Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Vločky 07
datum / id08.03.2010 / 350263Vytisknout |
autorexorcista
kategorieMiniatury prozaické
upřesnění kategoriekrasmutnění
zobrazeno1437x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Zdá se, že vločky jsou pro mě stálou inspirací :)
Vločky 07

 

                Seděl jsem u okna a mžoural do chumelenice. Před oknem byla lampa pouličního osvětlení a vločky její žluté světlo přebarvilo na oranžové dropty citronového korpusu. Topení hřálo, okno, o které jsem měl opřenou hlavu, chladilo. Smutek se proměnil v mechové polštářky. Nenápadně mi vyplňovaly hruď.

„Copak...je ti smutno?“

Nepohnul jsem hlavou. Nemusel jsem se za ní podívat. Mlasknul jsem koutkem pusy a vydalo to zvuk, jako když se na bublinkové fólii praskne bublinka. Dál jsem se díval na vločky, mezi ně a pak najednou kousek za ně. Byly takhle rozmazané a každá z nich tam byla dvakrát. Na posteli se zvednul kocour. Zívl. Konec zívnutí doplnil rozmrzelým mňouknutím, které už skoro nebylo mňouknutí, ale na stupnici kňouravých zvuků se ještě také nedostalo.

„Ale, ale, copak to je? Nemluvíš se mnou?“

Udělal jsem přemýšlivý obličej. Má v sobě kousek Pana Spoka ze Star Treku, kousek Clinta Eastwooda ze všech mrzoutských a vojenských rolí a zbytek už je ze mě, když je mi smutno a ona to uhodne a já se nehodlám vzdát bez boje. Posunul jsem hlavu o milimetr nahoru po skle.

„Mmm...jo...je mi smutno“

Podle mého názoru, ty krátké boje jsou nejlepší.

„A chceš si povídat?“

Zamyslel jsem se.

„Aaasi...ani moc ne...prostě je mi smutno.“

Nekomentovala to. Kocour se přišoural ospale pod okno, zvednul ke mě hlavu a přidřepl na zadek. Znovu zívnul. Podíval jsem se na něj a zkusil při tom vůbec nepohnout hlavou. Šlo to překvapivě dobře (ani jsem moc nešvindloval, jenom trošku). Z černého kousku podlahy mžourala dvě oranžová očka. Kocour přešlápl z packy na packu a zafuněl. Podařilo se mu zafunění spojit s vrněním, takže byl výsledný zvuk zafrněním. Zívnutí. Uvědomil jsem si, že sedím na kočičím domku, který Pentragon používá jako mezistupeň, když chce vyskočit na okno. Poposedl jsem a uvolnil kousek místa. Kocour s dalším zafrněním zdolal výškový rozdíl metr a půl kočičí délky. Natáhl ke mě krk a otřel si o mé tváře několikrát koutky tlamičky. Pak mi udělil pohled „budíš mě! Padej spát!“ a natáhl se tak, aby viděl z okna. Několikrát si olízl přední tlapku.

„Zdá se, že Pentragon tvůj smutek nesdílí.“

Podrbal jsem kocoura na krku a přejel mu po hlavě od čumáčku na čelo. Mhouřil oči a hluboce vrněl.

„Jo, dělá to schválně...zrádče.“

Poslední slovo patřilo kocourovi. Dal jsem si záležet, aby v něm bylo hodně lásky a mazlivosti. Ne, že by to někdo v místnosti ocenil.

„Pojď do postele, nastydneš.“

„Proč jsi vlastně se mnou?“

„Hmmmmm...protože ve psím útulku měli zrovna zavřeno?“

Velice tiše a velice krásně se zachichotala.

„Jo...to zní logicky.“

Smutek se pomalu rozplýval. Vzdychl jsem. Kocour se zvedl, protáhl, nevynechal ani zívnutí, tentokrát bez zvukových efektů. Otočil se ke mně, pak k posteli a zůstal civět.

„Asi...hmmm...asi vím, proč jsi se mnou.“

„Tak povídej, jsem jedno velké ucho.“

Zvedl jsem se, kocour seskočil na zem a zmizel v kuchyni. O chvilku později se ozval zvuk drcených granulí. Došel jsem k posteli a vlezl pod deku. Bylo tam teplo. Kocour vyskočil na postel a stulil se mi na rameni. Moc dlouho tak nevydrží, zkušenost. Ozvalo se neslyšitelné kočičí zívnutí a na sekundu to kolem zavonělo granulemi a kočičím hloubkovým odérem.

„Poslouchám, strašně by mě zajímalo, na co jsi přišel.“

Zavřel jsem oči a pomalu začal pociťovat úponky spánku, jak se proplétají, jako popínavý břečťan žebříčky, mými myšlenkami.

„Řekl bych...že jsi se mnou, protože jsem si tě vymyslel.“

Prázdný pokoj ani kocour neodpověděli. Už jsem skoro překročil hranici mezi snem a bdělostí, když se těsně vedle mého pravého ucha ozvalo tiché zašeptání.

„Přesně tak, chytrolíne, přesně tak.“

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

09.03.2010 17:32:49exorcista
tak jo...jsem pro každou špatnost :)

tedy...

...pokud mě to chytne, mé můzy jsou náladové jako pitbul v době říje.

o čem to je? mám psát tvým stylem nebo svým? jaký přibližně rozsah?

(odhalil jsem slabinu našeho armádního systému a tak dlouho jsem do ní dloubal, až mi dali za úkol pracovat na jejím odstranění, mucha cha cha :D tak nemám moc času)
09.03.2010 11:10:01Sebastiana
Ty jo, umět tak psát jako ty, popis nálady, zvuky...Nechtěl bys mi napsat kousek z mojí knížky? dostávám se do těžkého úseku, kde by měly být takovéhle pocvitovky.
08.03.2010 03:48:59exorcista
kocouri jsou pekne potvory a kdybych toho, co si usurpoval muj byt, tolik nemiloval, tak bych ho musel nesnaset...

...ale uz tolik nekouse a umi se i tulit :]
08.03.2010 02:22:04Milly
Ale myslim, že lásku ve slovech oceněj...
08.03.2010 02:20:29Milly
.o) No jo....

Kocouři smutek nesdílej...- ale aspoň člověk vidí, že někdo dal jeho posteli přednost před jinou.. Vidí to, když už to vidět nepotřebuje- anebo asi jo..

Hm.

Hele, pojď radši poslouchat sníh.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.