Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Domů se nevrátíš
datum / id25.06.2010 / 359094Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
zobrazeno3513x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Jedná se o dopsání povídky do soutěže Dopište...
První část, označenou kurzívou, napsala jistá spisovatelka. Já ji doplnil.
Budu vděčný za jakékoliv úvahy. Ale zvláště mi záleží na odpovědi na následující otázku:
Je z textu jasné, co protagonista Muž vyčítá antagonistovi, kterého nazývám Autor? Pokud ano, co konkrétně?
Předem děkuji.
P.S. Text jsem podstatně změnil, snad hlavně díky úvahám reky. Vřele mu tímto za jeho věcnou kritiku děkuji.
Domů se nevrátíš

        

Skvělý pocit! Tak stručně by se dalo shrnout jeho dnešní rozpoložení. Do Havlíčkova Brodu jel vlakem. Nedávno se připojil k výzvě ekologů šetřit životní prostředí, tak se pro jednou rozhodl své slovo proměnit v čin a zkusil šetrné cestování v praxi. Už v Praze na nástupišti se na něj mnozí spolucestující usmívali. Ti odvážnější (jeli zřejmě tam co on) si přišli s omluvou a s jeho knihou pro podpis. Samozřejmě ho chválili a on se jim samozřejmě podepsal a samozřejmě mu dělalo dobře, že je tak slavný a skromný zároveň.

 

Čtení měl až v poledne, a tak se v tom prosluněném dni na rozdíl od ostatních, kteří se hnali rovnou na místo konání knižního veletrhu, pomalu loudal na náměstí. Měl ve zvyku všude, v každém městě, do kterého zavítal, nakouknout do výlohy knihkupectví a zkontrolovat, jestli jsou jeho knihy viditelně, důstojně vystavené. V pořádku. Pocit spokojenosti přetrvával. Všechno se mu dařilo.

 

V Kulturním domě Ostrov ho ihned obklopily davy čtenářek - obdivovatelek. V salónku, kde měl číst, bylo narváno. Dokonce tu sedělo i pár mužů a to ho zvlášť potěšilo. Markéta Hejkalová, organizátorka a ředitelka veletrhu, na něj přes hlavy posluchačů vesele zahejkala pozdrav. (V duchu se tím hejkáním opravdu pobavil; bylo mu zkrátka fajn.)Četl. Vybral hořkosmutnou ukázku ze svého posledního románu. Četl. A dobře! Sám byl dojatý – přesně v místech, která si k dojetí usmyslel. Cítil, že všichni v sále jdou s ním. Svědčilo o tom popotahování, smrkání. Vzájemná emoce sílila. Četl. Zrovna došel k nejsilnějšímu a nejdojemnějšímu místu, když začal komusi hlasitě, prudce a sprostě vyzvánět mobil. Všeobecné šacování. Byl to muž, kdo vylovil řvoucí mobil ze své tašky. Místo aby ho s omluvami honem típnul, přiložil si ho k uchu a řekl: Haló...

Kdyby pohledy mohly zabít, už by nežil.

 

Autor si sundal brýle a zavřel je do knihy. Trochu udiveně a trochu pobaveně pozoroval ten frmol. Vtipálka v zadní řadě se nedalo přehlédnout.  Seděl zpříma a na chvíli pohlédl autorovi do očí. Kde už jsem ty pomněnkové panenky  viděl? Mobil držel centimetr od ucha a salónkem duněl jeho hlas: „Ano, maminko? Jsem na tom čtení, jistě, na večeři budu doma. Pa pa.” Konečně mamince poslal polibek, mobil obřadně típnul a vrátil ho do tašky. V elegantním tvídovém saku vypadal jako jeho blíženec. Oba měli stejný knír, jen autorův byl více prošedivělý.

 

„Drahoušku, to už je přestávka?” řekla nahlas starší dáma v první řadě.

„Šššš,” odvětil manžel a poplácal ji po hřbetu ruky.

 

Muž se pohodlně usadil. Pak se rozhlédl, jako by chtěl říct: Nebudeme pokračovat?

 

Otevřel knihu, nasadil si brýle a začal číst od místa, kde přestal. Tohle místo tolikrát upravoval, že teď celé řádky mohl recitovat zpaměti. Když při tom přejel po tvářích posluchačů, opět zachytil pohled pomněnkových očí. Muž se ušklíbl.

Škobrtnul, ale nikomu to nevadilo; zaznělo to jako vzlyk či dojetí.

Ale pak  řekl místo šichta šlichta. Pár lidí zvedlo hlavy. Odkašlal si a vrátil se k začátku věty.

 

 

„Maminko, ještě jsem se tě chtěl zeptat, jestli nemám po cestě domů něco koupit. Ne ne, nerušíme, klidně mi to řekni.” Tentokrát stál a telefonoval nad jejich hlavami. Volné ucho si zacpal prstem. „Ne, nezapomenu, deset rohlíků, sáček brambor, co říkáš? Bio? Jestli je seženu. Dobře, a co ještě? Určitě nic? Tak čus, jo, já tě mám taky rád.”

Ještě než jeho baryton dozněl, začali se lidé smát. Pár posluchačů se vydalo ke stolu s občerstvením.

Ředitelka se snažila jásavým úsměvem a nadšenými slovy zakrýt rozpaky.  Zvala posluchače k autogramiádě. Mechanicky podepsal pár výtisků svého nejnovějšího románu a proklouzl mezi skupinkami postávajících lidí.

 

Našel ho v koutě na židli. Z papírového talíře polykal jednu jednohubku za druhou. Usrkával k tomu z kelímku.

Postál nad ním, a pak si přisedl.

 

„Proč?” řekl po chvíli.

„Co proč?” opáčil muž.

„Proč jste mi to čtení zkazil?”

Muž si dal ještě jeden doušek a vložil do úst žemli s drobtem uzeného lososa.

Pozoroval jeho pracující čelisti.

 

„Taky píšete?”

Muž neodpovídal. Takže ano. Zase jeden zhrzený spisovatel. Autor se opřel o opěradlo židle před sebou a vstal.

„Nepíšu,” řekl muž, „aspoň ne romány. Soudruhu učiteli.”

Sedl si zpět na židli.

 „Nevzpomínám si...”

 

„Pro kamarády jsem Honza, Honza Verner. Taky jste mi tak říkal. A pak jsem byl pro vás jen ‚sabaťoř’. Nebo ‘pámbičkář’, jak kdy.”

Shrbil se jak po šlehnutí bičem.

„Vernere, vždyť to bylo tak dávno,” řekl tiše.

Muž dál pojídal jednohubky. Už mu zbyly jen ty se sýrem.

„Ale já jsem k vám vzhlížel! Já byl tak pyšný, že jsme oba četli stejný knihy. Čet jste mý slohovky nahlas před celou třídou. Z třídního osla jste udělal primuse. A pak jste dostal ten stranickej úkol...”

„Tehdá byla těžká doba,” řekl autor a díval se do podlahy.

„...udělat ze mě ateistu. A když jsem vyšel z devítky, posílal jste ještě za mnou dopisy. Kruci, dyť já ani nevěděl, co to slovo znamená!”

 

„Vernere, nezdá se mi, že byste si nevěděl rady.”

„Ovšem, a jestlipak víte, jak jsem to zaonačil?” řekl muž.

„Vystěhoval jste se.”

„Dobrý,” řekl muž a uznale pokýval hlavou.

„Řekli mi to.”

„Jo tak.”

„Ale vrátil jste se.”

„Myslíte?” řekl muž.

„Jste tady, ne?”

Domů se vrátit nemůžeš,” řekl muž.

Tom Wolfe,” řekl autor, „Vernere, vy jste opravdu dával pozor.”

„Kdybych opravdu dával pozor, tak...” řekl muž.

„...byste zůstal?”

„Dal jste mi tu možnost?” řekl muž.

 

 

„Vás trápí něco docela jiného, řekl bych,” řekl po chvíli autor.

„Copak copak, soudruh učitel dovede nahlídnout do lidský duše?”

„Snad nejsem úplný blbec,” řekl autor.

 

Muž vstal a vložil si tašku pod paži.

„Něco vám povim. Když mi děcka ze Států zavolaj, tak mi říkaj dad. Když něco chtěj, tak  daddy.” Pátravě pohlédl spisovateli do očí. „Prkotina, že.” Autor svraštil obočí, a pak zavrtěl hlavou.

Muž vzal do druhé ruky papírový talíř s kelímkem.

„Třeba se vám to bude hodit do příštího románu,” řekl a vykročil.

 

Salónek se vyprázdnil. Jen u stolu s občerstvením stál starší pár z první řady.

„Máš ještě hlad, drahoušku?” ptala se paní, „ale tady už toho moc není!” 

„Šššš,” utišoval ji manžel.

 

Muž pár obešel, položil talíř na okraj stolu a otočil se k východu.

Po jednohubkách zbylo na tácech pár olízaných špejlí.

Skvělý pocit! Tak stručně by se dalo shrnout jeho dnešní rozpoložení. Do Havlíčkova Brodu jel vlakem. Nedávno se připojil k výzvě ekologů šetřit životní prostředí, tak se pro jednou rozhodl své slovo proměnit v čin a zkusil šetrné cestování v praxi. Už v Praze na nástupišti se na něj mnozí spolucestující usmívali. Ti odvážnější (jeli zřejmě tam co on) si přišli s omluvou a s jeho knihou pro podpis. Samozřejmě ho chválili a on se jim samozřejmě podepsal a samozřejmě mu dělalo dobře, že je tak slavný a skromný zároveň.

 

Čtení měl až v poledne, a tak se v tom prosluněném dni na rozdíl od ostatních, kteří se hnali rovnou na místo konání knižního veletrhu, pomalu loudal na náměstí. Měl ve zvyku všude, v každém městě, do kterého zavítal, nakouknout do výlohy knihkupectví a zkontrolovat, jestli jsou jeho knihy viditelně, důstojně vystavené. V pořádku. Pocit spokojenosti přetrvával. Všechno se mu dařilo.

 

V Kulturním domě Ostrov ho ihned obklopily davy čtenářek - obdivovatelek. V salónku, kde měl číst, bylo narváno. Dokonce tu sedělo i pár mužů a to ho zvlášť potěšilo. Markéta Hejkalová, organizátorka a ředitelka veletrhu, na něj přes hlavy posluchačů vesele zahejkala pozdrav. (V duchu se tím hejkáním opravdu pobavil; bylo mu zkrátka fajn.)Četl. Vybral hořkosmutnou ukázku ze svého posledního románu. Četl. A dobře! Sám byl dojatý – přesně v místech, která si k dojetí usmyslel. Cítil, že všichni v sále jdou s ním. Svědčilo o tom popotahování, smrkání. Vzájemná emoce sílila. Četl. Zrovna došel k nejsilnějšímu a nejdojemnějšímu místu, když začal komusi hlasitě, prudce a sprostě vyzvánět mobil. Všeobecné šacování. Byl to muž, kdo vylovil řvoucí mobil ze své tašky. Místo aby ho s omluvami honem típnul, přiložil si ho k uchu a řekl: Haló...

Kdyby pohledy mohly zabít, už by nežil.

 

Autor si sundal brýle a zavřel je do knihy. Trochu udiveně a trochu pobaveně pozoroval ten frmol. Vtipálka v zadní řadě se nedalo přehlédnout.  Seděl zpříma a na chvíli pohlédl autorovi do očí. Kde už jsem ty pomněnkové panenky  viděl? Mobil držel centimetr od ucha a salónkem duněl jeho hlas: „Ano, maminko? Jsem na tom čtení, jistě, na večeři budu doma. Pa pa.” Konečně mamince poslal polibek, mobil obřadně típnul a vrátil ho do tašky. V elegantním tvídovém saku vypadal jako jeho blíženec. Oba měli stejný knír, jen autorův byl více prošedivělý.

 

„Drahoušku, to už je přestávka?” řekla nahlas starší dáma v první řadě.

„Šššš,” odvětil manžel a poplácal ji po hřbetu ruky.

 

Muž se pohodlně usadil. Pak se rozhlédl, jako by chtěl říct: Nebudeme pokračovat?

 

Otevřel knihu, nasadil si brýle a začal číst od místa, kde přestal. Tohle místo tolikrát upravoval, že teď celé řádky mohl recitovat zpaměti. Když při tom přejel po tvářích posluchačů, opět zachytil pohled pomněnkových očí. Muž se ušklíbl.

Škobrtnul, ale nikomu to nevadilo; zaznělo to jako vzlyk či dojetí.

Ale pak  řekl místo šichta šlichta. Pár lidí zvedlo hlavy. Odkašlal si a vrátil se k začátku věty.

 

 

„Maminko, ještě jsem se tě chtěl zeptat, jestli nemám po cestě domů něco koupit. Ne ne, nerušíme, klidně mi to řekni.” Tentokrát stál a telefonoval nad jejich hlavami. Volné ucho si zacpal prstem. „Ne, nezapomenu, deset rohlíků, sáček brambor, co říkáš? Bio? Jestli je seženu. Dobře, a co ještě? Určitě nic? Tak čus, jo, já tě mám taky rád.”

Ještě než jeho baryton dozněl, začali se lidé smát. Pár posluchačů se vydalo ke stolu s občerstvením.

Ředitelka se snažila jásavým úsměvem a nadšenými slovy zakrýt rozpaky.  Zvala posluchače k autogramiádě. Mechanicky podepsal pár výtisků svého nejnovějšího románu a proklouzl mezi skupinkami postávajících lidí.

 

Našel ho v koutě na židli. Z papírového talíře polykal jednu jednohubku za druhou. Usrkával k tomu z kelímku.

Postál nad ním, a pak si přisedl.

 

„Proč?” řekl po chvíli.

„Co proč?” opáčil muž.

„Proč jste mi to čtení zkazil?”

Muž si dal ještě jeden doušek a vložil do úst žemli s drobtem uzeného lososa.

Pozoroval jeho pracující čelisti.

 

„Taky píšete?”

Muž neodpovídal. Takže ano. Zase jeden zhrzený spisovatel. Autor se opřel o opěradlo židle před sebou a vstal.

„Nepíšu,” řekl muž, „aspoň ne romány. Soudruhu učiteli.”

Sedl si zpět na židli.

 „Nevzpomínám si...”

 

„Pro kamarády jsem Honza, Honza Verner. Taky jste mi tak říkal. A pak jsem byl pro vás jen ‚sabaťoř’. Nebo ‘pámbičkář’, jak kdy.”

Shrbil se jak po šlehnutí bičem.

„Vernere, vždyť to bylo tak dávno,” řekl tiše.

Muž dál pojídal jednohubky. Už mu zbyly jen ty se sýrem.

„Ale já jsem k vám vzhlížel! Já byl tak pyšný, že jsme oba četli stejný knihy. Čet jste mý slohovky nahlas před celou třídou. Z třídního osla jste udělal primuse. A pak jste dostal ten stranickej úkol...”

„Tehdá byla těžká doba,” řekl autor a díval se do podlahy.

„...udělat ze mě ateistu. A když jsem vyšel z devítky, posílal jste ještě za mnou dopisy. Kruci, dyť já ani nevěděl, co to slovo znamená!”

 

„Vernere, nezdá se mi, že byste si nevěděl rady.”

„Ovšem, a jestlipak víte, jak jsem to zaonačil?” řekl muž.

„Vystěhoval jste se.”

„Dobrý,” řekl muž a uznale pokýval hlavou.

„Řekli mi to.”

„Jo tak.”

„Ale vrátil jste se.”

„Myslíte?” řekl muž.

„Jste tady, ne?”

Domů se vrátit nemůžeš,” řekl muž.

Tom Wolfe,” řekl autor, „Vernere, vy jste opravdu dával pozor.”

„Kdybych opravdu dával pozor, tak...” řekl muž.

„...byste zůstal?”

„Dal jste mi tu možnost?” řekl muž.

 

 

„Vás trápí něco docela jiného, řekl bych,” řekl po chvíli autor.

„Copak copak, soudruh učitel dovede nahlídnout do lidský duše?”

„Snad nejsem úplný blbec,” řekl autor.

 

Muž vstal a vložil si tašku pod paži.

„Něco vám povim. Když mi děcka ze Států zavolaj, tak mi říkaj dad. Když něco chtěj, tak  daddy.” Pátravě pohlédl spisovateli do očí. „Prkotina, že.” Autor svraštil obočí, a pak zavrtěl hlavou.

Muž vzal do druhé ruky papírový talíř s kelímkem.

„Třeba se vám to bude hodit do příštího románu,” řekl a vykročil.

 

Salónek se vyprázdnil. Jen u stolu s občerstvením stál starší pár z první řady.

„Máš ještě hlad, drahoušku?” ptala se paní, „ale tady už toho moc není!” 

„Šššš,” utišoval ji manžel.

 

Muž pár obešel, položil talíř na okraj stolu a otočil se k východu.

Po jednohubkách zbylo na tácech pár olízaných špejlí.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

06.09.2010 15:44:49Edvin1
Text se dostal do finále. Pokud to někoho zajímá. Mne ovšem ano. :-)
P.S. Díky Vaší fajn kritice.
01.07.2010 15:07:06Edvin1
Považuji odedávna čtení vlastních textů za pomoc. Protože když čtenář něco čte, a to i potichu, v jazyce, který dobře zná, v hlavě mu to stejně zní. To ovlivňuje čtenářův prožitek. (Když čtu třebas anglický román a natrefím na slovo, jehož výslovnost neznám, automaticky se zastavím. Zastaví mě podvědomí.) Dělám to tedy tak, jak se ptáš. Ale poslední dobou jsem byl upozorněn, že mé texty by se spíš hodily jako scénář. Pomyslel jsem, že to bude tím přílišným dbaním na melodii textu.
Dopisuji-li "řekl, řekla", pak je to zase proto, že když to nedělám, čtenář může ztratit přehled o tom, kdo co řekl. Hemingway snad výhradně psal "...said she, said John," atd.
Měl jsem už problém s tím, že Boučková ve svých úvodních větách svého hrdinu vůbec nenazvala. Nemusela, psala jen o něm, a on nic neříkal. Chtěl-li jsem mu vložit do úst slova, musel jsem jej nějak nazvat. Použil jsem titul Autor.
Tato soutěž ovšem není opravdovou literární soutěží. Příliš omezuje kreativitu soutěžících, nutí je převzít začátek příběhu, styl, atmosféru,a nedává jim možnost sepsat autentický, plný, vlastní příběh. Necítím se v té soutěži moc dobře, (tedy až na loňské kolo, kdy předloha nebyla, jen pár hesel, z nichž si člověk mohl libovolně vybrat, co se mu do příběhu hodilo).
Sepsat dialog na dvě stránky tak, aby člověk nemusel čtenáři pomáhat adjektivy, dovětky typu "řekl tenaten", snad i dalším vysvětlováním, se snad ani nedá. Zmíněný Hemingway to uměl tak na tři řádky. Pak už zase podával čtenáři berličku.
Jinak se změnami slovosledu, používáním hovorové češtiny (i zde to je), archaismů, slangových výrazů (taky zde) si taky hraju. Jestli se mi tím daří dosáhnout kýženého výsledku, je ovšem otázka zcela jiná (místo: "Je docela jiná otázka," hehehe.)
Kdysi jsem kdesi četl následující text(improvizuji) : "Čekali každý na své židli. Otevřely se dveře a ona vešla. Prošla kolem nich a odhodila klobouk na stůl." Z toho bylo vše naprosto jasné - kdo je šéf, a kdo je podřízený. Co se dálo pak, je podružné. Holt, tak to (ještě :-) ) neumím. Ale učím se, učím, to mi věř.
dědEd :-)
01.07.2010 09:30:50Lakrov
redaktor prózy
Zdůraznění toho, co autor považuje za podstatné, lze možná dosáhnout i jinak, než 'rozvinutím' textu. Často stačí změna slovosledu (pro zvýšení 'kontrastu') či vytvoření souvislosti s předchozím výrokem (v případě rozhovoru, jako zde). V tomhle rozhovoru trochu snižují přehlednost uvozovací věty (... řekl muž... řekl muž). Kdyby se jim dalo vyhnout a přitom dosáhnout toho, aby co kdo říká bylo patrné z obsahu jeho výroku, mohlo by to přinést nápad, jak zdůraznit ono jádro Vernerova pocitu křivdy. Čteš si někdy rozhovory nahlas?

Taky mě netěší dopisování cizích nápadů. Mám dost svých... :-)
30.06.2010 15:22:58Edvin1
Lakrov: Taky bych rád věděl, jak to udělat. Napadá mne jen polopatické rozvinutí té věty. Třeba zmínka, že se mi o onom čase před jeho zradou zdává, že se ní dodnes po nocích těšívám. A pak přichází procitnutí do reality po zradě, a do všeho, co z ní vyniklo. A snad že to, co bych mu v takových chvílích nejraději udělal, je daleko horší, než to, co zažil na svém mnou zkaženém čtení.
Ale rozvíjet bych to mohl i v jiných částech, a na to v zadání (max. 2 strany A4) nebylo místo. Tak buď se členové poroty domyslí, nebo taky ne. Vždyť to je bezvýznamná soutěž, takže si to nechám do jiné povídky. Stejně mi tohle dopisování cizích nápadů nesedí.
Ed :-)
30.06.2010 07:15:41Lakrov
redaktor prózy
Když to čtu teď, podruhé, dochází mi, na které místo, které sdělení je kladen důraz. Dochází mi to, když si tu povídku představím jako filmovou či divadelní scénu, v níž lze právě ta poslední protagonostova (Vernerova) slova lépe zdůraznit. Takto v písemném podání jsou trochu schována v uvozovacích větách a popisech okolních obrazů (které by v tom inscenovaném provedení byly neseny jinými prostředky, než slovy). Ale sděleno to tam rozhodně je. Přemýšlím, jak na tu větu položit větší důraz i v psané podobě.
29.06.2010 15:19:18Marcela.K.
...ještě dodatek ...nevrátili se. Žije ve Švýcarsku a jen jednou - dvakrát do roka se přijede na tátu, který žije už sám, podívat.
29.06.2010 15:14:59Marcela.K.
avi
29.06.2010 15:14:32Marcela.K.
Milý Edvine, nečetla jsem jen pozorněji než druzí...já to zažila. Má první láska žije ve Švýcarsku. Syn faráře reformované církve..má tři děti, ale žena je Polka. Já jsem si tedy alespoň "adoptovala" jeho tatínka. Je to ten, co mi editoval Anděla...mám pokračovat? Ani jedno z jeho vnoučat si v originále nemůže přečíst knížku jeho pohádek natož jeho básně. Tři vnoučata a ani jedno mu neřekne česky dědečku. Utekli přes Polsko a mohli se vrátit až po revoluci. (Jinak by ho zavřeli.)

...a k Lakrov. byla to zrada učitele. I ze mě právě učitel udělal "primuse"... Měla jsem učitele, který byl mým přítelem i dalších třicet let po té, co jsem odmaturovala. Je pravda, že to byl člověk, který musel v 68 roce odejít z postu ředitele gymnázia a za trest ho "dali" učit na zdravotku. Přesto nezahořknul a myslím, že na něj s láskou nevzpomínám jen já. Pro mě to, že byl mým učitelem, mělo nesmírný význam - byl to češtinář.
29.06.2010 12:16:44Lakrov
redaktor prózy
> ... podobným způsobem nebudu příliš často obtěžovat...

Možná, že právě tyhle způsoby jsou tím, proč tu jsme...
Obtěžuj častěji. Třeba je to nakažlivé, rozšíří se to... a stane prospěšným :-)
29.06.2010 12:09:14Edvin1
Všem pěkně děkuji za solidní komentáře. Moc mi pomohly. Donutily mě zamyslet se nad průvodní myšlenkou, nad stylem, výběrem slov, nad vším možným. Text jsem tedy v mnohém změnil.

Mylenko, dad - tatínku, to je ta noční můra Autora. Četla jsi ještě o malinko pozorněji než jiní. Za to extra díky! Takže u této myšlenky zůstanu.
reka - donutil jsi mne k celkovému přebudování celých pasáží, doplňkům, zamyšlení se, jak dát textu skutečnou podobu povídky. Díky.
Diana: Jo, tak je tomu s Autorem. Díky i Tobě.
aleš: nenapadlo mne, že by Autor mohl zabudovat Muže do svých knih. Dobrá myšlenka, ale asi ji už nevyužiju, neboť by to chtělo hodně vět, a jejich limit jsem již vyčerpal.
Lakrov a Proseckému jsem poděkoval vzkazem. Ti si ale dali práci, no no no...

Ještě jednou díky. Slibuji, že Vás podobným způsobem nebudu příliš často obtěžovat.
Váš
dědEd :-)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.