Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kamarád jen na chvíli

Výběr: Gora
04. 06. 2010
28
55
4991
Autor
Edvin1

Hráli jsme před barákem fotbal. Co se taky dalo na sídlišti jiného dělat? Mě postavili do branky, sami lítali jako splašení a rozdávali góly jak naproti, tak mně. To oni byli hrdiny a já ten cvalík, co se hodí jen na ucpání branky.
Jarda Brabců si nad naší prohrou odplivl a schválně loudavě kráčel k domovu. Zvedl jsem kámen a vysokou trajektorií, přes celý trávník, jsem ho hodil jeho směrem. Ne, nebyl jsem tak bláhový, abych jej chtěl trefit. Až tak ne. Ale dost na to, abych nepředvídal jeho počínání.
Jarda se ve chvíli letu mé střely náhle obrátil a vyrazil vlevo. A tu se obě trajektorie setkaly. Křuplo to. Jako když klepnete vejcem o stůl. Vejcem pštrosím. Skácel se. Já ustrnul.
I na tu dálku bylo vidět na jeho zátylku krev. Těch pár kluků, co po hře ještě zůstalo, se rozprchlo. Opřel jsem se o síť plotu, jehož dvě tyčky jsem dosud střežil, a sesunul jsem se do trávy. Pohled pořád upřený na nehybného Jardu. Začal jsem zvracet.

„Zdeňku, pocem!“ uslyšel jsem. Nad Jardou se skláněl kluk, kterého jsem tu před chvílí viděl, ale jen letmo. Seděl a díval se jak hrajeme. Nikdo ho do hry nepozval. A on snad ani hrát nechtěl.
„Nečum a vytáhni kapesník!“ křičel.
Zvedl jsem bundu, co ležela vedle tyčky, prošmátral všecky kapsy a zavrtěl jsem hlavou. Ale ten kluk si už stahoval přes hlavu košili. Byla stará, ale čistá a na rukávech bylo znát něco jako nažehlené puky. Roztrhl ji. Z cárů udělal obvaz a Jardovi hlavu zavázal. Mluvil na něj.
Pomalu jsem k nim přišel. Jarda už seděl, díval se nechápavě kolem sebe a pořád se dokola ptal:
„Co se stalo?“

A pak se on, ten postrach všech kluků široko daleko, dal do pláče. Jenže ne z bolesti. Ze strachu ze svého otce. Starý Brabec byl opilec a rváč. Ten kluk si k Jardovi sedl a objal jej jednou rukou kolem ramen.  "Ššššš," konejšil jej jako malé dítě.

 

Říkal jsem mému novému kamarádovi Konvička. I ve vokativu to byl jen Konvička. Konvička sem, Konvička tam. A on mi měkce odpovídal Zdeňku. Někdy i Zdeňo.

To jsme šli onehdá na Den horníků. Oslavovali jej v září dole u Lučiny, na louce. Lučina je, máte vědět, řeka malá, ale svobodná a nespoutaná, její koryto má meandrů jako posvátná řeka Jordán. Vrytá hluboko do úrodné půdy, zarostlá křovisky a vrbami, je zajímavá jen pro kluky. Snad ještě pro fotografy, a pěšinky kolem ní pro zamilované. A já v mých skoro svátečních šatech jsem se místo pěšinou pro zamilované šplhal houštím a kořeny vrb. Konvička kousek za mnou. Povzbuzoval jsem jej, radil mu, a projevoval jsem přehnaně soucit, ale v duchu jsem byl rád, že v něm mám konečně soupeře, kterého dokážu porazit. Ostatně, Konvička měl něco se srdcem, ale oba jsme dělali, že o tom nevíme.

A tu jsem se smekl, nebo pode mnou praskl kořen, nevím. Ocitl jsem se ve vzduchu, ke středobodu matky země otočen zády, hleděl jsem nekonečně dlouho na oblohu a už v letu jsem začal opakovat to, co jsem omílal ještě chvíli po tom, co se kolem mne rozstříkla fontána: „Ne, to ne, to ne, to ne!“
Když jsem se v křoví nahý ždímal a zničehonic se před námi objevily dvě holky a vypískly jako střelené, zakryl mě Konvička svým tělem. A pak mi půjčil svou bundu, abych v ní doschnul. Domů jsme radši nespěchali. Konvička ostatně nikdy nikam nespěchal.

Kvečeru, už utrmácení a hladoví, jsme se vraceli do města. Zhruba směrem k domovu. V soklu budovy, ve které se nacházela i restaurace, svítilo okno. Bylo otevřené a linula se z něho nejen záře, nýbrž i pronikavá vůně smažených brambůrků. Přiblížil jsem se k němu, a když Konvička zůstal sedět na schodech domu naproti, dřepl jsem si a sevřel mříže do dlaní.
Uvnitř se pohybovala žena v bílé zástěře, starší a utahaná. Obsluhovala stroje, které brambory loupaly, ručně vylupovala očka, pak je předávala do jiného stroje, který je krájel na plátky. Ty nabírala lopatou a sypala do vaničky s rozžhaveným olejem, s hořáky vespod. Nazlátlé nabírala podběrákem a předávala je stroji, který je solil a sypal do celofánových sáčků. Polkl jsem. Paní na mne po očku pohlédla, ale pak dělala, jako bych tam nebyl. Konvička se nepřibližoval.

Po mnoho večerů jsme tamtudy ze svých výprav chodili. Ať už to bylo do Suché k rybníkům, do Těrlicka k přehradě, na koupák nebo jen tak někam do zahrady na kyselá jablka, vždy jsem volil cestu kolem onoho okna. Dřepěl jsem tam v jakési umíněnosti, že přece musím pohnout tím kamenným srdcem. Že mi jednoho dne jeden z těch sáčků dá. Jistě, mohl jsem ho koupit vedle ve výčepu, ale jednak jsem peníze za sběr potřeboval na kino, a pak – Konvička seděl naproti a čekal na výsledek mého snažení. Jasně jsem viděl, že se nade mnou usmívá. Ale on že nic, že se mi to jen zdá.

A pak jsem tam jednou vpodvečer přišel sám. Konvička se nezjevil. U nich doma jsem se nikdy neodvážil zazvonit. Přikrčil jsem se u okna a nechal se polít světlem a vůní. A pak jsem dodřepl, sevřel mříže v rukou a koukal kamsi na protější, bíle vykachlíčkovanou stěnu. Příčina mé přítomnosti na tomto místě už byla zapomenuta. Byl jsem jako v kostele – pokaždé stejné rituály, a přesto mě tam něco táhlo.

Trhl jsem sebou, když se najednou paní v bílé zástěře objevila přímo přede mnou. Dívala se mi do tváře a rty se jí pohybovaly.
„Prosím?“ pověděl jsem.
„Nic, jen… tady to máš!“ podávala mi dva sáčky. Natáhl jsem se po nich. Ale když jsem je prsty uchopil, zaváhal jsem:
„Ale Konvička tady není.“
„Já vím,“ řekla stará paní a přenechala mi oba sáčky. Odšourala se ke svým kádím. „Vždyť to byl sousedovic kluk.“

Byl? Běžel jsem celou cestu, v každé ruce jeden sáček.
„Panebože, ať to není pravda, Panebože…“ Po tvářích se mi koulely slzy, z nosu mi teklo, a já to rukávem rozmazával po tvářích.

Dveře jejich vchodu byly poničené, jako všechny na sídlišti. Vyběhl jsem do jejich patra a zazvonil jsem. Chvíli se nic nedělo. Ale potom jsem za dveřmi uslyšel kroky. Otočil jsem tvář ke špehýrce.
„To jsi ty? Zdeněk?“ řekla paní v županu, s nečesanými, do tváře padajícími vlasy. „Petr mi o tobě často vyprávěl.“ Paní se na mne chvíli dívala, a pak se jí roztřásla brada. Dívala se na mne dolů, upřeně, jako by ode mne očekávala, že když ne celého, tak aspoň kousíček jejího syna jí vrátím.

Natáhl jsem k ní ruku se sáčkem. A pak, jako bych měl strach, že si to rozmyslí, jsem jí do ruky vrazil ještě ten druhý, pohladil jí hřbet ruky, otočil se, a běžel jsem po schodech dolů.

 


55 názorů

Gora
10. 12. 2018
Dát tip

Já děkuju za informace...poohlédnu se.


Edvin1
10. 12. 2018
Dát tip

Gora: Omlouvám se za opožděnou reakci.

Tento příběh je dnes součástí sbírky, jež mi vyšla knižně v nakladatelství Bor v Liberci. Tam je takových příběhů více. Kdybys měl zájem si ji přečíst (třeba ji má Vaše místní knihovna), tak tohle je třeba vědět: Jmenuji se Zdislav Wegner, a kniha: Šlápoty. 

Díky za milá slova. :-)


Gora
26. 11. 2018
Dát tip

Tohle je příběh, který mne opravdu nenechal chladným. Po letech - snad nevadí - mu uděluji výběr, tohle si budu pamatovat...krásné.


Edvin1
08. 10. 2012
Dát tip

Foglarovky byly, pokud vím, smyšlené. Tohle je, jak píšeš, ze života.

Pěkně děkuji za návštěvu i názor.

Ed


Zordon
04. 10. 2012
Dát tip
Pěkný příběh o chlapecké ušlechtilosti. Díky za něj. Trochu mi to připomnělo "foglarovky", ale je to více ze života.

Markel
11. 12. 2010
Dát tip
pěkně jsem si početla - T Obsahově fajn, forma - trochu učesat, celkem - líbilo

Marcela.K.
19. 07. 2010
Dát tip
To je tvé rozhodnutí. Já osobně chatování pod texty nemám ráda a o názory pana VT Marvina (po nabytých zkušenostech s ním) zájem nemám.

Edvin1
19. 07. 2010
Dát tip
mylenko, díky za radu, ale takovým způsobem, jenž je kontraproduktivní, mé spory zde řešit nebudu. VT Marvin je navíc jedním z mála, kdo jsou mi zde nakloněni, takže si jej budu spíš hýčkat. :-)

Marcela.K.
19. 07. 2010
Dát tip
Hlavně si nedávej pana VT Marvina do neoblíbených, když nestojíš o jeho chatování pod svými texty. Mohlo by se Ti to hodně vymstít. Věř, že s tím mám svoji nepříjemnou zkušenost.

Mvek
18. 07. 2010
Dát tip
Asi jsem nepochopil, jak souvisí první část s druhou, zda je ten jeden kluk ze začátku Petr, nebo ne.

Edvin1
18. 07. 2010
Dát tip
Rozmyslel jsem si to - nesmažu to. :-)

ruprecht
17. 07. 2010
Dát tip
a proč bys to mazal? *

Edvin1
29. 06. 2010
Dát tip
Marvin, Tangens Omega: Hoši, pokud Vám na tom, co jste si zde povídali, záleží, tak si to okopírujte a uložte někde jinde. Já tento text totiž zanedlouho vymažu. Díky

Edvin1
22. 06. 2010
Dát tip
Marvin: Dva sáčky . pro sebe a za Konvičku, oba tam přece žebrávali zakryl ho tělem - nahého kamaráda zakryl tělem - kdysi se lidi styděli, víš Díky za kritiky dědEd :-)

možná, že způsob, jakým je to napsané někomu nesedí,ale výraz celého příběhu je natolik silný, že na drobné chyby se dá pohlížet schovívavě, pro mě to byl výborný zážitek, děkuji za avízo, protože si myslím, že silný příběh je nejdůležitější, to spoustě lidem nedochází, Edvin1 vydrž a víc takových, T

Diana
18. 06. 2010
Dát tip
No, taky mne to skoro rozplakalo...Dojímavý příběh.***

Bíša
15. 06. 2010
Dát tip
Pro mně je to pochopitelné a celistvé...

Alojs
10. 06. 2010
Dát tip
líbí se mi atmosféra, stejně tak celkový záměr... Přestože oceňuju i formu v detailu, v celku mi vadí. Na můj vkus postrádám zřetelnější vazby mezi jednotlivými útržky. Ostatní se přes to dokázali přenést, mě se to - bohužel - nepodařilo a během čtení jsem pořád těkal nazpátek a přemýšlel o chybějícím vazivu. Možná bych používal nějaké zřejmé horizontální dělení - hvězdičky, lajnu...

jarouch
10. 06. 2010
Dát tip
Pěkná odpočinková; pěkně napsaná; splňuje všechno k tomu, aby se příjemně četlo, lehce povzdechlo, pohladilo melancholii, nedošlo k transcendenci. To je ta moje jediná výtka - je to podobné jako hollywoodské líbivé filmy, nepotřebují aby člověk vyšel sám ze sebe a objevoval nové (někdo říká, že je to podmínka umění), stačí jim, aby se líbilo a dobře se lebedilo ve smutku, radosti, zážitcích atp. Ale to můj názor tak docela není, mě se to LÍBÍ. Lakrov děkuji za avi :)

čučenka
08. 06. 2010
Dát tip
Jsem si přečetla komenty a musím říct, že jsem neměla problém s pochopením té počáteční příhody s kamenem jako popisu seznámení s hlavním hrdinou příběhu.. Pro mně to bylo srozumitelné. A líbilo se mi to celé.

guy
08. 06. 2010
Dát tip
Je to podáno příjemně civilně, velmi dobře jsi držel lajnu v příslušných mezích, aby z toho nebyl sentimentální doják. Rád jsem si to přečetl. *

filemon
07. 06. 2010
Dát tip
Jarda Brabců sa tak rýchlo stratil... Najprv som hľadala súvislosť medzi oboma príbehmi, ale zdá sa, že to ani nie je podstatné. Je to dobre napísané, a preto sa to príjemne číta. Tip

Benji
07. 06. 2010
Dát tip
Velmi pěkné. Jímavý příběh a dobře se to čte. Jen by to chtělo trochu líp navázat s prnví částí o hozeném kamenu. V každé případě TIP

Lingua
07. 06. 2010
Dát tip
Páčilo sa mi to. Neviem, čo viac dodať. Možno mi časom príde na myseľ a napíšem ešte raz.

Lingua
07. 06. 2010
Dát tip
Páčilo sa mi to. Neviem, čo viac dodať. Možno mi časom príde na myseľ a napíšem ešte raz.

Emmma
07. 06. 2010
Dát tip
Taky jsem čekala nějaké rozvinutí první části, ale jako čtenáře mě to nějak nerušilo, jak už bylo řečeno výše, vzpomínky jsou útrkovité...Snad to i díky tomu působí opravdověji. Lakrov - díky za avi.

Edvin1
07. 06. 2010
Dát tip
Lakrov: "Chlapi" taký pláčou. Jenže navenek to projeví pouhým jedním vzlykem. Tedy většinou. Mně to "ujede" tak jednou za pět let. Naposledy jsem brečel před PC, když jsem poslouchal zpěv chlapce v soutěži Britain's Got Talent. Nevím, proč mne rozlítostní zrovna nadpozemská krása, a ne nějaké ohromné něštěstí. Snad proto, že tou každodenní masáží v médiích jsme na násilí otrlí. Z lítosti jsem dlouho bulil naposledy před desetiletími, na pohřbu otce. Taky nevím, proč, vždyť byl dost kruťas a mámu jsem měl daleko radši. Děti ovšem brečí snadno a hodně. A to je dobře - lepší je všecek ten žal ze sebe vyplavit.

Edvin1
07. 06. 2010
Dát tip
Ten první příběh líčí okolnosti vzniku kamarádství mezi Konvičkou a mnou, měl taky naznačit, jaký typ člověka Konvička byl - za všech okolností kliďas. Kliďas i ve věci své vážné nemoci. Neměl to být samostatný příběh o Jardovi (i když by se o něm dalo ledacos napsat). Pokud se mi tento záměr nepodařil, tak se omlouvám. Lépe už to neumím. A že všem děkuji za návštěvu i projevy přízně. dědEd :-)

reka
07. 06. 2010
Dát tip
Tápám, proč jsou to dva nesouvislé příběhy. Není to špatně napsané, dokázalo mě to vtáhnout, i když asi bych první příběh vynechal, měl jsem v tom skoku z jednoho do druhého jako čtenář problémy, ten první příběh mi přišel neukončený.

Je to taková konfrontace romantického klukovství a drsné reality, která se tam objeví v podstatě jenom v záblescích (ty jsi vlastně označil minulým časem). Možná mi také lehce nesedí přechod od Jardy s krvácející hlavou ke Konvičkovi, ten myšlenkový most mohl být víc zřetelný. Ale ostatně vzpomínky jsou takové útržkovité. Jde vidět, že jsi celkem přemýšlel nad formou, to se mi docela líbí, i jazyk je přiměřený tématu, působí velice přirozeně. Celkově je tvoje povídka velice podařená a já jí musím dát tip. Lakrovovi díky za avi

baronka
07. 06. 2010
Dát tip
Pěkný příběh T

Kritiku formy nečekej, na to nemám. Ale jako čtenáře mě to zasáhlo. A četl jsem to radši ještě jednou, v klidu, abych si příběh vychutnal. A stálo to za to. Lakrov - dík za avi, už jsem to měl rozečtené.

Lakrov
07. 06. 2010
Dát tip
Tuším z toho příběhu cosi jako skrývaný cit. Skrývaný, protože chlapům přece nesluší smutek; byť nad ztrátou nejlepšího kamaráda. Chlapům sluší drsňáctví nebo v lepším případě nadhled. Obojího v tom příběhu kousek je. Střih z akční scény ke vzpomínce na kamaráda je poněkud nezřetelný, ale možná je to záměr; přimět čtenáře, aby se zamyslel. Tip a několik avíz.

Sebastiana
04. 06. 2010
Dát tip
Fakt dobrý...

Edvin1
04. 06. 2010
Dát tip
Měl slabé srdce. Proto ani nehrál fotbal.

Marcela.K.
04. 06. 2010
Dát tip
asi stačí...jenže co se mu stalo? já vím, je to jedno, prostě byl a pak už ne...ještě, že to nebyl ten, cos ho praštil tím kamenem .

Edvin1
04. 06. 2010
Dát tip
Aleši, něco na tom bude. Na tom vyprávění. Youtube?

Edvin1
04. 06. 2010
Dát tip
Mylenko, já to jen naznačil tím minulým časem: Já vím,“ řekla stará paní a přenechala mi oba sáčky. Odšourala se ke svým kádím. „Vždyť to byl sousedovic kluk.“ Byl? Běžel jsem celou cestu, v každé ruce jeden sáček. „Panebože, ať to není pravda, Panebože…“ Myslíš, že to nestačí? Měl bych to udělat výraznější?

pěkné lidské příběhy. kdybych byl malý, chtěl bych tě za dědečka, abys mi vyprávěl...

Marcela.K.
04. 06. 2010
Dát tip
...a co se s ním stalo? s tím Petrem, Zdeňo?

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru