Pošetilost ega

 Jak Kostky Lega
poskládané do stavebnic,
z magnetek ega
staví si ještě prázdno před nic
a do nic zapouští své touhy…

 Příběh tak krátce,
krátce dlouhý,
o skvostné maně,
bez koření,
pravda, když slaně
chutná není,
jiní by odvrhli ji s pěnou…

 Co se ženou, co duši cení,
však jinak, jinak
blázne pošetilý,
nechutnáš vína,
i když rty by pily,
pily by do dna,
jsi-li blízko, cukne…

 Co to jen žlukne
v Tantalových mukách,
v mukách bludných kruhů,
kdy něčí ruka ťuká,
a pak vezme stuhu,
prsty ti sváže
bez doteků…

 Chceš znát ty paže,
poznat dravou řeku,
nejen býti poblíž,
nemoci se smočit…
Vidět kámen – oblý
a vír, co se točí…

 Chce vše zvládnout,
 sama,
nepustí tě na krok,
nechce chřadnout,
drama
na syžet má nárok…

 A ty nevíš,
neznáš
komnat uzamčených,
přihodí i sleví,
hledáš?
Nabiješ si čenich…

 Možná je to přepych,
rukavici zvedáš…