Němá modrá

Noční ulice zrcadlí rozpité město
v němž odkvétají deštníky
a pučí dvounohé uhry.

Slepené kadeře jdou do čela
a u obrubníků řeky odnášejí kostěné brýle,
co ochotně padají z kočičích hlav.

Asfalt potí olej a kanál oddechuje po večeři.

Krychli hodin na čas obíhá hlavní nádraží smutných lidí s pytlíky z tesca
a veselou tváří v tvář pitoreskní činohře každodennosti i linek k přesednutí.

Březnový déšt omyl chodník od hříchů a chcaní bez domova.
Žvýkačky jsou věčné, vděčně šklebí ústa vsáklá do asfaltu.

Řehtání ocelových koníků s otěžemi pantografů prskajících vlhkem
a chuchvalce hluku uvnitř živých nosičů sluchátek zabijí otázku
Hele, kámó, nemáš dvackó?

Za minutu jede čtyřka, jenže ujedu řidiči
chvílí plnou němou modrou
majáku líně spěchající záchranky.