Křik (KOULE/Lastura)

Uprostřed bíle kachlíčkovaného porodního sálu

ozval se dunivý a burácivý hlas.

Tak jsem tu!

 

Spolu s každým letokruhem

můj hlas sílil víc a víc.

Nastal čas velkého křiku.

 

Křičel jsem hlasitě na celý svět

Řval jsem a hulákal;

dnem, převážně však nocí:

Zachraňte velryby! …pralesy! …včely!

Jen svobodní chceme být!

Pryč s nimi!

Ryčel jsem ohromně,

při zakládání nových revolucí.

 

Hlasivky zmoženy, zduřené mandle, zánět hrtanu.

Nastal čas přirozeného hlasu.

 

Pozvolna utichal.

Myšlenky, už ne křik, ovládaly trůn.

Nemusím křičet, mohu jen mluvit,

a hovořit hlasem vzrušeným

při výkladu úchvatné teorie strun.

 

Oni však neslyší, nebo snad nechtějí jen slyšet.

Baví je hulákat, křičet a ryčet.

Tak nastal čas zarytého mlčení.

 

I ne.

Tak znova.

Já křičím a hulákám:

Diletanti!

Copak to nevidíte?!

Dělejte něco!

Vás nic podstatného nezajímá?

Kde bere se jaro a proč je tak zima?

 

Smějí se však a křičí si tu svou:

Jen svobodní chceme být!

Pryč s nimi!

Zachraňte velryby! …pralesy! …vosy!

 

I já tak kdysi křičíval,

Plný pravdy, nadějí a vzdoru.

A teď, kdy unaveným převozníkem jsem

na potápějícím se a chatrném voru,

však šumím jen jak prázdná lastura.

---