LÉČBA ŠOKEM

     Zažila jsem setkání, které mi dalo tolik pozitivní energie, že mi snad vydrží až do jara. A tak by to také mělo být. Musela jsem sice cestovat dvě hodiny autobusem, ale byla jsem odměněna setkáním s lidmi, kterých si vážím a kteří pro mne mnoho znamenají. Dokonce mám pocit, že jsem v nich našla svoji novou, ztracenou rodinu, a to pro mne znamená mnoho.

     Nejen, že jsme si pochutnali v krásné restauraci na výborném obědě, ale potom u mé přítelkyně doma, jsme to doladili vínečkem, kávou a zákuskem. A hlavně povídáním. Nebyla chvíle, kdy by nastalo ticho. A to je velmi důležité! Když si máte co povídat, zasmát se, případně zavzpomínat. Samozřejmě se vyprávěly i zážitky, o kterých se na veřejnosti nemluví, ale v kruhu, skoro rodinném, to bylo velké zpestření. Také jsem dala jednu takovou vzpomínku k dobru. A tu vám chci vyprávět, i když se u ní, i po třiceti letech, musím červenat.

     Pracovala jsem v té době jako sekretářka ředitele v nejmenované výrobní společnosti. Ředitel byl opravdu bezvadný, navíc velmi pohledný chlap. Nemohla jsem si na něj po pracovní stránce stěžovat. Měl ale jednu velkou vadu. Miloval ženy. A to přes míru. Byl sice ženatý, ale to mu nebránilo v tom, aby při každé příležitosti podnikového školení, svůj šarm nedal najevo. Nutno říci, že mu málokterá odolala. Já ano, jelikož jsem určitých zásad. Ale možná to bylo na škodu. Snad i proto tu dnes sedím sama a bavím se tak akorát s počítačem. Ale, k věci.

     Na jednom školení si, jak se u nás říká, nabrnkl krásnou ženskou. Dělnici z výroby. Ta byla samozřejmě velmi poctěna tím, že může řediteli podniku poskytovat  žádané rozkoše. Bylo mi to docela jedno až na to, že si zvykla občas ho navštívit i v pracovní době u něho v kanceláři. Já jsem byla v předpokoji, a někdy jsem s ní tenkrát řešila  věci, které se týkaly rekreace pracujících. Ona se velmi angažovala v ROH, myslela jsem si tedy, že i nyní jde za ředitelem v pracovní záležitosti.

     Ohlásila jsem ji soudruhovi ředitelovi a otevřela jí dveře do jeho kanceláře. Nevím, zda hovořili, bylo tam ticho, navíc jsem byla zaměstnána zpracováváním nějaké důležité zprávy, na kterou ředitel čekal. Když jsem ji dokončila, ťukla jsem jednou na dveře a ihned vešla. Byl to bohužel takový můj hloupý zvyk. Nikdy jsem nečekala na vyzvání, abych vstoupila. A ředitel to akceptoval, nikdy mi to nevyčítal, také si nepotrpěl na nějaké zdvořilosti.

     Vstoupila jsem.  Nevím, co se se mnou v tu chvíli dělo, ale normální to nebylo. Ředitel stál před svým stolem. V plášti. Jeho přítelkyně seděla v křesle u stolku, který stál vedle dveří do mé kanceláře. Vypadalo to na první pohled, jako by spolu něco probírali. Ale, jen na první pohled. Ředitel měl totiž plášť zapnutý až ke krku, až na dva knoflíky v intimní zóně. A z otvoru mu visel penis. S odstupem času musím podotknout, že ho měl takový, jak si ho většina žen přestavuje.  Sama nevím, jak je možné, že jsem to v té chvíli vše zaznamenala. Ale, zaznamenala. Tenkrát bych to asi neřekla, ale dnes, když jsem stará žena, mohu to lépe posoudit. A já tedy stojím oproti němu a snažím se dělat, že to nevidím. On si to zřejmě vůbec neuvědomoval. Žena, která seděla v křesle ,musela vědět, že to vidím, ale  mlčela. Co by také říkala, že?

     Podařilo se mi říci docela obstojně "soudruhu řediteli, tady máte ty papíry, co jste chtěl. Kdyby něco, tak mi to pak řeknete."Otočila jsem se, ani nevím jak jsem prorazila svými dveřmi do kanceláře a tam jsem skoro omdlela hrůzou z toho, čeho jsem byla svědkem. Nyní se tomu směju, ale tenkrát, a to mi věřte, to byla pro mne neřešitelná situace. Vůbec jsem si neuměla představit , jak se se mnou bude ředitel pracovně bavit, až ta žena odejde.

     Nevím, zda mu to ona řekla, nebo ne. Ale, když odešla, ředitel mi  přinesl podepsané papíry. Jakoby se nic nestalo, řekl, abych je odeslala a jelo se dál, jakoby nic. Tehdy jsem, věřte, nebo nevěřte, k němu získala velký respekt a velmi jsem si vážila toho, jak uměl z každé situace vybruslit. Měla jsem ho ráda a víceméně jsem to zazlívala té ženštině, která ho přišla do kanceláře otravovat, jen, aby si ho udržela. Je fakt, že jejich poměr trval několik let. Tak, asi tam fakt zapracovaly i city a nejen "umění orálního sexu" a sexu vůbec.
     
     Bohužel, ten pán již dávno zemřel. Věřím, že se na mne nezlobí ani teď, když tuto historku dávám k dobru všem, nejen pro zasmání, ale také pro ponaučení. On měl ohromný smysl pro humor. Určitě by se zasmál s námi.