Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

SAMA

04. 05. 2010
8
13
2340
Autor
Taubla

                                                                                                                           Jdu sama polní cestou,

                                                                                            která vede od nikud do  nikam.

                                                                                            Cvrčci hrají na své kouzelné housličky

                                                                                            a jejich koncert doplňuje zpěv

                                                                                            rozmanitých opeřených sólistů.

                                                                                            Odchytávám ty černé noty

                                                                                            a ukládám je do své paměti.

                                                                                            Jdu a nevnímám neúprosný tikot

                                                                                            zubatého času.

                                                                                            Uvědomuji si že červenám,       

                                                                                            to na mě zapadající kotouč

                                                                                            vlil svou rudou barvu.

                                                                                            Cesta míří směrem k usínajícímu

                                                                                            slunci a já jdu tak opuštěná

                                                                                            přímo za ním.

                                                                                             I mě těžknou víčka,

                                                                                             chtěla bych dohonit to

                                                                                            teplé slunce a usnout

                                                                                            v jeho vlídné náruči.

                                                                                            Zrychluji krok i dech.

                                                                                            Ale marně, můj kulatý přítel

                                                                                            mi zmizel za temným obzorem

                                                                                            a já zůstala opět sama.

                                                                                            Sama na rozcestí. Kudy dál?

                                                                                            Ptám se svého rozpolceného já.

                                                                                            Nikdo mi však neodpovídá.

                                                                                            Jen sýček na vysoké lípě

                                                                                            zahoukal svůj smutný sonet.

                                                                                            Pohlédnu vzhůru

                                                                                            a obrovské větve mi svými prsty ukazují

                                                                                            na první třpytivou hvězdičku

                                                                                            a srpek stříbrného měsíce,

                                                                                            tam v dáli na sametovém nebi.

                                                                                            Ulehám do vysoké provoněné trávy.

                                                                                            Připadám si tak ztracená.

                                                                                            Počítám přibývající jiskřičky a usínám.

                                                                                            Tak sama.

                                                                                          

 

 

 

 

 

 

 

 

 


13 názorů

Taubla
01. 04. 2011
Dát tip
děkuju všem

8hanka
01. 04. 2011
Dát tip
*****

nostalgik
16. 05. 2010
Dát tip
... řekl bych romantika samoty, krása... jen kdyby nebyla vynucená.. TTT

Taubla
05. 05. 2010
Dát tip
všem děkuji

Japiš
04. 05. 2010
Dát tip
těžko člověku samotnému, tvá slova to skvěle popisují dle mého velmi dobré, prostě se mi tato báseň líbí

koloušek
04. 05. 2010
Dát tip
Skoro jako bych tam byla.T*

Taubla
04. 05. 2010
Dát tip
díky renegátko - to je také pravda "ve dvou se to lépe táhne" :-)

renegátka
04. 05. 2010
Dát tip
Vystihla jsi to dobře.K čemu jsou všechny krásy světa, když se člověk dívá sám.

Taubla
04. 05. 2010
Dát tip
Díky, zkusím ses na tokhle dívat. Dost mi pomáhá, když se ze svých pocitů vypíšu... :)

LadyLoba
04. 05. 2010
Dát tip
hele když už ti je smutno - jakože i to je potřeba, tak jako je potřeba i slunce i déšť - tak si to můžeš alepoň uvědomit a zkusit se pozorovat zvenčí ... podle mne, není nutné se hned snažit to změnit ... jen se to imho mnohem lehčeji snáší, když si uvědomíš, že je to jen pocit, navíc dočasný ... a možno taky trochu "uklízejicí" pocit

Taubla
04. 05. 2010
Dát tip
Děkuju za tvá slova, máš pravdu, svůj život kočírujeme především my sami. Jen někdy člověku chvilku trvá, než najde tu správnou cestu, po které se dál vydat. Pokud člověka dokáže někdo hluboko ranit, přestaneme na chvíli i vnímat všechny krásy kolem. Ale je pravda, že i mě právě příroda kolem dokáže vyléčit. Je to nejlepší terapeut. Děkuju - ahojky. :-)

LadyLoba
04. 05. 2010
Dát tip
víš - ten popis prírody je krásny, ten popis tvého pocitu - smutný já taky nemám ráda, když se cítim osamělá ale jaksi již vím, že za to jak se cítit si do značné míry zodpovídam já sama, protože vybrat si jak prožívat věci lze moje zkušenost s procházkami v přírodě je jiná, cítím se v takové kráse úžasně, cítím se propojeně se vším kolem sebe ... a cítim vděk, že můžu vidět, slyšet, cítit, přivonět ... že můžu pozorovat děje kolem sebe i v sobě ... já vlastně v takové chvíle nikdy nejsem sama

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru