Nesuďte přísně mladou generaci

Znáte ty narvané kavárny, s tou drahou kávou, však víte, s malými šálky a spoustou kuřáků, tak v právě takové jsem hledal místo, a našel, snad bylo poslední, jako pro mne, seděla tam vrásčitá paní, nad dopitou kávou, a kouřila nějaké dražší cigarety, v popelníku před ní bylo asi sedm nedopalků, brzo ráno a už tak vykuřuje, byla pořád z něčeho nervní, cigaretu nedávala ani daleko od úst, aby se mohla znovu a zvovu nadechnout toho kouře, tu cigaretu dokouřila asi za půl minuty, nedivil bych se kdyby se jí najednou z výstřihu vyvalil dým, jako když jsme po dlouhé době zatopili, jenže roury co vedou do komína stihly proreznout, a dým se všude valil jako davy lidí proudící jedním směrem na nádraží, ale druhý den už to bylo naštěstí spravené, a mohlo se vesele topit, ale ta paní si asi nový trubky nekoupí, jak ji dokouřila a všimla si že se na ní občas dívám, zběžně se na mne usmála, nebyl jí více jak čtyřicet pět ale vypadala k šedesáti, kůži měla podivně žlutou, a ruce seschlé jak stařena, oči unavené, tváře by k dopnutí potřebovaly alespoň pár ocelových lan, všimla si jak čekám úmorně na číšnici, abych si objednal svou horkou čokoládu, která opravdu stála za to, a promluvila na mne, něco ve smyslu, jak ta dnešní mládež je hrozná, jak všude kouří, hulí, a kšeftují s jinými návykovými látkami, asi nemyslela čokoládu, pak přišla číšnice, obědnal jsem si, a ona si dala malé černé pivo, jakmile číšnice odešla zeptal jsem se jí, co dělá za práci, nezaujatě mi vysvětlila že jí patří nějaký podnik, tak jsem to alespoň pochopil, když došla číšnice s mou čokoládou a černým pivem, poprosila jestli může zaplatit, otevřela peněženku, a z té na mne vykoukla tmavovlasá holčina ve věku od dvanácti do čtrnácti , pravděpodobně její dcera, byla jí ,,podobná'' jen těmi rysy na kterých vysela ta žlutá kůže, když dopíjela pivo v krabičce už nebyla skoro žádná cigareta, asi jen dvě, v momentu kdy si oblékala kožený kabátek, všiml si mladý číšník který po ní uklízel, sklenici a popelník že na stole nechala tu krabičku, s těmi dvěmi cigaretami, a tak ji vzal, a že ji jí podá, udělal tři rychlé kroky k věšáku na bundy a deštníky, a když se paní otočila k odchodu, stál jí v cestě, se slovy, zapomněla jste si je, podávaje jí tu krabičku, povýšeně se nadechla, pak mu odvětila lehce nasupeně, nechte si je, a šla, tak si říkám, že jí asi nic neříká, jít příkladem, sama odsuzuje, jenže by možná měla nejprv začít u sebe...