Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jde o další krok

13. 05. 2010
7
17
2880
Autor
Muamarek

Je to příběh o cestě. O cestě, po níž jsem se vydal dobrovolně a šel jsem po ní šťastný a rád. Nesmetl mě z ní první vichr, co se studeně opřel po teplých slunných dnech. Neodradily mě kaluže, v nichž jsem si máčel boty, ani výmoly, kde jsem si mohl každou chvíli zlomit nohu - ale nezlomil. Ani to, že najednou jako by cesta končila, nikde ani náznak pěšiny, jen vysoká tráva plná klíšťat, ale i svěží ranní rosy, která dává naději. Vždy ale stačilo udělat pár kroků a cesta se opět vynořila, chvílemi velmi pěkná, lemovaná vysokými stromy a roubená nejrozmanitější flórou. Nikde ani prasklinka, prach, bahno či kaluž. Tento nádherný úsek však po chvíli končil. Přehnalo se několik bouří a na cestě zanechaly viditelné stopy. Přesto jsem z ní nechtěl sejít. Přišlo mi přirozené, že po ní kráčím. Viděl-li jsem, že je přes ni převalená kláda, zkoušel jsem ji odtáhnout. Čím však přibývalo klád, mně ubývalo sil. Od cesty jsem čekal jediné. Přijal jsem myšlenku, že mě nemusí dovést k nějakému konkrétnímu cíli, že mi stačí, když po ní půjdu - ale s tím, že nejsem jen tak nějakým pocestným, že po ní smím kráčet jen já, i když ne nikdy bosou nohou. Tak rád bych v ní zanechal otisky svých nohou, ale respektoval jsem, že by jí to bolelo, že je příliš zjizvená a nemá své rány zahojené. Našlapoval jsem zlehka, opatrně, jak jsem uměl a mohl. Docházelo mi, že bych mohl jít kteroukoli jinou cestou, když tahle je vlastně pro kohokoli. Něco mi ale říkalo, že sejít z ní pro ni může znamenat, že spoustu klád z ní nikdo neodvalí a v její moci není, je ze sebe nějak setřást. A že je pro mě opravdu jediná. Tak jsem šel, nekoukal nalevo napravo, nevšímal si křižovatek a rozcestníků, šel jsem, i když pode mnou vyhřezla propast a já šel jen po provizorním úzkém mostku - a to trpím závratěmi. Cesta mi mé kroky nijak neusnadňovala. Už už jsem byl rozhodnut, že se musím vydat jinudy, že jí je to stejně jedno, že už se po ní možná vydal jiný pocestný - a moje pouť ji už nezajímá. Jenom vydrala slabý vzdech a smutně mi popřála šťastnou cestu. Jinou než sebe. "Já jen, že vedle mě, jenom kousek, vede vodorovně pěšina, ze které bys mě měl na očích. Nezlobila bych se, kdybys šel po ní místo po mě. Aspoň bych tě měla blízko." Obořil jsem se na ni. "Nechci jít po pěšině, která mi může občas pomoci obejít tvé nepřístupné úseky, ale jen, abych zase došel k tobě - neříkám, že by se mi po ní šlo špatně, ale nikdy bych netoužil po ní jít naboso jako po tobě. Nikdy bych nebyl rozhodnutej jít po ní děj se co děj. To by nebyla dobrá cesta a šlépěje, co bych do ní udělal, by nenesly nic dobrého. Neříkej mi, prosím, kudy mám jít. Nechceš-li, abych šel dál tvým směrem, dobře. Odbočím hned na první křižovatce. Ale to není to, co chci." "Já jen, že říkala, jak přímo a rovně jdeš, že to musí být dobré mít takového poutníka..." Pak ztichla. Jen se němě klikatila a já vnímal každý její smutný ohyb. Vím jedno. Nepodělí-li se se mnou o vše, co ji bolí a zraňuje, nemohu se po ní dále ubírat. Nevěděl bych totiž, kam šlápnout, aby ji to nebolelo, co kde přeskočit, co kde obejít - a kdy se po ní vesele rozeběhnout. Chůze je o neustálém kontaktu. Když už ne jiném, alespoň duševním. Cesta si nemůže zmizet, kdykoli se jí zamane, a nechat mě tápat, a pak se vynořit a chtít vyprávět o každém krůčku. Ještě měsíc po ní půjdu, mlčky, budu rozjímat a počkám si na hlas, co mi řekne, co dál. Možná bude i pro tuhle cestu nejlepší, když se pak poohlédnu po jiné cestě a vydám se jinudy. Jakmile to udělám, mohou se naše trasy ještě zkřížit, už ale nebude v mé moci jít jejím směrem, vrátit se na ni, splývat s ní. Pak už bude udávat směr nová cesta a já se budu snažit, abych s ní a po ní někam doputoval. Nebude to lehké rozhodnutí, ale snad pomůže i mé cestě...

 

 

 

Přemýšlím, zda někdy mohu
šťastný být snad s jinou. Bez ní.
Modlívám se denně k Bohu,
nechci, ať se v sobě vězní…

 Nemodlím se jenom za ni,
věřím, že ten, kdo teď sténá,
rozbíjí to slovo „zánik“
vyryté snad na všech stěnách…

 Neztrácím jen směr – i cestu,
která cíl svůj v sobě tají.
Prazvláštní je pachuť trestu,
že byl instinkt spoután v stájích…

 Podivná je tahle bolest,
citům zvlášť se rozum brání.
Postačí prý city podvést,
rozum bude bez zastání…

 Proviní se tím, že pouze
touží být, s kým slovem splývá.
Cosi v ní se začne vzpouzet,
je jak řeka. Proměnlivá…

 Vysvětlí si, proč se krotit,
zvyká si sžít s novou rolí,
rozumné „pro“ – pudné „proti“
svedou boj – a ten ji drolí…

 Spoutává se víc jak lanem,
svírá ji, co v jiných proudí,
nečeká, že někdy vzplane…
Pane, proč se sama soudí?

 Přikován jsem v chladné žule
jak sám Prometheus v dobách
ledových, kdy zahřál k nule,
co se skalám nepodobá…

 Pokouším se stejnou vervou
ustát vše, co dál mě sráží.
Mozoly mi kůži servou,
sysifovský soud mě zpraží…

 Nevábí mne pouze hrozny,
vinný ráj mě víc než vábí.
Tantalův pak osud hrozný
vtíravější je jak švábi…

 Vydávám se pro ni ze všech
vlastních sil, mám jen pár střípků,
poskládám z nich nové verše,
dávám pozor na výhybku…
 
Přemítám, zda to, co předal
jsem jen jí, v ní něco nechá
dobrého, co z prachu zvedá
jemněji než strohá echa…

 Nechrání jen sebe samu,
v sobě skrýš si dlouho hloubí,
vytváří tak mnoho klamů,
chce vše snést, tak dá si roubík…

 Zamotám se do svých pochyb,
s jiným že si šťastně srůstá.
Zaplétám se nejspíš do chyb.
Smutné oči, němá ústa…
 
 Nemožné je pro mě ovšem
chránit ji, být její rytíř
(poznávám, že hraji o vše),
když se sama někam řítí…
 
Nemožné je pro ni volit,
neřekne však, pod čím klesá…
Rozjímám, proč tolik bolí
jeden krok a jeden přesah…


17 názorů

Muamarek
28. 05. 2010
Dát tip
Tangens - beru na vědomí a věřím, že zas dám i dílko, co Tě zaujme - tohle je holt adresnější věc - a chápu, že se s Tvou adresou míjí - což je i v pořádku. Každopádně dík za přečtení a snad Tě to příliš nevyčerpalo :-)) Jsem za Tvé komentáře vskutku moc rád - nepíšeš jednoslovně ani stereotypně, toho si cením. Měj se, Marek

Muamarek
17. 05. 2010
Dát tip
Moorgaan - no jo, někdy je to komplokovaný... Javavia, Macecha, Bíša - díky za zastavení, i když nic veselého tu na Vás nevykouklo, snad Vám to i tak něco dalo, mějte se, Marek

Bíša
16. 05. 2010
Dát tip
!!!

macecha
14. 05. 2010
Dát tip
prolog i báseň, nádherné.... T****

javavia
13. 05. 2010
Dát tip
Krásná,zase smutná..*

moorgaan
13. 05. 2010
Dát tip
moc komplikovany..

Muamarek
13. 05. 2010
Dát tip
Martinez - díky - "rnes" je vysloveně hezky slovo, takový jazykolamný :-)) Marek

martinez
13. 05. 2010
Dát tip
a Dnes, samozřejmě :o)

martinez
13. 05. 2010
Dát tip
tak já za ten prolog rnes víc než za verše* :o)

martinez
13. 05. 2010
Dát tip
Bože, dej mi klid, abych přijal věci, které nemohu změnit, dej mi odvahu, abych změnil věci, které mohu změnit a dej mi moudrost, abych tyto věci rozpoznal.

Presbyter
13. 05. 2010
Dát tip
S kázáním je to stejné jako s minisukní - musí být krátké a směřovat k tajemství(františkánský vtip).

Muamarek
13. 05. 2010
Dát tip
LadyLoba - dík. Je smutná, pravdivá - a našla-li sis tam něco, co na Tebe zapůsobilo, tím lépe. Presbyter - koukal jsem, že jsi husitský farář. Já moc do kostela nechodím - a když, tak když nejsou kázání - ale věřící jsem. Modlím se denně - je to takové poděkování za to, co jsem směl poznat a prožít a občas do toho přimísím malou prosbu, aby ti, na nichž mi záleží, dokázali překlenout různé situace a vycházeli z nich kdyžtak posíleni, prosbu, abych dokázal přijmout, co nemohu ovlivnit a nepokoušel se o to - ale zároveň věřil, že bludné kruhy jednou pominou... Mějte se, Marek

Presbyter
13. 05. 2010
Dát tip
Modlívám se denně k Bohu. Opravdu?

LadyLoba
13. 05. 2010
Dát tip
moc moc krásná až mi slza skápla ...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru