Kdo ví

                                                                          Její oči plavaly v křišťálovém proudu.

                                                                          Bez záchranného kruhu se zmítaly sem   tam.

                                                                          Nastal náhlý exitus,

                                                                          byl to konec, konec lásky.

                                                                          Ticho.

                                                                          Tak hutné ticho přinesla ta smrt.

                                                                          Připadala si jako nahá,

                                                                          jakoby svlékla všechny okvětní lístky svých šatů.

                                                                          Chvěla se zimou, zimou hořké zrady,

                                                                          která se bez pozvání zabydlela v jejím srdci.

                                                                          On byl náhle tak vzdálený,

                                                                          stal se jen bodem na druhém konci vesmíru.

                                                                          Jak má teď sama proplouvat těmi galaxiemi?

                                                                          Jak má udržet správný směr?

                                                                          Sama neví co zítřek přinese.

                                                                          Snad jednou najde své slunce,

                                                                          které ji zahřeje

                                                                          a obejme svými zlatavě hřejivými paprsky.

                                                                          Kdo ví.