Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

KOULE TROJBOJ: Cesta

26. 04. 2010
0
4
2314
Autor
Jachula

Hoj, městem pádil v dál skrz celé Francouzsko. Na koni tryskem hnal, jenž smrtí osedlán. Jde tudy, mocný pán. Své údy složí tam kam i já uléhám.

 

 

Do korun prosluněných břízek přilétá hejno vlaštovek a tiché město se stává útočištěm pro řadu živočichů, kteří hledají vhodná zimoviště. Jen tu a tam si vítr pohrává s posledními lístky, které se neochotně snášejí k zemi. Je až s podivem kolik života vnáší vzácný sluneční svit do neradostné atmosféry válečných dní.

 „To bude úlovek.“ Řekl starý otec svojí dceři. „Říkám ti, že dnes budeme mít hody, jaké jsi ještě nezažila.“ Pokusil se vstát, ale kašel, který ho trápil již řadu dní, zapříčinil, že se mu podlomila kolena. „Tati lež, já přiložím.“ Odvětila dívka a vhodila do kamen poslední dýhové třísky. „Dnes budeš večeřet zvěřinu.“ Vede si stařík svou. „Ale nemůžeš přeci v tomhle stavu jít na lov.“ Dívka se starostlivým výrazem přidusila přívod vzduchu do kamen. „Já můžu všechno, jsem pánem tohoto města!“ Odvětí muž s ironickým posměchem. Dívka si k němu přisedne a dlouze mu hledí do očí. Pak otevře ústa, jakoby chtěla něco říci a až po hodné chvíli řekne téměř neslyšně: „Tati, co bych si bez tebe počala.“ Muž mlčí a po chvíli promluví: „Holčičko moje, tam venku jsou různá nebezpečí, tam je válka, tam za těma prknama, i když se zdá, že se tam nic neděje – ale děje. Nechci o tebe přijít. Naučíš se střílet, aby ses mohla bránit. Kdybych tu pak nebyl, musíš si vobstarat něco do huby.“ „Tati mlč, tohle neříkej.“ Odpoví s pláčem dívka. „No co, jednou to přijít musí.“

 ***

V houští nedalekého lesíku sedí stařec, drží napnutou tětivu. Chvěje se mu ruka. Vidí před sebou laň, ale nemoc, která ho v posledních dnech zchvátila, znemožňuje přesné míření. Zavře oči, soustředí se. Teď… Laň prchá a šíp se tříští o kůru smrku. Znovu zavřel oči a luk upustil do trávy. Nic pro něj teď není důležitější než přinést jídlo pro svou dcerku. Zklamal. Pomalu bloumá okolím v naději, že narazí alespoň na veverku, shánějící potravu na zimu, když ucítí zápach spáleného dřeva. Zavětří a vydá se směrem, odkud je zápach cítit. Přijde až k prvním barákům. Město vypadá po náletu opravdu hrozně. Jediný dům, který má ještě zbytek střechy je ten, ve kterém se s dcerou ukrývají. A náhle zůstane stát jako přikovaný, rychle se přikrčí. Za rohem lékárny vidí zády k němu u ohně sedět německého oficíra. Uniformu má sice značně obnošenou, ale její šedavě zelený odstín je ještě patrný. Srdce se začíná svírat a v žilách koluje touha po pomstě. „Ty hajzle!“ Říká si v duchu otec a vyndá z toulce poslední šíp. „To máš za tohle město, ty hajzle!“ Říká si stále, namíří a myslí při tom na jediné. Tu si vzpomene na dceru a povolí tětivu. „Ne, nemůžu přece přijít s prázdnou.“ Opatrně zasunul šíp zpět. Všimnul si provizorního stanu, zhotoveného z celty upevněné k malému žebřinovému vozíku; neslyšně se vytratil. Dál procházel mrtvými ulicemi, ale nemyslel už na nic než na toho oficíra. Náhle mu přímo před nosem přeběhla krotká srna, shánějící potravu ve vylidněném městě. Zlomek sekundy a srna padá k zemi jediným šípem zasažena rovnou do srdce. „Dnes bude hostina.“ Pomyslí si vyčerpaný otec.

 ***

Je téměř večer a do malé zabedněné místnůstky neproniká skoro žádné denní světlo. Na zemi sedí dívka a vedle na staré truhle stařec a ořezává špice šípů. Oheň z malých kamének osvětluje kouty zaprášených stěn. „Víc jsem udělat nemohl.“ Promluví a z jeho hlasu lze vytušit odhodlání. Snad se rozhodl přežít; nenechat tenhle poslední kousek svého domova nepřátelům. „Ale snažil ses hodně. Stejně bychom to nesnědli.“ „Jó, ale já ti chtěl udělat radost, to víš.“ „Já vím, tati.“ Těžké zvíře musel nechat ležet na silnici. Přinesl jen kousek kýty, co se mu podařilo odřezat. O důstojníkovi se nezmínil. „Zítra začneme se střelbou.“ A dívka odpověděla: „Tak jo.“ Ale sama příliš nevěřila, že se to naučí.

Po chvíli ustal starý muž s prací a naslouchal. „Co je?“ Vyděšeně šeptla dívka. „Psst.“ Sykl otec a dále naslouchal. Pak zabodl nůž do dřeva a řekl: „Zůstaň tady, ani se nehni.“ Popadl luk a toulec a zmizel kamsi do vedlejších místností. Dívka se bojácně schoulila na deku a čekala. Pak zazněl svist šípu a německý výkřik. Nerozuměla. Přiskočila k oknu a mezi bedněním uviděla dole na ulici vozík, za nímž se krčil muž v uniformě a kryl malého chlapce. Vytáhl pistoli. Pak se ozval podivný zvuk a její otec kdesi vykřikl. Popadla kabát a vyběhla ven z místnosti. Volala: „Táto! Proboha táto, kde jsi…“


4 názory

Jachula
02. 05. 2010
Dát tip
Nejsem filmový znalec a proto nevím, jaký film si měl na mysli. Jedná-li se o tvorbu povídek, je to můj takřka první pokus, takže jsem zřejmě tímto textem neobsáhl vše co jsem chtěl původně vyjádřit slovy. Je pravda, že se to asi blíží fantasy literatuře. Osobně jsem již přesycen díly, popisujícími skutečné události války. To čekám jen od dokumentu. Každopádně díky za uznání

jachulo, není to špatné, držíš napětí. Co je škoda, že začátek příliš odkazuje na jeden známý český film... Pak to chvíli vypadá, že půjde o úplně jinou válku, fantasy příběh... Že by nálet zničil všechny střechy až na jednu? Srnka by vešla do města plného kouře? Nacista "kryl" chlapce a
já tu nebyla a ostatní tě asi nenašli - klubím tedy dnes :o)

Jachula
26. 04. 2010
Dát tip
Tak Druhá věc co bych chtěl vložit do trojboje.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru