Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Doktor Tichý

11. 02. 2010
15
41
5359
Autor
Edvin1

Stalo se. Za socialismu. Jména protagonistů byla pozměněna.

Doktor Tichý si sedl k mému stolu, aniž by se dovolil. Obě ruce položil vedle tácu a znehybněl. Dívala jsem se na jeho ruce s dlouhými prsty chirurga, skloněnou hlavu s malinko prošedivělými spánky, na řasy, jež zpola přikrývaly ocelově šedé oči, upřené na jeden bod někde na stole. Jeho rty se neslyšně pohybovaly.

Po chvíli se probral, pohlédl na dozlatova usmažený řízek, velký skoro jako celý talíř, vzal do svých štíhlých prstů vidličku a řízek napíchl. Pozvedl jej k ústům a začal z něj ukusovat. Spokojeně pomlaskával. Pak vidličku s okousaným řízkem odložil, odsunul jej stranou a do hlubokého talíře si nalil  z hrnce stojícího na stole polévku a pustil se do ní s takovou chutí, jako by týden nejedl. Skloněn nad talířem, nasával ji ze lžíce jako hasičská pumpa. Jen co polévky trochu v talíři ubylo, hned si přilil až po okraj a srkal dál. Párkrát se zastavil, uždíbl z druhého talíře kousek řízku, nebo si z něj nabral bramboru a rozmačkal ji v polévce na kaši. Funěl, občas se vyrovnal a říhl. Po každém říhnutí si klepl pěstičkou do prsou, řekl sám pro sebe: „Pardon!“ a pokračoval. Ani jednou na mne nepohlédl.

Když dojedl, zase na chvíli znehybněl, díval se do prázdného talíře, na umaštěný příbor, nebo na drobečky všude kolem. Cosi si pro sebe brebtal. Pak vstal, s omluvným úsměvem pozdravil někam nad mou hlavu a odštrachal se s tácem k výdejnímu pultu. Tam jej poslali na druhý konec, kde se použité nádobí vracelo, ale on jako každý den kroužil se svým tácem po jídelně, aby se zase vrátil k výdejnímu pultu, kde vše beze slova nechal ležet.

„Snědl to?“ zeptala se Evička, když jsem jí podala svůj tác.
„Do posledního drobečku!“ odpověděla jsem a mrkla jsem na ni. Holky z kuchyně mu usmažily kus hadru na podlahu.
Doktor Tichý byl starý mládenec.

………………………..

V čele uličního výboru KSČ na okraji našeho města zasedal člověk, jenž se vyznačoval nejasnými zásluhami z dob dávno minulých, obrovitým břichem a pověstí, že se svou služební pistolí na opasku chodí i na záchod. A ještě se prý bál trávit noc v posteli. Spával nejraději ve svém předsednickém křesle. Pistoli si při tom posouval na opasku dopředu, aby netlačila. Jedné takové noci se probudil s bolestmi ve slabinách. Automaticky sáhl po pistoli a posunul ji jinam, ale bolest neustávala. Když  vystřelila do celého břicha, začal křičet. Manželka přivolala záchranku.

Lékař z pohotovosti konstatoval, že žlučník musí ihned ven a vzal nemocného s sebou.
Pacient celou cestu do nemocnice sténal. „Vzbuďte toho nejlepšího soudruha chirurga v okrese!“ přikazoval, ale znělo to spíš jako prosba. On opravdu řekl: „soudruha chirurga“. A dodal: „soudruhu doktore.“
Učinili tak.

Doktor Tichý vešel do operačního sálu a rozhlédl se kolem sebe. Na stole ležela nevzhledná masa, přikrytá zeleným plátnem. U hlavy pacienta se skláněl anesteziolog. Bylo nás tam více než obvykle. Doktor Tichý přistoupil ke stolu, ruce v sterilních rukavicích pozvednuté jako nějaký velekněz. Zadíval se na oholené a dezinfikované místo na pacientově těle a jeho rty pod rouškou tiše, ale jasně začaly říkat něco docela jiného, než jeho obvyklé „Tak jdem na to!“

„Otče náš, kterýž jsi na nebesích,“ řekl doktor Tichý. Poplašeně jsem se podívala na hlavu pacienta. Nikdo se neodvážil nahlas ani vydechnout.
„Pomož tomuto nemocnému.“ Tomu soudruhovi?
„Veď mou ruku, ať mu neublíží, a dej, ať se mu vrátí zdraví,“ říkal doktor Tichý.
„Neboť já léčím, ale ty, Hospodine, uzdravuješ.“ Lékař u hlavy pacienta se maličko ušklíbl. Pod rouškou to ovšem nebylo vidět.
„Ale ve všem ať se stane vůle tvá, ne má.“ Udělal přestávku, jako by se rozmýšlel, jestli už řekl vše.
„Amen!“
Nikdo po něm „amen“ neopakoval.
Doktor Tichý nastavil ruku a než řekl: „Skalpel!“, vložila jsem mu jej do dlaně.

………………………….

„Dobrý den!“ řekl doktor Tichý, když se svým doprovodem vstoupil do pokoje na ranní vizitu. Pacient se na něj usmíval. Do tváří se mu vrátila jeho obvyklá červeň. Ale doktor Tichý zůstal stát v nohách postele a nehýbal se. Jeho zrak spočíval na desce nočního stolku. Pacient se mu chvíli nechápavě díval do očí, ale pak se omluvně usmál, zvedl ruku a pistoli vložil do zásuvky. Teprve pak si doktor Tichý ode mne vzal chorobopis, nahlédl do něj a pravil:
„Tak jak se máme?“
„Děkuji, dobře,“ odpověděl pacient, a po malém zaváhání dodal: „pane doktore!“
Opravdu, řekl „pane“.
 


41 názorů

Bíša
20. 08. 2010
Dát tip
T.

Janina6
15. 03. 2010
Dát tip
Marvine, "proč musí být charakterizován..." - nemusí, ale proč by nemohl? Je to trochu nezvyklé, ale díky za každý nezvyk :-) Jak píše Lakrov, vynikne ten kontrast mezi vnitřkem a vnějškem. S opakováním slova ruce máš pravdu. Taky jsem si všimla, jen mi to nepřipadlo nutné zmínit. "Pěstička" mi vadí víc. Tak třeba ta modlitba před operací mi přijde dost silná, aby připomněla nabubřelému soudruhovi, jak je vlastně malinkej. Ale je fakt, že už možná nevnímal ("Poplašeně jsem se podívala na hlavu pacienta" - nebo vnímal?) No a situace s revolverem taky, řekla bych, vyznívá ve prospěch pana doktora.

Janina6
11. 03. 2010
Dát tip
Mně se tahle povídka hodně líbila. Část, kterou bych pro sebe nazvala "Pan doktor vychovává soudruha pacienta", dobře vystihuje tehdejší dobu, pamatuju si to soudruhování na každém kroku. I když vyprávíš klidným, jakoby nezúčastněným tónem, je tam spád a napětí. V první části, která hlavně popisuje chování doktora Tichého ("Doktor Tichý si dává řízek") mi vadil výraz "pěstičkou", nesedí mi k představě těch jeho rukou s dlouhými prsty chirurga, jak o nich předtím mluvíš. Jinak se mi zdá každé slovo na svém místě, výstižné. Mám s povídkou jistý "morální" problém - vadí mi přístup vypravěčky, zřejmě doktorovy kolegyně - zdravotní sestry, která ví, že ten zmatený podivín má i druhou tvář, tvář rovného chlapa, který se nebojí v té době modlit nahlas, tvář nejlepšího chirurga v nemocnici - a přesto ho nechá zbaštit ten hadr a ještě spiklenecky pomrkává na husičky z kuchyně. Nějak jsem jí tohle nemohla uvěřit.

Edvin1
08. 03. 2010
Dát tip
katugiro: Taky si myslím! Tedy že se to nehodí. Posmívat se starým mládencům.:-O

katugiro
08. 03. 2010
Dát tip
Nu, pěkné momentky, ale do povídky měsíce se to moc nehodí. Mimochodem, Edvine, zatímco tys mluvil o poslední větě prvního odstavce, Lakrov očividně měla na mysli poslední větu první části...

Janina6
01. 03. 2010
Dát tip
U mě zatím nemáš zač, já s hlubší kritikou tepve přijdu! :-)

Edvin1
01. 03. 2010
Dát tip
Tak já taky děkuji. :-)

Janina6
28. 02. 2010
Dát tip
Avi VT Marvinovi. Beed tady na Písmáku už dlouho nebyla, takže asi zapomněla tuhle povídku zařadit do PM, i když nominace už proběhla a autor souhlasil. Můžeš ji tedy zařadit?

Marcela.K.
19. 02. 2010
Dát tip
Já Ti věřím, protože v nemocnici už jsem viděla na stolku ledacos :-) a hadr, který by se dal krájet si dovedu představit taky, stačí takový hodně vetchý a zteřelý ;-)

Edvin1
19. 02. 2010
Dát tip
avox: Re hadr: nemusíš věřit, tohle není novinová zpráva, na literární nadsázku mám jako povídkář právo, ne? :-) Ostatně - tohle se opravdu stalo. Prý. (Jak jsem koupil, tak jsem prodal.) Re pistole na nočním stolku: viz výše. Kdyby mi to někdo cizí vyprávěl, asi bych taky nevěřil. ;-)

avox
19. 02. 2010
Dát tip
věřím ti to, až na ten usmažený hadr... a pistoli na nočním stolku ve špitálu */

Edvin1
16. 02. 2010
Dát tip
Tangie: Tuctový? Dej mi prosím jediný příklad zpracování stejného motivu jiným autorem. Budu Ti velice vděčný, fakt. Myslel jsem si, že je tomu zrovna naopak. Slova, jež jsem vybral, se mi zdála k tomuto tématu vhodná. Autor má ostatně právo poznamenat svůj text svým vlastním jazykem. Díky za návštěvu i poznámky, i když se (tentokrát) nimi nemohu řídit. :-)

Edvin1
12. 02. 2010
Dát tip
mylenka, Lakrov, Beed: Souhlasím s čímkoliv, co mým povídkám pomůže mezi lidi. (Až na jakékoliv prostituování se.) Takže děkuju ! dědEd :-)

Edvin1
12. 02. 2010
Dát tip
Jájinko: Kde jsou ty chyby? Nemohu je najít. Díky předem.

Edvin1
12. 02. 2010
Dát tip
čučenka: Jak jsem koupil, tak jsem prodal. Navíc - sám jsem to viděl. Díky za laskavou kritiku.

Edvin1
12. 02. 2010
Dát tip
Chachachá!!! Květoni, tohle mne vrací do mládí!

Marcela.K.
12. 02. 2010
Dát tip
pod deskou stolu :-) vypadlo mi písmenko :-)

Lakrov
12. 02. 2010
Dát tip
S nominací vřele souhlasím; konečně to někoho napadlo :-)

Beed
12. 02. 2010
Dát tip
Jestli autor souhlasí, zařadím ji do únorové PM.

jejdavilda
11. 02. 2010
Dát tip
to mě zaujalo, taky si myslím, že se nedá hadr nakrájet příborem, odcházím to vyzkoušet. Ale to je detail*

jájinka
11. 02. 2010
Dát tip
...ale jo, --- jen zdánlivě drobné chybky text zbytečně brzdí----hned na začátku štíhlé prstxy., dlouhé prsty...snad by se dal monsieur Tichý typizovat i jinak

Marcela.K.
11. 02. 2010
Dát tip
P.S.: mohla bych navrhnout tuto povídku do Povídky Měsíce února? Zaslouží si větší pozornost.

Marcela.K.
11. 02. 2010
Dát tip
Já vím očem hovoří poslední věta prvního odstavce. Jen mě překvapuje, že měl ruce položené vedle tácu. Není to důležité, ale já bych mu je spojila - třeba pod dekou stolu... Krásný příběh * ... na usmažený hadr se naštěstí neumírá - vejde a výjde :-) ale lidská hloupost, s tou je to horší :-)

čučenka
11. 02. 2010
Dát tip
o tom osmaženém hadru jsem už slyšela, ale opravdu se to dá pozřít? A hlavně ukrojit? Si to moc nedovedu představit.

To je nádhera. Pánbůh sice neexistuje, ale co kdyby přecejen byl, že? Maně jsem se rozpomenul na jeden nápis, vyškrábaný do zdi na záchodku hospody v Petrově u Strážnice: Komunisti sů kurvy, aj dyž to smažete!

Edvin1
11. 02. 2010
Dát tip
Záhadná, záhadná... :-)

Lakrov
11. 02. 2010
Dát tip
Nemám ve svém okolí nikoho s podobnou diagnózou (ale vím o jednom, který do ní dorůstá).

Edvin1
11. 02. 2010
Dát tip
Co tím chceš říct? (Vím, ale ne zblízka :-)) S tím usmaženým hadrem - toto je autentické. Štvaly ho, protože se s žádnou z nich neoženil a plně se věnoval svému řemeslu.

Lakrov
11. 02. 2010
Dát tip
Vím, ale ne zblízka :-) Poslední věta prvního odstavce je jakýmsi závěrečným shrnutím všeho, co bylo předtím jen naznačeno. Trochu mě udivuje ten hadr; ženy za pultem možná mívají s tíhle typem konzumentů soucit.

Edvin1
11. 02. 2010
Dát tip
Lenko, a jestlipak véš, o čem hovoří poslední věta prvního odstavce? Jsem zvědav.

Lakrov
11. 02. 2010
Dát tip
Zpočátku mě to štvalo (ty řeči točící se kolem jídla), ale najednou vidím, že slouží hlavně k vykreslení postavy, jejího kontrastu mezi vnějškem a vnitřkem. Takže závěrečný pocit mám dobrý; cosi jako zadostiučinění. Dík a Tip.

Edvin1
11. 02. 2010
Dát tip
Díky, Diano! Aleš: No, až tak jednoduché to nebylo. Onen soudruh si to zase po uzdravení rozmyslel. A pak zase jednou - na smrtelné posteli - požádal o kněze a o poslední pomazání. Urnu strčili do hlíny hrobu jeho příbuzných, někam k nohám. Jeden můj známý, kterému onen soudruh zničil život, mu chodil na hrob čůrat. A to neměl dělat. Pieta je pieta, že.

tak prosté je to? ...

Diana
11. 02. 2010
Dát tip
Zajímavé a překvapivé, moc dobře se četlo. Z povídky mám trochu smíšené pocity, které mne nutí vzpomínat, přemýšlet a přehodnocovat. Moc dobře napsáno!!!! *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru