Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+16 neviditelných
Poslední setkání
datum / id06.06.2010 / 357652Vytisknout |
autorOldjerry
kategorieMIMO
upřesnění kategorieMimo - to je přesné
sbírkaPříběhy a úvahy,
zobrazeno3408x
počet tipů24
v oblíbených2x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Poslední setkání

Poslední setkání

 

Já to mám jasně namalovaný … trochu rozjařeně řekl po druhé, ale hodně malé slivovici, můj přímý předek na oslavě svých devadesátin, já tu budu do sta... Úctyhodný věk – devadesát….  Moje babička, tátova máma, dosáhla jedenadevadesáti let a byla tím rodinnou rekordmankou.  Tolik jsem to tátovi přál a vlastně sobě a nám všem z širší rodiny. Děda byl standarta optimizmu…

 

Záhy ovšem, snad za rok, se projevil následek dvaačtyřiceti let jeho celoživotní práce -obloukového svařování, spojené s vdechováním zplodin  z obalů elektrod, účinků záření a věčného průvanu v tovární hale. Nedokrvení dolních končetin, následná amputace nohy nad kolenem, za rok druhá a dožívání v GARCu – v geriatrickém a rehabilitačním centru. Nejen ty nohy, ale i vědomí postupně amputoval věk. Desorientovaný táta měl poslední rok potíže s tím, aby nás poznal. Potom měl velkou radost z každé návštěvy, rád se smál a ve zvlášť světlých chvilkách tvrdil, že má ztížené podmínky, ale že »slovo dodrží a do stovky vydrží«.

 

V tu neděli, na kterou nelze zapomenout, si zvlášť přesně vybavoval věci, o nichž jsme už léta nehovořili. Kolik jsem dostal penzi, kolik má on po třiceti letech, jak nám klape rodina (a ona opravdu klape, jenže i kdyby neklapala, stejně bych mu to neřekl), jak se má ten a onen, co nám roste na zahradě a spoustu dalších volovinek, které jsou vláhou i hnojivem vztahu.

 

Návštěvy skončily už před půl hodinou a tak nás decentně upozornila vrchní sestra, že je ráda za naši návštěvu, ale že ústav má svůj řád a »přijeďte co nejdříve znova«. Tak jsme tátovi  dali sbohem, což byla asi chyba. Měli jsme říci nashledanou a třeba by všecko bylo jinak. Následující obrázek se mi vybavuje většinou když skončím den na lůžku, nebo naopak, ráno při prvním procitnutí : Táta sedě podepřen stohem polštářů se smál, mezi smíchem řekl, že se těší na další návštěvu, popřál nám k našemu výročí, které jsme měli další den, v neděli a na závěr nám zasalutoval na naši šedesátikilometrovou cestu zpět, domů…

 

Náramná oslava : po snídani se ozval telefon. Brácha nám oznámil, že před hodinou… No, sakra, byla má první myšlenka – a do stovky schází ještě sedm let… Pak podivná tupá bolest.

U rozptylové louky jsem si statečně zabrečel, v trávě mi mizelo víc, než jsem do té doby tušil. Od té doby uplynulo šest let – napřesrok se naplní ta nedožitá stovka.

 

Vyvodil jsem z toho závěr : žij jako bys nikdy zemřít neměl a když se mi to daří, vždycky nechám tátu, aby mi k tomu zasalutoval…

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.06.2010 12:00:56Oldjerry
korektor
Marlav - děkan - to se čte - fakt! - moc dobře :-)
12.06.2010 08:46:38Marlav
úžasně napsané*
10.06.2010 09:23:25Oldjerry
korektor
avox - ani píp! já to chápu...není třeba nic zdůvodňovat
IIEV - děkan
10.06.2010 08:32:40avox
Asi bych se měla omluvit za ten holý tip, ale víš, Jaroušku, po přečtení takového příběhu nenacházím správná slova, abych vyjádřila své pocity a v hlavě se rojí myšlenky a vzpomínky...
10.06.2010 02:41:47Impertinentně infantilní Empatický vůl
t...
09.06.2010 23:36:17Oldjerry
korektor
avox díkkkkk!
09.06.2010 20:55:30avox
*/
07.06.2010 18:10:55Oldjerry
korektor
Štírko, Zuzulinko, sestřičko - díky, dívky!
07.06.2010 14:54:51sestricka.slunicko1
***...
07.06.2010 11:23:54Zuzulinka
moje máma vždycky zase říkala, že zemře brzy...ale až tak brzy, to jsem nečekala, bylo jí 56, otci také tak...*

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.