Klíč od vzdušných zámků

 Sám dlouho zamčený
v třinácté komnatě,
do čtyř stěn stlačený,
přijmul své opratě,
ve vatě uhýčkán,
ve vatě ze strachu,
úzkostná ulička
se vine bez krachu…

 Sám dlouho zmatený
tím světem okolo,
nehleděl na ženy,
pak osud s tombolou
a čísly zamíchá
ze strany na stranu,
kalich již načichá
krákotem havranů…

 Vata se zablátí
a jizvy přibydou,
úroky zaplatí
zmučené libido,
snad se vším smířený
vrhl se do pasti,
vášně jsou zvířeny
v ohromné propasti…

 Cítil, že uniká,
snad byli spojeni,
již chtěl, ta utíká,
s jinou se oženil,
byl celý promoklý,
však dřív, než nastydl
a spadl do roklí,
svou bezmoc nabídl…

 Je celý od šrámů,
však má chuť bojovat
s viry všech programů,
cit dává do slova,
svou šanci poznává,
mizí mu do nory,
z popela povstává
nad hradbou Gomory…

 Ti dva se poznají,
bratr a sestřička?
Proč tolik hloubají
na bočních cestičkách?
Týrání otupí,
to však již přečkali,
metráky potupy,
krok k pádu ze skály…

 Snad chvíli zůstanou,
ona mu vlije cit,
oči ho uhranou,
sám chce ji vyléčit,
je smutná, zakletá,
však silná v bezmoci,
vidí to na léta,
a nezná pomoci…

 Ke skále přibitá,
čeká jen na dravce,
k ránu noc vyblitá
jí stáhne rukávce,
kdo ji jen odpoutá?
Sama se přibije,
bouře se rozpoutá,
hořkost z dna vypije…

 Sám dlouho v komnatách
s třináctkou u kliky
v šeru klíč nahmatá,
nejsou to repliky,
má klíče od zámků,
jež jsou prý vzdůšnými,
má klíče k náramkům,
má klíče od zimy…

  Jen to jí napoví,
 že nikam nezdrhne,
ať bouře lanoví
snad strokrát přetrhne,
v dobrém i ve zlém stát
se totiž rozhodnul
při té, co má tak rád,

jak dlouho? Mnoho dnů…