iv. pražského povstání

jakoby o mně *

tyjo, nic nevidim

*

když jsem dočetla, v hlavě mi letěla tato slova: to je super. nechtělo se mi to napsat jen tak, bez omáčky kolem, tak nahatě, jako bych se bála, že to vyzní, jako bych to chtěla schovat. ale to nechci, takže se k tomu aspoň ještě jednou přiznám: je to super. a skutečně, skutečně... rovné. mám pocit, že žádné slovo to nevyjádří lépe. (celou dobu jsem přemýšlela a přemýšlím, co mi ta báseň připomíná, totiž její závěr, ten poslední verš, nějak mi svým tvarem velice silně připomínal báseň jinou. a možná jsem na to přišla, je to jirousova báseň až na osice budeš viset, ale nejsem si jista, že je to právě ona, nemám ji tu u sebe. v tom verši se dokonce taky objevují lvi. ale nemysli, že to říkám s podezřením na vykrádačku, jak je tu zvykem tak čenichat, jsem sama paranodiní a mám pocit, že je třeba to vysvětlit: ne, jen jsem se chtěla podělit o silnej pocit, kterej se mi líbil)

rovná. přesná

nápadité a přesně otesané.