Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+13 neviditelných
Kamarád jen na chvíli
datum / id04.06.2010 / 357543Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
zobrazeno4160x
počet tipů28
v oblíbených0x
do výběru zařadilGora,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Kamarád jen na chvíli

Hráli jsme před barákem fotbal. Co se taky dalo na sídlišti jiného dělat? Mě postavili do branky, sami lítali jako splašení a rozdávali góly jak naproti, tak mně. To oni byli hrdiny a já ten cvalík, co se hodí jen na ucpání branky.
Jarda Brabců si nad naší prohrou odplivl a schválně loudavě kráčel k domovu. Zvedl jsem kámen a vysokou trajektorií, přes celý trávník, jsem ho hodil jeho směrem. Ne, nebyl jsem tak bláhový, abych jej chtěl trefit. Až tak ne. Ale dost na to, abych nepředvídal jeho počínání.
Jarda se ve chvíli letu mé střely náhle obrátil a vyrazil vlevo. A tu se obě trajektorie setkaly. Křuplo to. Jako když klepnete vejcem o stůl. Vejcem pštrosím. Skácel se. Já ustrnul.
I na tu dálku bylo vidět na jeho zátylku krev. Těch pár kluků, co po hře ještě zůstalo, se rozprchlo. Opřel jsem se o síť plotu, jehož dvě tyčky jsem dosud střežil, a sesunul jsem se do trávy. Pohled pořád upřený na nehybného Jardu. Začal jsem zvracet.

„Zdeňku, pocem!“ uslyšel jsem. Nad Jardou se skláněl kluk, kterého jsem tu před chvílí viděl, ale jen letmo. Seděl a díval se jak hrajeme. Nikdo ho do hry nepozval. A on snad ani hrát nechtěl.
„Nečum a vytáhni kapesník!“ křičel.
Zvedl jsem bundu, co ležela vedle tyčky, prošmátral všecky kapsy a zavrtěl jsem hlavou. Ale ten kluk si už stahoval přes hlavu košili. Byla stará, ale čistá a na rukávech bylo znát něco jako nažehlené puky. Roztrhl ji. Z cárů udělal obvaz a Jardovi hlavu zavázal. Mluvil na něj.
Pomalu jsem k nim přišel. Jarda už seděl, díval se nechápavě kolem sebe a pořád se dokola ptal:
„Co se stalo?“

A pak se on, ten postrach všech kluků široko daleko, dal do pláče. Jenže ne z bolesti. Ze strachu ze svého otce. Starý Brabec byl opilec a rváč. Ten kluk si k Jardovi sedl a objal jej jednou rukou kolem ramen.  "Ššššš," konejšil jej jako malé dítě.

 

Říkal jsem mému novému kamarádovi Konvička. I ve vokativu to byl jen Konvička. Konvička sem, Konvička tam. A on mi měkce odpovídal Zdeňku. Někdy i Zdeňo.

To jsme šli onehdá na Den horníků. Oslavovali jej v září dole u Lučiny, na louce. Lučina je, máte vědět, řeka malá, ale svobodná a nespoutaná, její koryto má meandrů jako posvátná řeka Jordán. Vrytá hluboko do úrodné půdy, zarostlá křovisky a vrbami, je zajímavá jen pro kluky. Snad ještě pro fotografy, a pěšinky kolem ní pro zamilované. A já v mých skoro svátečních šatech jsem se místo pěšinou pro zamilované šplhal houštím a kořeny vrb. Konvička kousek za mnou. Povzbuzoval jsem jej, radil mu, a projevoval jsem přehnaně soucit, ale v duchu jsem byl rád, že v něm mám konečně soupeře, kterého dokážu porazit. Ostatně, Konvička měl něco se srdcem, ale oba jsme dělali, že o tom nevíme.

A tu jsem se smekl, nebo pode mnou praskl kořen, nevím. Ocitl jsem se ve vzduchu, ke středobodu matky země otočen zády, hleděl jsem nekonečně dlouho na oblohu a už v letu jsem začal opakovat to, co jsem omílal ještě chvíli po tom, co se kolem mne rozstříkla fontána: „Ne, to ne, to ne, to ne!“
Když jsem se v křoví nahý ždímal a zničehonic se před námi objevily dvě holky a vypískly jako střelené, zakryl mě Konvička svým tělem. A pak mi půjčil svou bundu, abych v ní doschnul. Domů jsme radši nespěchali. Konvička ostatně nikdy nikam nespěchal.

Kvečeru, už utrmácení a hladoví, jsme se vraceli do města. Zhruba směrem k domovu. V soklu budovy, ve které se nacházela i restaurace, svítilo okno. Bylo otevřené a linula se z něho nejen záře, nýbrž i pronikavá vůně smažených brambůrků. Přiblížil jsem se k němu, a když Konvička zůstal sedět na schodech domu naproti, dřepl jsem si a sevřel mříže do dlaní.
Uvnitř se pohybovala žena v bílé zástěře, starší a utahaná. Obsluhovala stroje, které brambory loupaly, ručně vylupovala očka, pak je předávala do jiného stroje, který je krájel na plátky. Ty nabírala lopatou a sypala do vaničky s rozžhaveným olejem, s hořáky vespod. Nazlátlé nabírala podběrákem a předávala je stroji, který je solil a sypal do celofánových sáčků. Polkl jsem. Paní na mne po očku pohlédla, ale pak dělala, jako bych tam nebyl. Konvička se nepřibližoval.

Po mnoho večerů jsme tamtudy ze svých výprav chodili. Ať už to bylo do Suché k rybníkům, do Těrlicka k přehradě, na koupák nebo jen tak někam do zahrady na kyselá jablka, vždy jsem volil cestu kolem onoho okna. Dřepěl jsem tam v jakési umíněnosti, že přece musím pohnout tím kamenným srdcem. Že mi jednoho dne jeden z těch sáčků dá. Jistě, mohl jsem ho koupit vedle ve výčepu, ale jednak jsem peníze za sběr potřeboval na kino, a pak – Konvička seděl naproti a čekal na výsledek mého snažení. Jasně jsem viděl, že se nade mnou usmívá. Ale on že nic, že se mi to jen zdá.

A pak jsem tam jednou vpodvečer přišel sám. Konvička se nezjevil. U nich doma jsem se nikdy neodvážil zazvonit. Přikrčil jsem se u okna a nechal se polít světlem a vůní. A pak jsem dodřepl, sevřel mříže v rukou a koukal kamsi na protější, bíle vykachlíčkovanou stěnu. Příčina mé přítomnosti na tomto místě už byla zapomenuta. Byl jsem jako v kostele – pokaždé stejné rituály, a přesto mě tam něco táhlo.

Trhl jsem sebou, když se najednou paní v bílé zástěře objevila přímo přede mnou. Dívala se mi do tváře a rty se jí pohybovaly.
„Prosím?“ pověděl jsem.
„Nic, jen… tady to máš!“ podávala mi dva sáčky. Natáhl jsem se po nich. Ale když jsem je prsty uchopil, zaváhal jsem:
„Ale Konvička tady není.“
„Já vím,“ řekla stará paní a přenechala mi oba sáčky. Odšourala se ke svým kádím. „Vždyť to byl sousedovic kluk.“

Byl? Běžel jsem celou cestu, v každé ruce jeden sáček.
„Panebože, ať to není pravda, Panebože…“ Po tvářích se mi koulely slzy, z nosu mi teklo, a já to rukávem rozmazával po tvářích.

Dveře jejich vchodu byly poničené, jako všechny na sídlišti. Vyběhl jsem do jejich patra a zazvonil jsem. Chvíli se nic nedělo. Ale potom jsem za dveřmi uslyšel kroky. Otočil jsem tvář ke špehýrce.
„To jsi ty? Zdeněk?“ řekla paní v županu, s nečesanými, do tváře padajícími vlasy. „Petr mi o tobě často vyprávěl.“ Paní se na mne chvíli dívala, a pak se jí roztřásla brada. Dívala se na mne dolů, upřeně, jako by ode mne očekávala, že když ne celého, tak aspoň kousíček jejího syna jí vrátím.

Natáhl jsem k ní ruku se sáčkem. A pak, jako bych měl strach, že si to rozmyslí, jsem jí do ruky vrazil ještě ten druhý, pohladil jí hřbet ruky, otočil se, a běžel jsem po schodech dolů.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.11.2018 17:54:28Gora
redaktor poezie a prózy

Tohle je příběh, který mne opravdu nenechal chladným. Po letech - snad nevadí - mu uděluji výběr, tohle si budu pamatovat...krásné.

08.10.2012 15:40:16Edvin1

Foglarovky byly, pokud vím, smyšlené. Tohle je, jak píšeš, ze života.

Pěkně děkuji za návštěvu i názor.

Ed

04.10.2012 11:31:07Zordon
Pěkný příběh o chlapecké ušlechtilosti. Díky za něj. Trochu mi to připomnělo "foglarovky", ale je to více ze života.
11.12.2010 15:51:34Markel
pěkně jsem si početla - T

Obsahově fajn, forma - trochu učesat, celkem - líbilo
19.07.2010 12:39:56Marcela.K.
To je tvé rozhodnutí. Já osobně chatování pod texty nemám ráda a o názory pana VT Marvina (po nabytých zkušenostech s ním) zájem nemám.
19.07.2010 12:33:17Edvin1
mylenko, díky za radu, ale takovým způsobem, jenž je kontraproduktivní, mé spory zde řešit nebudu. VT Marvin je navíc jedním z mála, kdo jsou mi zde nakloněni, takže si jej budu spíš hýčkat. :-)
19.07.2010 10:48:14Marcela.K.
Hlavně si nedávej pana VT Marvina do neoblíbených, když nestojíš o jeho chatování pod svými texty. Mohlo by se Ti to hodně vymstít. Věř, že s tím mám svoji nepříjemnou zkušenost.
18.07.2010 18:33:02Mvek
Asi jsem nepochopil, jak souvisí první část s druhou, zda je ten jeden kluk ze začátku Petr, nebo ne.
18.07.2010 11:33:36Edvin1
Rozmyslel jsem si to - nesmažu to. :-)
17.07.2010 18:32:06ruprecht
a proč bys to mazal? *

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.