Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Propast

27. 01. 2010
2
10
1111
Autor
madame Lei

Páni a dámové, pohlédněte na můj zbrusu nový výplod choré mysli! Kdyby se vám zdálo, že jsem se definitivně pomátla, mějte na paměti, že jsem tohle psala o půlnoci a to pod vlivem mnoha emocí, takže to není úplně moje chyba. Kdyby někdo chytře položil otázku, kdo že je za tohle zodpovědný, odpovím mu, že je mu po tom houby a že jsem vázána slibem mlčení, v rámci zachování profesionality a osobní cti...:)

Strach ochromil moje nohy, stály jako skála a odmítaly se dát do pohybu. Oči se mi zvolna zalévaly slzami úzkosti a viděly svět v těch nejčernějších barvách. Zděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Byla jsem sama. Všichni mě opustili, kolem se rozprostírala bílá pláň, ledové čepičky stromů se nade mnou skláněly, jako by mi chtěly zatajit pravou podstatu toho, co se skrývalo za hustou mlhou, obtékající mé tělo. Ruce už neměly sílu, aby mě dokázaly odtamtud dostat, a tak jen bezvládně visely podél boků jako křídla, která někdo zpřerážel těžkou holí. Pomalu jsem tonula ve vlastním strachu, když ticho náhle prořízl zvuk, prozrazující příchod někoho, koho jsem nečekala, někoho, jehož tvář i jméno zatím bylo skryto. Jeho let nabíral na rychlosti, bylo slyšet tření perutí o vzduch, ztuhlý mrazem. A pak mě čísi ruce uchopily kolem pasu, pebně mě přimkly k sobě a společně jsme se spustili dolů, do propasti, jejíž okraj jsem se tolik bála překročit. Chladný vítr mi vál kolem uší, pohrával si s našimi vlasy, které stáčel do spirál něčeho tajemného, zakázaného a hříšného, a přesto nikdo neodvracel pohoršeně tvář, protože všichni dávno zmizeli v hlubinách pod námi. cítila jsem jeho teplý dech vzadu na krku, jedinou upomínku na to, že jednou vyjde slunce, vyhoupne se na obzor a naše chladná srdce se pohnou více, než nyní, ale přesto jsem se neodvažovala ohlédnout, i když jsem již naprosto přesně věděla, do čí tváře bych pohlédla. A tehdy se moje oči otevřely, a já ji spatřila, krásu ledově mrtvé krajiny, jiskřící sníh, jemný závoj, snášející se z nebe a najednou jsem přestala mít strach,poddala jsem se tedy jeho tempu a bez obav se řítila dolů, do propasti...

10 názorů

Alissa
03. 04. 2012
Dát tip
Na jedné straně si říkám, že by to zasloužilo zasadit do souvislostí, do příběhu, ale asi by to tím ztratilo určité kouzlo, lehkost, rychlost. Zdá se mi to jako střípek čehosi, příjemně čtivý.

madame Lei
01. 02. 2010
Dát tip
to Sebastiana: díky:) On je to vlastně zážitek, kterej byl pro mě zhruba takovýhle, i když to je samozřejmě přemrštěné...ale díky:)

Sebastiana
29. 01. 2010
Dát tip
Líbilo se mi to.Klidně bych to dala do nějakého příběhu...

madame Lei
29. 01. 2010
Dát tip
Ok, takže to chce ještě víc fantazie...díky za názor, jsem hrozně ráda, že mi to tu kritizujete, aspoň vím, na čem příště zapracovat. Fakt díky...

madame Lei
29. 01. 2010
Dát tip
Hm, možná to fakt není povídka, on to byl spíš obraz jednoduché události, popsané složitě...jinak všem dík za jejich názor:)

Není to špatné, ale rozhodně bych to nenazvala povídkou...

Forest...
27. 01. 2010
Dát tip
Tip. Zajímavé psaní, ale chybí tomu _ _ _ _ _ - ty víš. Ještě bych to trošku zjednodušil, je to moc složité.

projektil
27. 01. 2010
Dát tip
Pěkně napsané, ale moc krátké!

Petrusha1
27. 01. 2010
Dát tip
v podstate je ten prolog úplne zbytočný,na tom texte nie je zvláštne skoro nič ...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru