Archonauti

Ve čtvrtek třiadvacátého července v půl čtvrté odpoledne, hromadu let před naším letopočtem, se rozletěly dveře Noemovy pracovny a dovnitř se jako velká voda vhrnul nejstarší z jeho tří synů.

 „Pane admirále, dovolte mi promluvit,“ vece Sém s rukou na klice.

 „Zanech té subordinance synku a řekni věcně a stručně co máš na srdci, neboť - co na srdci, to na jazyku. A vůbec, proč mě zoveš admirálem, když jsem kapitán?“

 „No, poslední dobou působíš tak nějak povýšeně. Víš, já v zásadě nemám nic proti jachtaření ani proti rodinným výletům, ale nezdá se ti, že už to trvá nějak dlouho? Hospodin se přece dušoval, teda, pokud nekecal, že roztrhne zřídla velké propasti a otevře průduchy nebes, načež nastane období intenzivních srážek po dobu čtyřiceti dní, že? Pak nastanou záplavy, nebo povodně, nebo jiné meteorologické nepříjemnosti v délce trvání sto padesáti dní, že? A dnes je to nachlup přesně stoosmdesátý den!“

„No jo, uteklo to jako voda. Máš pravdu, oslavíme to!“

„Ale ne, já myslím, jako, jestli by se nemělo něco udělat. Třeba nakouknout, jestli už se neobjevuje pevnina, nebo vyslat kontrolního chrousta, nebo aspoň vyvětrat. Beztak se z toho věčného vlhka o mě pokouší pakostnice, a to je mi teprve nějakých sto let,“ mínil Sém.

„Jenom počkej, až ti potáhne na šestistovku, jako mně,“ odvětil Noe, „ale buď klidný, na podágru jsem vynalezl báječnou medicínu.“

„A taky manželka do mě stále hučí, že z toho přídělu mouky, mléka a vajec, se nedá nic pořádného uvařit; mně ty věčné palačinky taky už lezou krkem, všichni máme v jednom kuse mořskou nemoc, a náš synek Arpakšád do toho každou půlhodinu ječí - Tatíííí, kdy už tam budeeeem!!! Já ho snad příště radši nechám doma.“

„Ta medicína je znamenitá i proti mořské nemoci,“ nedal se odbýt Noe, „vážně si nedáš?“

„Nedám. A žena mi taky nedá, teda pokoj, dokud jí nenajdu ten měděný kotel; že prý musí vyvařovat prádlo.“

„Nejsem Vševědoucí, abych měl přehled o každém haraburdí. Mimoto řečený kotel nutně potřebuju k výrobě toho svého lektvaru. To ti musím ukázat. Hele, do kotle naleju soudek vína, pořádně to pod ním roztopím, a jak to vaří, tak ta pára jde tady tím komínkem do této trubičky, a ta je tak jako zkroucená do takového tentononc a ponořená do kýble s vodou. A z toho oného to pak kape do tohoto sem! A pak už to jen stáčím do sudu. Chápeš?“

„Principu zhruba rozumím, ale táto, ta tvoje slovní zásoba, s tím bys měl něco udělat. Uvědom si, že teď budeš muset pojmenovat spousty nových zemí, hor, řek a kdoví čeho ještě.“

„Z toho strach nemám. Pojmenoval jsem snad špatně vás, mé syny? Kdyby prosadila svou vaše matka, tak jste se dnes jmenovali Šém, Ham a Fóráš! Ale máš pravdu, prubnu to hnedle na té medicíně. Ta by se mohla jmenovat ňáko... Ňáko, ňákoňáko... Už to mám! Koňák! To je nápad! Na to si musíme... Aha, tak já sám. A ty vyřiď snaše, ať si s kotlem nedělá starosti, že budeme brzo kotvit. A zavolej mi Cháma, neboť on to jest, na jehož bedrech spočívá tento kvartál péče o zvěřinec.“

*

Neuplynul ani týden, když se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře Noemovy pracovny.

„Volal jsi mne, otče?“ otázal se Chám tichým hlasem.

„No to je dost! S takovou dochvilností tě pošlu zalidňovat Balkán! Nakrmil's velbloudy? Zdá se mi, že jim nějak plandají hrby.“

„My máme velbloudy?“

„Ó Adonai, vidíš to? Jak jinak, než úplně v lihu, mám přežít celou tu dobu na jedné lodi s takto flegmatickým příbuzenstvem a zoologickou zahradou? Víš, synku, stvořitel mi dal přesné instrukce stran popovodňových aktivit a zdá se, že došlo k bodu jedna, jímž je pokusné vypouštění ptáků. Tak tedy jdi a přines mi havrana, ježto hodlám poprvé otevřít okno korábu.“

„Havrana? Myslíš toho velkého černého ptáka? S tím tuhým masem, které chutnalo jakoby po česneku?“

„Co, cože? Kristovyrány, jak já to tam nahoře budu vysvětlovat? Bůh si sice libuje v dobrodružných událostech, ale rozhodně nemá božskou trpělivost. Jak dobře umíš plavat?“

„Buď v klidu. To ututláme. Budeme prostě dělat, že havrani vyhynuli. No bóže, mamuty jsme přece taky nebrali, a jak by se teď šiklo aspoň stehýnko.“

„Ale holuba ještě máme, že jo! Máme??“

„Noooo... Jestli stihnu rychle doběhnout do kuchyně...“

„Tak zdrhej! Ale fofrem! Bože, jestli já někdy budu muset některého ze svých synů proklít, tak už mám favorita.“

*

I stalo se, že sedmadvacátého dne sedmého měsíce koráb stanul v pohoří, jež se tyčilo nad opadávajícími vodami potopy světa. Noe k sobě povolal veškeré lidstvo aby tím akt získal punc dějinného významu, na to otevřel okno Archy a vyhlédl ven.

„Fuuuuuj! Co je to za smrad?“

„To bude asi čerstvý vzduch,“ hádala úspěšně paní Noemová, „a uhni  kousek, ať taky vidíme. Pojď k babičce Arpakšádíčku, já tě vysadím. No ty jsi šikovnej. Hele ho, kluka! Ještě mu není ani patnáct a jak umí lézt na okna!“

„A na nervy,“ utrousil Sém. „Hele táto, není ti divné, kam vlastně odteče všechna ta voda z potopy světa?“

„Zrovna tobě to musím vysvětlovat? Země je přece placatá, ne? Tak voda prostě steče přes ty okraje dolů. Cháme, podej mi toho špačka, neboť skrze něj obdržíme znamení...“

„To je holub, otče.“

„Dobře, tak holuba. A Jafete, ty máš básnické střevo, nechceš v této historicky jedinečné chvíli něco říct?“

„Ano, chci. Zmizeli bobři.“

„Bobři? Cháme! Pojď sem, ty pacholku nenažraná!“

„Ale ne, oni vážně zdrhli,“ bránil sourozence Jafet, „v pravoboku vyhlodali díru. Nebo v levoboku? Já si to pořád pletu. A trošku tam zatejká. Nedáme tam třeba kachny?“

„Ty by vzaly roha jakbysmet,“ mínil Chám. „Vrazíme tam prasata.“

„Ale pašíci nejsou moc dobří plavci. Co kdyby...“

„Vepřové se chystám pověsit do udírny, jen co přistaneme. A kdo má viset, ten se neutopí!“

„Hele, ten pták se už vrací,“ radoval se Noe, odvážně vykloněn z okna korábu, „a má v zobáku vinnou ratolest! Sláva! Hosana na výsostech!“

„Ale, muži, to je přece olivová ratolest.“

„No jo, k sakru, fakt je to jakési roští. Že já jsem nevypustil radši toho špačka. Ale znamení to je, o tom žádná. Co to jenom Hospodin chtěl, abych udělal potom?“

„Špačky tlučeš, co jsme vypluli. A chlastáš jako duha! Pak si máš na něco vzpomenout!“ 

„Ženo, přestaň se do mě navážet. Nechtěl bych říct něco, co bych nerad slyšel. Já mám náhodou takových vzpomínek, že si je ani všechny nepamatuju. A na tu tvoji duhu taky dojde, neboť řekl Bůh: Totoť bude znamení smlouvy, kteréž já dávám, mezi mnou a mezi vámi, a mezi všelikou duší živou. A budeť, když uvedu mračný oblak nad zemí, a ukáže se duha na oblaku, že se rozpomenu na smlouvu svou; a nebudou více vody ku potopě, aby zahladily všeliké tělo, neboť při dnešních cenách vodného a stočného bych se brzo ocitl na huntě. Už teď mi splátkový kalendář končí 21. prosince 2012.“

„Hergot, to je ale šroubovaný sloh,“ pravil uznale Jafet který z toho měl pojem, ježto platil v okolí, a teď už vlastně po celém světě, za nejlepšího veršotepce. „Rci tedy otče, kdy a kde se vylodíme?“

„Zrovna tady a zrovna teď. No, sušší už to nebude.“

„Hned?“ vyděsil se Jafet. „To nebude snadné, neboť náš inventář se co do rozsahu a rozmanitosti pyšní řadou primátů!“

„Primáti vystoupí sami. Ty začni vynášet nábytek. A pozor na ty soudky s koňákem! Za pár let budou mít cenu zlata!“

„Nemělo k tomu vylodění dojít v Normandii?“

„To až jindy, chlapče.“

*

Sedmadvacátého dne devátého měsíce byla země již úplně suchá. I vyšel Noe z Archy, s ním žena jeho, synové a ženy synů jeho, jak bylo jest mu přikázáno. Propustil rovněž všecku zvěř a všechen dobytek, všechno ptactvo, všecky plazy dle druhů jejich. Poklekna pak k úpatí hory, již nazval Archarat, po korábu svém a k potěše Hospodina, neboť on si na takovéto pičičandy potrpí, zvolal:

„Bože! Přeplul jsem to! Já su tak šťastné!!!“

I přistoupila k němu žena jeho a hledíc do dáli tázala se:

„Rci, manželi můj, jaké jméno dáš této zemi, jež nám byla zaslíbena?“

„Tady je sice hezkej výhled, ale samý kamení. Já bych navrhoval usadit se támhle dole, kde se bude dobře dařit révě. A bude se ta země po všechny časy jmenovat po Arše - Archménie, ať má Stvořitel radost. Hodlám se totiž na stará kolena věnovat vinařství a lihovarnictví, najmě pak výrobě Archménského koňáku, jímž hodlám tu zemi proslavit.“

„Kdo tedy bude žít tu? Rci!“

„Tu, rci, tu, rci... Jak to mám vědět? Však on už se někdo najde.“

„A co tam v dálce, jak jsou ty strašidelné hory. To je úplná hrůza! Tam bych nechtěla ani za trest.“

No tak tu hrůzu pojmenuju Hrůzie, a budeme tam posílat nepřizpůsobivé spoluobčany se kterými si nebudeme rozumět. Třeba když místo H budou vyslovovat G, a tak podobně. Stojí psáno, že jednoho jazyka bude lidstvo na počátku věků, ne?“

 „Stojí psáno? Ty snad umíš číst? Nebo psát?“

„No, to zrovna ne. To je jenom taková fráze. To jsem pochytil od Hospodina.“

 „No vidíš, a kde vlastně Hospodin vězí? Byly doby, kdy se soustavně ometal a prdelkoval okolo...“

„Jéééžiš! Já jsem na to úplně zapomněl! Musíme mu přinést oběť, a to zápalnou. Jak Všemohoucí ucítí tu libou vůni, bude tady natotata. Aspoň si nevzpomínám, že by někdy vynechal barbecue,“ pravil Noe, a počal se shánět po litinovém roštu. Potom vystavěl oltář Hospodinovi, povolal k sobě syna Cháma na něhož měl pifku ještě od posledně a mluvil k němu, řka:

 „Vezmi ze všeho čistého dobytka jednoho býka, jednoho berana a kozla, a přiveď je k oltáři, neboť Hospodinu se zachtělo oběti zápalné.“

 „Býka?“ ulekl se Chám. „Obávám se, že už jenom vola. To víš - hlad. Ale mám pocit, že tomu zvířeti to jenom prospělo. Je daleko klidnější a nesmrdí tolik. Stejně jako valach a skopec, o hňupovi ani nemluvě!“

 „Co, co... Cože? Jak's jenom mohl...“

 „Na tom nic není. To uchopíš endokrinní žlázu, přestřihneš chámovod a máš patnáct deka znamenité pochoutky.“

 „Psáno jest: Co Bůh spojil, člověk nerozděluj!! Bože odpusť mu, neboť je to jeho první potopa světa, pročež z toho nemá rozum!“

 „Buď v klidu. To ututláme. Budeme prostě dělat, že se maso srazilo při tom grilování, a Vševědoucí nic nepozná. Kdyby byl opravdu vševědoucí, musel by dopředu vědět, že se mu ten zmetek člověk stejně nevyvede, a kdyby byl vážně neomylný, nikdy by se takové chyby nedopustil…“

 „Za této situace ovšem budu muset přistoupit k plánu B,“ rozpomněl se pojednou Noe.

 „A to je co?“ zajímal se Chám.

 „V takovém případě, pravil mi Hospodin, vezmi pořádný nůž, pevný provaz, a jako oběť zápalnou přiveď mi svého syna Izáka...“

 „Moment, moment... Soustřeď se otče. Ty nemáš syna Izáka. Já jsem Chám!“

 „Vážně? Ale dyť já vím! To já jsem jenom tak špásoval, ty kluku ušatá! Tak zavolej bratry a podřízněte ty nekompletní sudokopytnatce, neboť se mi zdá, že mají s rozmnožováním beztoho utrum. A až budou stejky středně propečené, tak mi dej vědět, já se jdu zatím věnovat zalidňování světa.“