Jasnovidci

“Věříš na osud, Radku?”

“Cože?”

“Ptám se, jestli věříš na osud.”

Pražce střídaly jeden druhý a pod jejich nohama se občas líně převalil kamínek, to když jedna ze čtyřech podrážek pevných bot o nějaký zavadila. Obloha byla blankytně modrá a bledla směrem k západu, kde ji v jednom místě “protrhl” jasný kotouček slunce. Jedno z krásných pozdních odpolední toho léta zkrátka ani v nejmenším nenaznačovalo, jaká bouřka den předtím bičovala tenhle kousek země.

“Prosimtě, jak tě zrovna tohle napadlo?”

“Víš, včera jsem měl takovou přemejšlivou náladu. Viděl jsem nedávno jeden film o cestování v čase a o důsledcích takovýho cestování. Myslíš, že lidi budou někdy cestovat časem?”

“No, podle toho, co vim, je to z fyzikálního hlediska dost těžko proveditelný.”

Překročili kolejnici, která do té doby zprava ohraničovala jejich cestu a vydali se napříč loukou po ušlapané blátivé pěšině, co vedla k nedalekému lesu.

“Víš, Radku, ale celá dnešní fyzika je jenom jedna velká sbírka paradigmat; zákonů a axiomů, který jednou někdo vyvrátí nebo je aspoň úplně překope. Než přišel Einstein, všichni věřili Newtonovi a dneska se už na gymnáziu každej dozví, že Newtonovská fyzika platí jen za určitejch omezení a podmínek. Einstein zkrátka narušil do tý doby platný paradigma, tak jako to někdo zanedlouho musí udělat s tím současným. Jinak se věda nehne kupředu.”

Slunce už pomalu zapadalo za střechy domů nedaleké vesnice a jim zbývalo jen několik metrů k místu, kde polní cesta plynule přecházela do zákrytu větví lesního porostu.

“Možná máš pravdu, Martine. Ale co to má společnýho s tim osudem, co ses na něj ptal?”

“No, napadlo mě, že každá přítomnost někoho, ať je třeba z naší současnosti, v minulosti musí pozměnit běh událostí a může se stát, že jeho současnost, až se do ní vrátí, bude úplně jiná, než z jaký odcházel. Samozřejmě, že záleží taky na tom, jestli do tý minulosti zasáhne hodně nebo málo. Ale podle mýho jí každopádně ovlivní - i kdyby se tam jenom objevil, udělal krok a zase zmizel.”

“Jo, to je jasný. A stačí udělat tim míň, čim hloubš jsi v minulosti.”

“No a to je právě ono. Když budou mít lidi stroj času, budou ho používat. Když ho budou používat, začnou měnit události. Jenže to je taky můžou změnit tak, že se nikdy nenarodí a tim pádem nikdy nepoužijou stroj času, takže nic nezmění. No a proto se narodí a použijou stroj času - a kruh se uzavřel. Nekonečná smyčka. Porušení entropie.”

“Aha, už asi vim, kam míříš...”

“Prostě - tohle by znamenalo, že všechno je předem nějak daný, někde v přírodě, ve vesmíru uložený a přesně podle tohodle scénáře všechno probíhá a nemůže se to stát jinak. Jedním slovem osud. Chápeš...?”

“Jasně. Aby se nikdo nikdy nedostal do kruhu.”

“Přesně tak.”

Obloha na západě mezitím stačila vystřídat všechny barvy od žluté přes oranžovou, červenou a fialovou až po temně modrou a Radek s Martinem si právě vyhlédli vhodné místo, kde stráví dnešní noc, a rozdělali oheň. Bylo už dávno po půlnoci, když Radek prolomil mlčení, které mezi nimi již dobrou půlhodinu panovalo:

“A co když to neni tak, jak si myslíš?”

“Co?”

“No s tim cestováním časem. Co když to bude nehmotný? Koukneš, ale nemůžeš nic udělat?”

“Hmm. Ale to by bylo vlastně to samý, jako bys na to koukal na videu.”

“No, tak nějak...”

“Ty na osud nevěříš, viď?”

“A ty jo? Vždyť je spousta věcí, co si člověk rozhodne sám. V okamžiku.”

“Ale třeba přesně podle toho danýho schématu, scénáře. A i když si myslíš, žes to udělal podle sebe, je to osud.”

“Stejně tomu moc nevěřim.”

Oba se začali připravovat k spánku.

“Tak dobrou.”

“Dobrou...”

Když Martin zavíral oči a pomalu se propadal do snů, netušil, že podle Života vesmíru už za týden svede svůj poslední nerovný boj se stále se zhoršujícím astmatem. Stejně tak usínající Radek nemohl vědět, že za pár let bude členem týmu vědců, který splní lidstvu jeden jeho dávný sen o ovládnutí času. To věděl jen Život vesmíru a hrstka lidí, kteří z něj uměli číst. Hrstka lidí, kterým od úsvitu věků říkali jasnovidci...