Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Havířov
datum / id16.06.2010 / 358410Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
zobrazeno2388x
počet tipů15
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Vlastně jsem to sem nechtěl dávat. Příliš intimní. Ale budiž.
Havířov

 

Bylo to na dětském hřišti cizího města. Sedával jsem denně na lavičce, něco četl, nebo se díval na děti, jak se snaží zlomit si krk a všecky údy na prolézačkách a houpačkách. Dcerce se to jednoho krásného dne podařilo: Sjela z plechové skluzavky a místo dosednout do písku, sedla na svou vlastní ruku. Nemocnice.

 

Na sádrovně pracoval mladý muž, zřejmě kvalifikovaný zdravotník, ale jak už to bývá, k lidem odlišné pleti ve věcech osobních pociťujeme trochu méně důvěry. Ne, nemusíme je pokládat za hloupější, vůbec ne. Ale zdá se nám třeba, že jsou možná dobří tam, ve svém světě, ale zde je přece všechno jinak. I ty kosti, kosti mé dcery, tento Ind, nebo kdo ten muž tmavší pleti je, přece srovnat nemůže, to je, no, moje dcera…

 

Podíval se na mne svýma černýma, uhrančivýma očima. „Nechcete počkat na chodbě?“ zeptal se zdvořile.

„Ne, manželka si z toho nic nedělá, vždyť je taky sestřička,“ odpověděl jsem.

„Myslím vás,“ řekl, a ukázal na mne bradou. A pak už se věnoval přípravě sádry. Holka se střídavě dívala na své rodiče a na něj.

„Mě?“ otázal jsem se nechápavě. Asi jsem udělal dost divný obličej, protože na mne jen krátce pohlédl a hned zase pozoroval své ruce v míse. Začal se tiše domlouvat s naší dcerou. Usmívali se na sebe a zřejmě si brzy dobře rozuměli. Dcerka ochotně plnila každé jeho přání; ručku buď zvedala, nebo zase snižovala, tu mu přidržela klubko sádrové bandáže, tam přitlačila, zatímco on pracoval pod paží. Nakonec to oba spolu uhladili. Jeho slib, že bolení přejde hned po dokončení sádry, se zřejmě splnil mnohem dřív. Spokojeně přejížděla prstíky zdravé ruky, ušmudlanými sádrou, po společném díle. Napadlo mě, že doma bude zase horovat o svém budoucím povolání, tentokrát na sádrovně. Mé oči se upřely do bílé plochy na její ruce. Začala se rozšiřovat, růst, brzo naplnila celou místnost a já pocítil něco jako alkoholové opojení, kolena mě nechtěla nést, povolovala, uvědomil jsem si, že padám – a bylo mi to jedno.

 

Když jsem se probudil, stála nade mnou a u nosu mi držela svou ručku v sádře. Poklepal jsem na ni. Byla tvrdá a už se na ní skvěl první, červenou fixkou zvěčněný podpis.

 

Seděli jsme v nemocniční kantýně, každý si pil to své a nikdo o mé přechodné slabosti nemluvil. Já taky ne. Čím to je, že jsem mohl třeba pomáhat sbírat ženskou přejetou náklaďákem – a nic! A pouhý pohled na mé dítě v sádře…

Přisedl si k nám ten chlapík, co sádroval mou holku. Na svačinu si koupil sendvič s neurčitým obsahem a kelímek kávy. Ani on o mém omdlení nemluvil. Ukousl si, zapil to a vyslovil otázku, kterou jsem už tolikrát slyšel: „ Odkud jste?“

„Z České republiky. A vy?“

„Afganistan,“ pronesl a malíčkem a prsteníčkem, jedinými volnými a nemastnými prsty pravé ruky, vytáhl z kapsy fotografii. Zřejmě ji už mnohokrát lidem ukazoval. Byla celá zprohýbaná a ohmataná. Položil ji přede mne. „Krásné, že,“ konstatoval.

Zíral jsem na skály nekonečných, šedohnědých hor. A na skvrny špinavého sněhu. Výborný materiál, nesporně dobrý fotograf, ale motiv? Snad jen to modré nebe nad mrtvou, zmrzlou pouští… „Beautiful,“ řekl jsem pravdu i lež.

„Isn´t it? Nemyslíš?“ rozzářil se. „Nemáte taky fotku?“

Neměl jsem. Ale manželka už vytáhla z kabelky čerstvý dopis od tchyně, jako obvykle plný fotografií: Máti a nádraží, máti a Dlouhá třída, máti před autem, máti v autě… Nakonec fotka, kterou bych se nikdy cizinci nechlubil: Matka před pomníkem Lenina v kulichu, v pozadí obchodní dům Budoucnost. Z jakéhosi vzdoru jsem mu předložil právě tu.

Chvíli zkoumal každý čtvereční centimetr jejího povrchu, ukousl si, zapil a podíval se mi do očí. „Proč jste odešli?“ zeptal se a kousl si zase. Trpělivě čekal na mou odpověď.

„Na světě jsou ještě jiní hajzli mimo Taliban,“ odpověděl jsem. Manželka se již delší dobu snažila dcerku zabavit. On vážně pokýval hlavou.

 

„Líbí se vám tady?“ zeptal jsem se, abych přerušil mlčení.

„A vám?“ odpověděl otázkou. A aniž by čekal na odpověď, ukázal na svou fotku a řekl: „Tady jsem doma.“ A pak se koukl na mne: „And you?“ Jeho oči blýskly. Píchl Leninovi malíčkem do břicha: „This is your home, tady jsi ty doma.“ A pak ještě: "A pro tebe, this must be beautiful!“ Poprvé jsem se toho dne usmál i já.

 

Teď vím, proč, když jedeme do Havířova na návštěvu nebo na hrob rodičů, říkáme, že jedeme domů. Je nám tam dobře. A je nám jedno, co si o Hávu myslí jiní.

 

Beautiful – čmárala si holka na svou sádru.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

03.11.2010 02:38:14Atrament
Jakožto havířovský rodák, a momentálně emigrant nemohu nedat tip :)
28.06.2010 14:16:48Edvin1
Díky, Marvine, pomyslím o tom. Budu-li to cítit stejně jako Ty, vyhodím to.
28.06.2010 14:08:36VT Marvin
Jenže já to pochopitelně myslel tak, že tam to slovo je vzhledem k dalšímu odstavci - vlastně k prvním děma slovům toho odstavce "na sádrovně" - zbytečné. Mně to naopak připadá, jako bys tím slovem dělal ze čtenáře pitomce.
28.06.2010 13:15:38Edvin1
Marvin: Slovo "Nemocnice" po nehodě může znamenat jen jedno: Záchranka nebo jiný převoz tam, ošetření, atd. Takovou zkratku používám, když sázím na inteligenci čtenáře. A nejsem v tom sám. (Všimni si posledního textu ze soutěže Dopište... Tam autorka říká: "Zrovna došel k nejmocnějšímu ....místu, když začal komusi... vyzvánět mobil. Všeobecné šacování." Místo: "Všichni začali po kapsách, v taškách a v kabelkách hledat svůj mobil." Snad to tak jde. Ale můj text jsem ovšem napsal dávno před tímto citovaným.)
28.06.2010 11:18:39Lakrov
redaktor prózy
Líbí se mi způsob, jakým lze nenápadně, 'nevtíravě' sdělit jednu z myšlenek tak základních, že by ji při jiném způsobu sdělení mohl leckdo z těch, 'kteří nezažili', označit za banalitu.
Máš své náměty, svůj styl (a ještě cosi nepojmenovatelnéhi), a tvá sdělení patři k těm, která je často potřeba spíš přijmout a naučit se chápat, než je rozebírat a kritizovat (k čemuž se naštěstí nikdo nesnížil). Tip.
28.06.2010 10:49:47Prosecký
Nazdar, Edvine. Tak toto znám. Sám jsem z Orlických hor (ano, odtamtud pochází ta pověstná teta, která slouží jako měřítko úplné polopatičnosti: musíte ten zákon napsat tak, aby ho pochopila i teta z Orl. h.) a těžko bych někoho přesvědčil, aby tam žil. Tchýně je z Ostravy a dlouho žila ve Vítkově (ano v tom, kde popálil tu Natálku) a v Havířově jsem několikrát za rok. Jsou místa, kde může žít jen ten, kdo se tam narodil. A pak je třeba Luzern nebo Jižní Tyrolsko, kde mohou žít i ostatní. je to kruté, ale je to tak.
Když jsi hovořil o jiné barvě pleti, myslel jsem chvíli, že lékař byl běloch a ty Rom.
Protože toto téma je prakticky věčné a je podáno střízlivě, tip.
22.06.2010 21:33:54Marcela.K.
Myslím, že vím ...o co jde :-)
22.06.2010 15:17:54VT Marvin
Já nevím, proč je na konci prvního odstavce napsáno "Nemocnice", ale jinak je to fajn textík. Výborný druhý odstavec, spisovatel/pisatel by měl přemýšlet nejen o ději.
17.06.2010 20:23:15Bíša
Vždy buďme lidmi...
17.06.2010 13:01:55zelená příšera
jaké město?

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.