Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Volný

09. 02. 2010
0
0
233
Autor
Milamber

Psal jsem to již hodně dávno a je to můj první pokus o zveřejnění, tak se omlouvám za případné chyby či absurdity. Děkuji za pochopení :-)

Když je člověku smutno nebo ho znepokojuje tajemná moc, která jednou obestře každého z nás, má chuť utéct. Zmizet pryč, daleko od všech trápení, malých i velkých, daleko od zodpovědnosti a povinností. V takových chvílích si člověk představuje, jak vystoupí na nejkrásnější vrcholek svého života.

Kupříkladu já bych si vybral starý římský akvadukt, prozářený majestátností a velkolepostí. Vydal bych se na cestu přes dubový háj zářící všemi barvami v jarních odstínech. Vystoupal bych po kamenité cestičce po jednotlivých stupních, stejně jako stoupá duše výš a výš, dokud nesplyne s onou tajnou silou, která nás všechny pohání, bez ohledu na to, v co věříme, nebo jací jsme. Sedl bych si na nejvyšším místečku někde uprostřed a pozoroval bych oblaka zbarvená dožluta od zapadajícího slunce, která končí svůj den jen proto, aby někdo jako já, mohl pozorovat nádherný ranní rozbřesk hrající všemi barvami. Přemýšlel bych! Pátral bych po hodnotách, které provázely můj život, po skutcích, které jsem vykonal, po životě, jaký jsem vedl. Uvažoval bych nad tím, kolik lidí jsem měl rád a kolik z nich mělo rádo mě a v duchu bych si přál, abych v nich zanechal stopu. Otisk, kousíček mě, neboť bych doufal a rád bych věřil, že jsem je poznamenal svou láskou, kterou jsem jim dal.  A při tomto pomyšlení by se mi v očích usadil smutný, ztrápený výraz, neboť bych si byl uvědomil, že darovaná láska není nic v porovnání s tím, jakou lásku jsem jim chtěl dát. Existuje málo lidí, kteří jsou upřímní a já mám pocit že patřím, mezi jedny z nich, ale i přesto jsem neřekl vše, co jsem chtěl říct, neudělal vše, co jsem chtěl udělat. Vzpomněl bych si na všechny ty okamžiky, kdy jsem byl se svými bližními, ale nedokázal jsem jim vyjádřit, jak moc je miluju. Nedokázal jsem jim vysvětlit, že mi byli dražší než můj vlastní život, neboť oni byli můj život. Vždyť bez člověka, o kterého se můžeme opřít vždy, když zažijeme zklamání nebo když potřebujeme pomocnou ruku, bychom nežili život naplno, ale byli bysme pouze slepé, hluché a prázdné nádoby chodící po zemi. Vždyť to jsou přece oni, kvůli kterým překonáváte tu bariéru, před kterou si říkáte, že už to dál nezvládnete.

Když by bylo slunce těsně nad obzorem, vstal bych a naposledy bych pohlédl na kraj pod sebou. Na lidi, kteří žijí svůj život, prožívají lásku i utrpení, bohatství i chudobu, přátelství i rivalitu. Popošel bych pár malých krůčků k osudné hranici mezi životem a okamžikem, kdy se od něj odpoutáme. Rozpřáhl bych ruce a udělal bych poslední krok. V mysli by se mi blýskla jediná myšlenka. Ne. Myšlenka ne. Spíše pocit. Touha po tom, co mě teď bude čekat, ale i strach a úzkost, že se již nemůžu vrátit. V osudné vteřině bych se zamyslel nad tím, že jsem konečně svobodný. Svobodný jako pták, který se může rozletět do širých krajin, jak se mu jen zlíbí. Tomuto zážitku se vyrovná pouze láska. Vlastně jsou to téměř totožné vjemy. U obou padáte do hlubin neznáma, ale přitom víte, že to bude ta nejúžasnější zkušenost ve vašem životě. Pak už jen pomalu zavřete oči a necháte se unášet na rozbouřených vlnách osudu a budete doufat, že vás ten slabý vánek nasměřuje k přístavu.

Ale i když víte, že to bude několik nádherných okamžiků ve vašem životě, stejně si řeknete, co by tomu asi řekli ti, na které byste mysleli při veškeré té volnosti a pomyslíte na to nejdůležitější ve vašem životě, na svou nejmilovanější osobu a uvědomíte si, že když už pro nic jiného, tak jen pro ni stojí za to žít.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru