Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
Odvaha
datum / id12.04.2010 / 353333Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
zobrazeno2378x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Najít odvahu... opustit.
Odvaha

„Co budeme dělat?“ promluvila do tmy pokoje. „Marku, co budeme dělat?“ Odpovědělo jí jen jeho pravidelné oddychování. Nahmatala Markovu tvář, dotkla se zubů v otevřených ústech a ucukla. Zachroptěl, otočil se na záda a ze spánku řekl: „Co je?“

Ruku položil na její břicho. Byla těžká jako kláda. Nechala ji tam. Ulehla na polštář a obě ruce si zasunula pod hlavu. Mléčná tma prosakovala mezi závěsy. Když ucítila jeho dech, opatrně uchopila jeho ruku, položila ji na přikrývku a odsunula se co nejdál. Začal syčet jako pára, unikající z přetopeného kotle. Už nebylo kam couvat. Vstala, zasunula nohy do studených bačkůrků a odešla do koupelny.

Nad okrajem sklenice pozorovala svou tvář v zrcadle. Voda jí stékala po třesoucí se bradě, chladila na prsou, máčela noční košili. Sklenici postavila na umyvadlo, osušila se ručníkem, hodila jej směrem ke koši na špinavé prádlo a vyšla z koupelny.

Když s kufříkem v ruce otevírala dveře bytu, zůstala stát a chvíli se zaposlouchávala do zvuků svého bytu. Nic. Jen jeho dech jako z kovářských měchů. Pohlédla ke dveřím dětského pokoje. Pokojík už byl prázdný. Otevřela dveře, a zase je za sebou zatáhla. Zámek zapadl. Klíče nechala uvnitř.

„Co jsem to udělala? Co jsem to proboha udělala?“ opakovala si cestou, ale nohy ji samy nesly ztichlou noční ulicí. Když stála před dveřmi Petrova domku, jen na okamžik zaváhala, než zazvonila.

Otevřel, jako by za nimi čekal. Sevřel ji v náručí a polibky utišoval její pláč. A ona, poprvé od doby, co se znali, se mu té noci oddala. Když se ráno probudila, byl již v práci. Vyskočila a začala se chvatně oblékat. Zasunula ruku do rukávu kabátu, a tu její zrak padl na dosud nerozbalený kufřík. Pověsila kabát zpět na věšák u dveří. Až k poledni se odhodlala vyjít na ulici.

Zamířila ke kostelu. Vešla do jeho chladu a rozhlédla se. Zpovědnice, kdysi dávno vyřezaná z bukového dřeva, zastrčená za sloupovím pravé lodi, se v přítmí matně leskla. Záclonka byla zatažená. Udělala pár kroků směrem k ní. Zůstala stát, a nakonec usedla do lavice. Sáhla po modlitební knížce, otevřela ji, a když v kabelce nenašla brýle, položila ji otevřenou na klín a upřela oči na oltář.

Těžké dveře za jejími zády se pootevřely a dovnitř vešla drobná ženská postavička. Odcupitala přímo ke zpovědnici a poklekla v ní. Záclonka se pohnula a její rty se rozševelily. Dívala se na ni po celou tu dobu. Když se ta žena zvedla, políbila nastavený kříž a vykročila k východu, rychle se odvrátila.

Žena se zastavila, vetřinu váhala, ale pak se vydala směrem k ní. Usedla do stejné lavice a začala brebentit modlitby. „Zdrávas Maria…“ zaslechla. A ještě jednou, a ještě jednou. Ale pak: „Co vás trápí?“ Stejným tónem jako ty modlitby. Neodpověděla. Když to slyšela potřetí, pohlédla na starou paní. Dívaly se na ni zapadlé, ale laskavé a moudré oči. „Co vás trápí?“ říkaly ústa i oči.
„Můj muž,“ řekla, a polilo ji horko.

Paní se usmála: „To znám. Utekl, že?“
Cítila, jak se jí řine pot zpod paží a prosakuje až k pasu.
„Ne. To já. Já jsem odešla.“
Paní se přisunula blíž. Voněla čerstvě vyžehleným oděvem. „Bil vás?“
Zavrtěla hlavou.
„Byl něvěrný?“
Zavrtěla hlavou v odpověď také na tuto otázku, i na všechny následující. Když stará paní ztichla, pohlédla jí někam na prsa a řekla: „Páchl.“
“Všichni muži páchnou,“ odpověděla žena.
„Ale… ten páchl jinak,“ řekla a rozplakala se.

Stařenka dlouho nic neříkala, ale pak si přisedla ještě blíže a položila jí ruku na rameno.
„Paní, já jsem s tím mým už čtyřicet let,“ skoro jí do ucha zakřičela. „A každý den jsem si za celá ta léta říkala, že odejdu. Každý den a každou hodinu!“ Nakonec utichla a celá se do sebe schoulila. Vytáhla kapesník a vysmrkala se. „Ale já nikdy nenašla odvahu,“ dodala jako by pro sebe.

Stařenka po chvíli  vstala, a než vyšla z kostela, stiskla jí rameno.

Seděla a sledovala, jak se na sochách svatých, oltáři i obrazech odrážejí paprsky slunce, hrají všemi barvami a jen krátce jsou stejné. Procházely malovaným sklem oken, bloudily a rozplývaly se, jen aby je nahradily nové a nové, zcela nepodobné těm předešlým. Každý paprsek měl svůj život. Usmála se na ně. A pak vstala také, sklapla modlitební knížku až to plesklo a položila ji na lavici. Ťukání jejích podpatků na kamenné podlaze se neslo až nahoru ke klenbě, pronikalo za oltář, ozvěna ho zanesla do obou lodí. Znělo jako údery stříbrného zvonku.

Když se těžké dubové dveře za ní s bouchnutím zavřely, záclonka ve zpovědnici se poplašeně zavlnila.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

20.08.2010 01:19:09Bíša
:+)
20.04.2010 15:37:57Edvin1
Marvin: Díky za poznámku o tom "zmatku v personách". Myslím, že se to dá snadno napravit.
:-)
16.04.2010 14:44:44VT Marvin
To prostředí kostela mi připadá příliš účelné, ale to je na tvém cítění.

Napsaný je to ale dobře. Ale připadá mi, že se ti nechce psát delší texty, víc se tématům věnovat.

---

dětského pokoje. (Pokojík) už byl prázdný.

Když se ta žena zvedla, políbila nastavený kříž a vykročila k východu, rychle se odvrátila. Postavička se zastavila a vydala se směrem k ní. (tady to pro mě byl trošku zmatek v personách)
13.04.2010 14:13:55Kytiii
...a občas je větši odvahou vytrvat a budovat vztah, než po každém zakymácení balit kufry...
...což píšu z pozice matky batolete... uvidíme za 16 let :o)
12.04.2010 19:28:53čučenka
Mám kamarádku, která tvrdila už za 5 let po svatbě, že od manžela (ochlasty) odejde. Že počká, až děti dorostou.. že odejde, až jí bude 40. Utěšovala se tím celých 20 let, a když to ve svých 45 letech nakonec udělala, litovala, že to neudělala mnohem dřív. Že se tolik let zbytečně trápila.
Dnes je podruhé vdaná a od tohohle manžela už nechce odejít ani za nic.
12.04.2010 18:04:39takjinak
Musela jsem si přečíst komentáře, abych byla schopna povídku "uchopit"
12.04.2010 17:35:21VT Marvin
přečtu později
12.04.2010 17:35:09VT Marvin
Pokud mu to nedáš najevo, Sebastiano, tak to s ním nehne. A někdy ani to nestačí.
12.04.2010 17:10:40Sebastiana
Myslím, že jsem myšlenku pochopila. Hodně lidí stále vykřikuje, co se jim někde nelíbí, ale nejsou schopni to říci pak někomu do očí, či to řešit.
Poraďte mi, jak jste se zbavili (dospělých) dětí.
Můj mama hotel je stále oblíben, syn chce stále studovat, nechce se ženit a tvrdí, že mu stačím já...chjo...
12.04.2010 15:03:05Marcela.K.
Já to mám dobrý...ještě se vrací, sice jen na pár nocí, ale vymysleli si to tak sami a šuplík pod postelí už patří vnučce :-) má tam poděděné plyšáky :-)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.