Noční procitnutí

         V noci jsem se rozbrečela. Řekl mi, abych mlčela.
Duše mi začala třískat o hrudní koš. Kolikrát jsem slyšela podobné příkazy?  - Mlč. Mlč. Mlč. -      Matka. Ex. Druhý Ex.
         Kolikrát jsem se díky jejich povýšenosti cítila jako na konci potravního řetězce?  
S ním ne... Ale teď to zničil? Je stejný jako ostatní. Prohlédl, že nejsem tak silná. Pochopil, že mnou může smýkat,  jak se mu zamane.
         Strach mi třeští hlavou: už ho nemiluju? Je pryč. Jak vešel do mého srdce, tak z něj teď pomalu vyprchá?
         Zmlkla jsem. Vztekle. Vzpurně. Zarputile.
"Tiše. Tiše. Ať se tě můžu dotýkat. Ať si zapamatuju každý kousek tvé tváře. Pláčeš? Proč?"
Tma v pokoji zesvětlala.
Něco ledového uvnitř mne se rozpustilo.
Vzala jsem ho za ruku. Tak něžnou. Chtěl svou vlastní vzpomínku, nechtěl mi vládnout.
"Tak proč pláčeš?" zeptal se a opřel se o lokty.
"Štěstím," zalhala jsem. Znělo to líp než pravý důvod.