Bajka o kočce Míně aneb o kom se nemňouká

    Kočka Mína už nebývala, co bývala.
Po svých desátých narozeninách, na kterých ani pes neštěknul, se na
kočičích sněmech držela zpátky. Balancovala na hraně zídky a tiše
pozorovala hemžení.
Za zídkou pod pavlačí, v malém parku, se scházeli kočky i kocouři ze
širokého okolí.
O kom se nemňouká, jakoby nežil, říkal s oblibou zrzavý Jasper a
brousil přimhouřenýma očima po kočičích hlavách.
    "Všiml jsem si, že chybí Romeo," prohlásil jednou.
A všechny krásné kočky se rozhlédly kolem, protože jim Romeo taky
chyběl.
Jenže pak bylo hodně práce (čas na mňoukání, vrnění, šplhání,
mrouskání a provokování psů se nedá ošidit) a o seladonovi Romeovi
nepadl už ani mňouk.
Mína se necítila dobře. Její srst už tolik nezářila, a jen občas
stočila vousky do hravého obloučku.
A Romeo jí taky chyběl. Nejen proto, že ji za mlada pěkně proháněl,
ale hlavně: znali se už jako koťata, a to je ve městě na pováženou.
    Nechala hemžení hemžením a raději se doma stočila na polštáři.
Do klubíčka. Pryč od světa, kde všechno leží a běží na večerních
mňoukacích sněmech.
Uběhl týden, nebo dva měsíce.
    Kočičí čas plyne relativně - mazlí se a občas sekne drápkem.
Mína přestala chodit pod pavlač, ale jednou takhle zrána se to
stalo.
Ta novina přišla až k ní, a byla bleskem na líném šedivém nebi její
nálady.
    "Víš, že Romeo umřel?" Sdělila jí Kleopatra od sousedů mezi
usilovným olizováním pravé přední tlapky.
Míniny oči se proměnily v tenisové míčky.
    "No jo, asi před týdnem. Jen tak. Ani ho nikdo neotrávil. Prostě
umřel." Kleopatra dokončila očistu a šla se nasnídat.
Mína seděla bez hnutí ještě dlouho. Nebo možná ne. Kočičí čas plyne
relativně.
    Cítila se ještě mnohem hůř, než kdy jindy. Cítila se nejhůř ve
svém životě.
Celý den nejedla ani nepila. Dokonce neměla ani chuť upravit si
flíček na zádech.
A pak, večer, se stočila do klubíčka na polštáři. Byla by spala,
jenže venku se kočky ženily.
Tryzna za mrtvého Romea.
Jedna kočka se snažila překřičet druhou. Co na tom, že každou chvíli
odněkud přilétla stará bota, nebo dokonce kámen.
Znovu a znovu plakaly kočky z celého okolí za kamaráda.
    A Mína? Dvakrát se dlouze protáhla, naježila hřbet, olízla si
flíček na zádech, srovnala ouška a protáhla se oknem ven.
Nu což, o kom se nemňouká, jakoby nežil.