Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Mazurek 06:16 (4)

12. 04. 2010
23
34
3223

Ráno jsem doprovodil Holmese, který ještě zdaleka nebyl ve své kůži (a dokonce ani ve svém saku) na nástupiště, ze kterého měl o jedenácté odjíždět náš vlak. Přesto, že už bylo krátce po poledni, vlak tam ještě stál. Mého přítele to však v nejmenším neudivilo. Jeho druhdy bystrou pozornost neupoutala ani podezřelá činnost mimořádně špinavého muže s dlouhým kladivem, jímž se co chvíli pokoušel rozbít některá kola našeho vagónu.
Holmesův stav se mírně stabilizoval až poté, co se pohodlně usadil do sedačky poněkud umolousaného kupé a pozřel několik utonulců (což je místní uzenina v nálevu z kyseliny, hojně proložená cibulí), jimiž nás prozíravě vybavila šlechetná paní hostinská.

Po celou cestu se tvářil velmi zadumaně a nepronesl ani slova. Až na příbramském nádraží přidušeně pravil:

 

„Watsone, buďte tak laskav, a opatřete drožku, já zatím zběžně prozkoumám ta křoviska vůkol.“

Učinil jsem žádané. Postarší vozka byl mentálně poněkud svébytný. Na každou otázku odpovídal slovy - já nevím, a výraz jeho obličeje dával tušit, že to myslí upřímně.
Pomohl jsem mu se zavazadly, a usednuv po boku svého zahloubaného druha, sledoval jsem malebnou krajinu ubíhající za oknem. Holmes seděl nehnutě na lavici, s rukama zabořenýma hluboko do kapes kalhot, hlavu svěšenou, a oči upřené na podlahu povozu.

„Zdá se, že ten kočí trpí pocitem méněcennosti,“ snažil jsem se prolomit mlčení.

„Nikoli Watsone. Jsem si jistý, že se nejedná o pocit,“ opáčil Holmes aniž  pozvedl oči od podlahy a opět se oddal tichému přemítání.

„Buďto jedeme čerstvě zoraným polem, nebo jsou zdejší cesty velmi zanedbané,“ učinil jsem po chvíli druhý pokus o nenucenou konverzaci.

„Inu, patrně sem ještě nedorazil vynález toho bystrého Skota - Johna MacAdama.“

„Povšimnul jste si, Holmesi, že zdejší vozkové třímají v ruce mimo biče vždy i růženec?“

„Ovšem. Mám za to že firmy, podnikající v koněspřežné dopravě, upřednostňují při náboru silně věřící kočí, neboť zdejší cesty jsou v takovém stavu, že není možné po nich jezdit a nemodlit se při tom. Domnívám se, že pouze v těchto krajích je možné trpět mořskou nemocí i ve vnitrozemí. Ještěže se ti utonulci prozíravě rozhodli vystoupit už v Příbrami. Nu což, lid je zde bohabojný, a dle mínění těch opilých zedníků v krčmě, i neobyčejně pracovitý. Jistě jim časem budeme silnice závidět. Ostatně soudím, že našim útrapám je konec, neboť jsme již na místě.“

„Opravdu? Jak jste to poznal?“

„To je prosté, milý Watsone. Jednak už hodnou chvíli stojíme, a pak, vozkova natažená ruka, jíž se s obdivuhodnou trpělivostí dožaduje platby, je za tu dobu už nebezpečně cyanotická.“

„Dáme mu bakšiš, nebo jej odbudeme nějakou cetkou?“

 

„Myslíte nějaký dar?“

 

„Ano. Mám za to, že při jeho inteligenci by nepohrdl ani danajským.“

„No tak, příteli. Jsme v civilizované zemi. Tady platí děti a vojsko polovic, cizinci dvojnásobek. Zaplaťte tomu muži co žádá, nešetřete na spropitném, popadněte svůj klobouk a naše zavazadla, a chutě do přijímacího salónu Kounicova zámku, neboť tuším, že jsme již netrpělivě očekáváni. Tak šup šup! Nejsme tady na rekreaci. Naše pátrání nesnese odkladu!“

„To je zvláštní,“ podivil jsem se, „jak rychle se to, co bych u kohokoli jiného nazval nezřízenou leností, u vás střídá se záchvaty udivující aktivity a energie. Nuže dobrá, ať je tedy po vašem; beztoho už je čas na čaj.“


***


Široké schodiště ne příliš rozlehlé třípodlažní budovy novorenesančního zámečku přivedlo nás do vkusně zařízeného přijímacího salónu. Holmes, jak už je jeho dobrým zvykem, z drobných indicií okamžitě poznal, že se tu s návštěvami dveře netrhnou, a nejčastějšími hosty bývají spisovatelé, hudebníci a politici. Ježto hostitel právě vstupoval do přijímacího pokoje, můj obvyklý a nezastíraný údiv pouze v rychlosti odbyl poznámkou, ve smyslu, že si zámožný šlechtic jistě nenechal postavit tuto chatičku jen proto, aby měl kde bydlet.

JUDr. Václav Robert hrabě Kounic byl urostlý čtyřicátník, elegantního zevnějšku a vybraných způsobů. Pohlednou tvář s vysokým čelem vroubil pěstěný, krátce zastřižený plnovous. O jeho vysoké inteligenci svědčily pronikavé oči za drátěnými obroučkami brýlí a akademický titul před jménem.

Jakmile mu Holmes podal navštívenku, byli jsme okamžitě uvedeni dál. Hrabě nás přijal s onou starosvětskou zdvořilostí, která je pro něho typická, a usadil nás do přepychových lenošek stojících po obou stranách krbu. Když pak stál na koberci mezi námi, zdálo se, že ztělesňuje nepříliš častý typ šlechtice, který je opravdu ušlechtilý.

„Buďte vítáni na Vysoké, a vězte, že vám vstříc nepřináším ani trochu pýchy aristokratické. Upusťte též od své hrdosti měšťanské a chovejte se tu jako doma. Komorník Jeřábek se postará o zavazadla, pokojská Josefína připraví ložnice, a vy, jsouce znaveni cestou, jistě nepohrdnete sklenkou brandy a malým občerstvením zde v salónu. Mohu vám nabídnout výtečná kachní prsíčka, podomácku uzená na třešňovém dříví, pikantní vepřovou panenku pečenou v parmské šunce, či snad, jako britští patrioti, upřednostníte cheese cake s malinovou omáčkou a mátovým želé se zmrzlinou, doplněný sušeným ovocem ve vinné omáčce s medem?“

„A nenašel by se u vás nějaký utonulec?“ rozpomněl se Holmes na pikantní pochoutku z vlaku.

„Utonulec? Hmm,“ zachmuřil se hrabě. „Mám v parku pravda dvě jezírka, ale dosud žádný plavec nebyl natolik neopatrný... Ach tak! Vy máte na mysli utopence! Cervuláty v octě! Promiňte moji nedovtipnost, pane Holmesi. Zdálo se mi že už vyšetřujete, a vy zatím prahnete po uzeninách. Musím o tom neprodleně uvědomit kuchařku. To víte, utopenci nejsou žádná minutka - potřebují pět až sedm dnů, aby se patřičně rozleželi.“

„Tak dlouho? V tom případě neračte obtěžovat sebe, ani kuchyňský personál. Mé vyšetřovací metody bývají obvykle rychlé, přesto překvapivě účinné. Očekávám, že nebudeme mít tu čest, těšit se z vaší pohostinnosti ani zlomek uvedené doby. Bude-li tedy pan hrabě tak laskav, nepohrdnul bych trochou brandy a doutníkem.“

„A já šálkem čaje, smím-li prosit,“ pronesl jsem předstíraně rezervovaným tónem, pracně odolávaje vábnému pokušení nabízených delikates.

„Josefina se o vás postará. Nyní mě prosím omluvte, musím ještě vyprovodit přítele Jiráska, kterého zmizení mého švagra nebývale zkroušilo, neboť jest ducha citlivého. U večeře vám budu plně k dispozici,“ pravil, a chvatně zmizel za dveřmi, jako by si vzpomněl, že se mu v troubě pálí soufflé.

Za několik okamžiků, jinými dveřmi vstoupila dáma, jíž by si ani největší ignorant nemohl splést se služebnou. Statná, krásně vzrostlá, na první pohled vybraných a vytříbených společenských způsobů. Postavila před nás zdobenou porcelánovou konvici s čajem, a z broušené karafy nalila notnou dávku cognacu do sklenic.
Při pohledu na její půvabnou tvář s velkýma hnědýma očima, jejichž dlouhé řasy vrhaly měkké obloučky stínů na mírně vystupující lícní kosti, musel zjihnout i nejzatvrzelejší odpůrce žen. Dokonce i Holmes pozdvihl levé obočí. Příznivý dojem se ještě umocnil, když vlnité kadeře dlouhých hnědých vlasů neposlušně spadly z narychlo učesaného vrkoče. Dojem se však opět poněkud odmocnil, jakmile hraběnka promluvila. Některé ženy by se měly zdaleka vyhýbat situacím ve kterých hrozí, že by mohlo dojít ke konverzaci.

„Proboha, detektive!“ zajíkla se a uchopila mě pevně za rameno. „Jsem trýzněna úzkostí i studem. Mé srdce pohřbeno jest bez modlitby i truhly! Pro smilování boží, Holmesi, zoufale potřebuji vaši pomoc,“ vzrušeně štkala a mocně cloumala mou paží, dodávajíc tak vzniklé atmosféře punc osudové naléhavosti.
Ve chvíli, kdy jsem její respirační arytmii užuž začal považovat za příznak citové náklonnosti, pronesl Holmes pobaveně:

 

„Dovolte, abych se představil. Holmes – soukromý detektiv. Dedukce, indukce, silozpyt a lučba - k vašim službám, paní hraběnko.“

 

„Vy?“ v napjaté tváři a planoucím zraku se soustředilo překvapení. „Ach, odpusťte omyl, jehož jsem se dopustila, jsouc zasažena slepotou povstalou z bezbřehého žalu!“

 

„Není třeba se omlouvat,“ chlácholil ji Holmes, „ostatně, bylo to jen těsně vedle.“

 

„A tenhle pán,“ pronesla hlasem náhle chladným jako vítr vanoucí od ledovce a ukázala štítivě na mne, „je diskrétní? Mohu před ním mluvit?“


„Je to můj dobrý přítel a lékař. Navíc je vázán Technokratovou přísahou.“

„Hippokratovou! Holmesi, Hippokratovou!!“ vyskočil jsem. „Přísahám při Apollonovi, bohu lékařství, při Aeskulapovi, Hygiei a Panacei, že nesejdete z tohoto světa přirozenou smrtí, nepřestanete-li si dobírat antických autorit, na něž jsem háklivý!!!“ buše pěstí do stolu, pronesl jsem ta slova překvapivě silným, pevným, a co bych to nepřiznal, značně exaltovaným hlasem; tak mě to vyvedlo z rovnováhy.

 

Paní hraběnku můj hysterický výstup natolik zaujal, že zapomněla na vlastní emoce a znatelně se zklidnila. Opět jsem si uvědomil, jakým je můj přítel brilantním psychologem a taktikem.

„Ať tak či onak, sděluji vám jednou provždy, že ho miluji a on miluje mne, a co si o tom myslí okolní svět, to mne nezajímá o nic víc než cukrování těch otravných, leč překvapivě chutných ptáků za oknem,“ pronesla afektovaným, avšak o poznání tišším hlasem, přeskakujícím chvílemi do falzetu. „Vy nemáte tušení co je to za řeholi, skrývat po celá léta milostný vztah před vlastním manželem, před vlastní sestrou, před vlastním služebnictvem... Ptejte se na cokoli! Dokud jsme v soukromí, ráda zodpovím každou vaši otázku. Jen proboha Antonína najděte!“

„Nemám žádných otázek,“ pronesl přítel blahosklonně.

 

„Vskutku? Ale jak je to...“

 

„Vše potřebné již bylo řečeno. Snad jenom jednu maličkost.“

 

„Nuže?“

 

„Byla byste tak laskavá, a ukázala nám cestu do našich pokojů?“

 

„Ale s radostí, následujte mě. Vaše ložnice jsou až v patře. Támhle se nachází knihovna, za těmito dveřmi je manželova pracovna, vlevo máme hudební salonek... Ach bože! Hudební...“

 

 „Odpusťte moji všetečnost, paní hraběnko, tyto bytelné dveře jsou dubové?“ Nezastíral Holmes svůj zájem o vchod do zámeckých sklepů.

„Ano.“

„A zámek?“

„Zámek ne. Domnívám se, že ten je z cihel, kamene, písku, vápna a podobných věcí. Odpusťte, jsem vystudovaná dramatická umělkyně. Nevyznám se příliš ve stavebnictví.“

„Měl jsem na mysli dveřní mechanismus; je-li běžný, či bezpečnostní. Ale to už s Watsonem brzy zjistíme. Můžeme pokračovat? Zdá se, že venku už se povážlivě šeří.“


34 názorů

macecha
06. 05. 2010
Dát tip
já jsem fakt ta nejnáruživější ženská na světě a nejen jako čtenář. Takže, pozor!!!! :o))

Propána, s takto náruživým čtenářem jsem se tady ještě nepotkal.

macecha
06. 05. 2010
Dát tip
tečou mi sliny,Pavlovův reflex u mne pracuje, na rozdíl od ostatních tělesných funkcí, velmi dobře. Prosím, už nepiš nic o lákavých jídlech, neboť si budu muset zakoupit nový notebook. Jsem zvědavá,jak to bude dále ... T***

BBarkku
18. 04. 2010
Dát tip
Great;)

Mám v úmyslu vést o tom jednání s Harmaneckými papírnami. Že by mohli tiskem mých textů maličko pozvednout úroveň jednoho ze svých už tak téměř dokonalých produktů v takzvané svitkové vazbě. ((-:

BBarkku
16. 04. 2010
Dát tip
Hi.skvělé. Mám dojem-po dnešním čtení velice silný- že měkká vazba, lehce ošuntělý přebal a lehký papír by velice slušel tomuto dílku, které se rozmáhá jak objemem tak zábavností a čtivostí přímo závratně.(jde-li takovou větu vůbec napsat;) *A až tak někdo s tvým dovolením učiní, chci to vědět a ten skvost vlastnit;)

Bíša
15. 04. 2010
Dát tip
TIP!

Patcheesa
14. 04. 2010
Dát tip
tlach, tlach... :)

To víš, Marie, diskuse pod dílem někdy zabloudí netušeně jiným směrem. Ale co už má člověk pořád do těch kritik psát, že? Tak si alespoň posteskne, nebo jen tak nezávazně pokecá. A já jsem tomu rád. Často tyhle tlachy bývají zdrojem inspirace. Díky za návštěvu.

To je "mnoho povyku pro nic", vlastně kvůli nějakým "utonulcům. Jinak bezva - vtipné.

Patcheeso - děkuji za kompliment. ((-: Toscano - když to pak zajíš čokoládou a Kinedrylem, tak se ti nemůže nic stát.

Toscana
13. 04. 2010
Dát tip
obávám se, Květoni, že bych na flašku utonulců byla sama, a že by mi to nakonec zrychlilo metabolismus až k takové rychosti, že bych se obávala i malého zakašlání... :o))))

Patcheesa
13. 04. 2010
Dát tip
jsem nadšená! a ti utonulci!!! jsi nebezpečně vtipný, Květoni :).

Tenkrát byla snaha, aby masný produkt zvaný "Imitace", napodoboval chuťově svůj vzor. Dnes stačí, když jej připomíná vzhledově. Avox- už si vzpomínám. Bylo to ve filmu s příznačným názvem - Lelíček ve službách Sherlocka Holmese!

avox
12. 04. 2010
Dát tip
Díky za vyplnění mezery v mém vzdělání :-))

obávám se, že dnes už se prodávají jen imitace...

O salámu "Imitaci" mluvil Vlasta Burian v nějakém filmu. Jednalo se o napodobeninu Uheráku. Jsem ochoten uvěřit, že tehdejší imitace byla mnohem chutnější, než dnešní originál.

avox
12. 04. 2010
Dát tip
Nesnáším faleš ani u salátů :-))) kdysi býval salám, který se jmenoval "Imitace". Nikdy jsem jej nekoupila, protože mi nikdo nedokázal říct, co že to imituje. A už se to asi nikdy nedovím...

Avox - já jsem někde slyšel, že se tomu celerovému (z bulvy) salátu říká - falešný krabí, nebo taky falešný humrový. To mě pobavilo, protože kraba to připomíná do té míry, jako svíčková chuť svíčky. Ferry - už lezou! Ředkvičky. To znamená, že dřepčíci z celého okolí už mají sbaleno, a stěhujou se k nám. Toscano - nakládaný cervulát - není laskominy nad něj. Zažene hlad, přitom je dietní, cibule a feferonky jsou plné vitamínů, a ocet s kořením zrychluje proces trávení. Doporučují čtyři z pěti dietologů. (Tuto zprávu sponzoruje firma Dlabal - výrobce rakví.) Aleši - příbramský hejtman si co do osvícenosti, zdá se, nezadá s "Rudým hrabětem" JUDr. V. R. Kounicem. To byl aspoň pokrokový aristokrat. ((-:

jako znalec místních poměrů na příbramsku bych si dovolil doplnit, že zdejší drožkáři nenosí u sebe růženec jen k modlení, alébrž i k příležitostnému prodeji. Díky blahosklonnému hejtmanu jezdí u nás žactvo i studenti dokonce zcela zdarma...

Toscana
12. 04. 2010
Dát tip
Herdek, jak já bych si dala utonulce... jenže ten týden, to je dlouhá doba, to už na ně třeba chuť mít nebudu... Ovšem jinak jsem si tu zase pochutnala, i když ne na utonulcích, ale na slohu. Bravo, Kvítku! *t

Ferry
12. 04. 2010
Dát tip
To není šperk, to je celé klenotnictví. A moji eventuelní respirační arytmii můžeš, Kytíku, považovat směle za projev citové náklonnosti (tvé ředkvičky již možná vylézají ze země? :) ) t*

avox
12. 04. 2010
Dát tip
No, já ráda nazývám věci pravými jmény :-)) do krabího salátu taky přidávám celer, ale dělávám i vynikající salát z celeru řapíkatého...

Taky chodíš na kopřivy? Ty jsou ideální potravinou. Dietní, zdravé, pikantní.

čučenka
11. 04. 2010
Dát tip
Zlotřilče! Takové pokušení v podobě nebeské many uprostřed mé jarní tukožroutské diety! Ouuuuuuuuuu

Avox - to je náhoda! Zrovna jsem dělal taky krabí salát. Z celeru. To je taková levnější náhrada. ((-: Diano - zase jsi mě nachytala na švestkách. Jsa somnambulem a ignorantem, přehlížím takové hrubé chyby! Že se nestydím!

Diana
11. 04. 2010
Dát tip
U technokrata! Utonulce nemusím, ale popisuješ je lákavě. Celé je to zase chuťovka! T**** (Ale myslím, že vysoce inteligentní Kounic spíše řekl "a vy, JSOUCE znaveni").

avox
11. 04. 2010
Dát tip
tisíceré díky za tuhle literární laskominu :-)) ačkoli můj vynikající krabí salát najednou jakoby ztratil chuť ve stínu těch nabízených delikates :-)) */

No jo, nechal jsem se ukecat. Jsem slabá povaha.

jejdamane, tys změnil periodicitu! nevím jak si s tím poradí má bránice! :oD

Jednou to zklamání přijde. Neboj.

Jako vždy zábavné a vtipné.

Cervuláty s cibulí? A co takhle - mladé štičky, po tři dny v bukovém kouři ohřívané, a ve smetaně utopené, s jako obláček kyprým pajfálským knedlíčkem, to vše zlehýnka poprášené jemně strouhaným křenem?

baaba
11. 04. 2010
Dát tip
hned jdu do ledničky pro utonulce. ...dostal jsem na nšj chuť:O)))

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru