočený.“

Zaváhal, a pak zvedl jeden cíp.

„Tak pojď,“ řekl.

 

Vklouzla k němu do stanu, a pak i do spacáku.

 

„Ty, kdybych tě zastřelila, nevadilo by ti to?“

„Pak už ne.“

„A předtím?“

Chvíli naslouchali šplouchání vlnek.

 

 

„Jone, jsou ti medvědi albíni?“

„Říkají, že ne. Bude to něco s geny.“

„Zeptáme se jich.“

„Určitě.“

 

 

 

Vzali se v jediném kostýlku na ostrově.

Betty se stala jednou ze zakladatelek zdejšího národního parku a Jon konečně získal kolaudaci jak pro svou chajdu, tak později postavenou pekárnu.

 

Vychovali spolu tři dcery, které se provdaly na největší ze zdejších ostrovů.

 

Jon jim pravidelně dováží čerstvý chleba, a jejich dětem, když ho navštíví, dokáže o místní flóře a fauně povědět víc, než profesionální průvodci. O místech, jako je Murder’s Point nebo Fiddler’s Point, ví jen on. Tedy o všech těch legendách kolem nich. Vnoučata mu naslouchají s otevřenými ústy.

 

Každý rok, už po sedmatřicet let, se na dovolenou vydává se svou ženou na kajaku tam, kde bílí černí medvědi, jimž domorodci od věků říkají medvědi-duchové, žijí. Vždy stejnou cestou, se zastávkami na neobydlených ostrovech úžiny.

 

 

 

31.12.2009

 

 

 


13 názorů

Bíša
14. 09. 2010
Dát tip
Jsem rád, že jsem si tuto ságu mohl přečíst...

Edvin1
05. 02. 2010
Dát tip
Pokud Ti na mysl nepřišel Viewegh, tak každý jiný mi bude komplimentem. :-) Díky předem za rozbor.

Lakrov
05. 02. 2010
Dát tip
Je to teď, po úpravě, o hodně lepší. A škoda, že to nebylo zveřejněno o dva dny později; takhle to nejde nominovat na 'Povídku měsíce' Leden. Při čtení posledních odstavců mi v mysli vyvstal jeden známý spisovatel. Více + rozbor soukromě.

Edvin1
21. 01. 2010
Dát tip
Marvine, bod po bodu vše rozvážím. Díky, že sis dal tu námahu. :-)

Lakrov
11. 01. 2010
Dát tip
Přečtu si ji znovu, jen ne hned. Předpokládám, že rozdíly od původní verze poznám, aspoň částečně. Díky za upozornění.

Edvin1
07. 01. 2010
Dát tip
Lakrov: Díky, ale teď ta povídka vypadá docela jinak. Snad lépe. Ale asi se Ti už nebude ji chtít číst. Omlouvám se. dědEd :-)

Lakrov
04. 01. 2010
Dát tip
Příběh je to hezký. Komentář dodám, tedy stojíš-li o něj. Zatím jen tip za poutavost nebo co je to, co mě přimělo dočíst text, vedený často tak komplikovanými větami.

to je hezké vyprávění, tip

Sebastiana
30. 12. 2009
Dát tip
Přečetla celé a vydržela. Velmi se mi to líbilo.Paráda. Já bych to nekrátila.

Marcela.K.
30. 12. 2009
Dát tip
Já to chtěla dočíst - tak jsem to dočetla. Pravda ale je, že jsem u toho i na chvíli usnula. Není divu, jsem po dvanáctihodinové službě... Myslím, že by té povídce prospělo krátit. Musela jsem se místy nutit, abych četla dál. Přesto tipuji - dlouhé povídky si tipy zaslouží už za ten čas, který jim autor věnuje.

Diana
30. 12. 2009
Dát tip
Přečetla jsem jedním dechem! Je to tak neuvěřitelný příběh, že je asi fakt napsán podle skutečnosti ***

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru