Otevři oči

Klid je přece na konci té básničky - jako výsledek oné změny :o) Proto jsem se ozval tímhle způsobem. Ono přání klidu je v tobě skryto - a i když vědomě píšeš o změně, vlastně píšeš o změně ke klidu :o) Pro mne to je tak, že "čím větší klid, tím větší pohyb"... klid není cíl.... je to nejlíp v oné metafoře chůze - klid jedné nohy je jistota a opora, aby druhá noha mohla vykročit a být ve vzduchu - ale jakmile ona získá oporu a jistotu o kus dál, tak ta noha první zase musí vykročit - nikoliv zůstat stát "v klidu" :o) Aneb není potřeba jen nějaká jedna zásadní změna, třeba v přístupu k sobě - a pak bude klid :o) Ani náhodou, to by bylo málo :o)

Díky, Ostrichu, zajímavé, že Ti básnička evokovala klid. Je vlastně o změně - o změně pohledu a přístupu sám k sobě. Za jakýchkoli podmínek. Takže jsme vlastně ve shodě. :-) Díky za zájem.

Klid je smrt. Hledat klid je tudíž slepá cesta vývoje. Co přinesly kultury, které šly tímto směrem? Smířit se s nemocemi a dalším utrpením, nevynalézat, nepoznávat, neměnit sebe a svět - to je jako naprogramovat si spokojenou cestu na hřbitov. Milovat sebe samého - ano, samozřejmě. Ale to, co by se dalo nazvat sebepřijetím, lze uskutečnit jen přijetím sebe sama v tom samovolném vnitřním i vnějším pohybu, v nepokoji, v růstu, ve změně - nikoli v klidu, stabilitě, umrtvení. Jakkoli změny bolí - to je život. Bolest změn je životodárná. Ostatně - bez bolestné změny bychom se ani nenarodili:-) Ale básnička to je hezká - jinak bych k ní nic nepsal:-)

Díky Elleanor

vyzkouším, zda tobude funovat:) *

Dokonalost je nudná...

právě proto píšu střízlivý...

:-)) to byla taková provokace, kapku as Morrisonovská, díky, odtamtud je to takové hlubší, já vím... ad vřískání, nejde o hlasitost, ale o prožitek :-)

od "že jediná bytost..." se mi to líbí ale, sakra, vřískám celej život a klid nikde!