Prostě musela

  Pochmurný večer se plížil za okny. Vítr omlacoval větvě o plechový parapet a první dešťové kapky rozehrávaly svůj plačtivý koncert. Seděla ve zšeřelé místnosti a bledé rty mumlaly zmatenou modlitbu.

  Vstala a zoufale přecházela pokojem. Celá se třásla. Musela to mít, prostě musela! Prohrábla rozcuchnané vlasy neklidnou rukou a začala si okusovat nehty. Nevydržím to ... To nemůžu vydržet ... Nedokážu to ... Jsem odporně slabá. Nenáviděla se. Věděla, že nesmí, ale potřebovala to a chtěla.

  Došla ke stolu a natahovala po tom ruku. Ne, ne ... Vydržím to, já to dokážu. Téměř štítivě ruku stáhla a utekla do kouta. Sedla si na zem, přitáhla kolena k bradě a kolébala se. Takhle přece zešílím ... To, to prostě nejde ... Jedna, dvě ..., počítala do rytmu houpání.

  V hlavě jí šílely miliony rockových fanoušků, kolem mozku objížděl ďábel na zatraceně silné motorce a do toho všeho jí nějaký hulvát omlacoval spánky. Držela se statečně, pokoušela se ignorovat toho parchanta, který jí občas sevřel srdce tak, že vynechalo. Peklo – takhle určitě vypadá peklo. Ale já chci do nebe!

  Odolávala celou noc. Velmi brzy ráno, když kolem stolu prošla asi po tisícé a v koutě měla vysezený ďolík, podlehla.

  Usedla ke stolu, rozsvítila lampičku a třesoucí se rukou po tom sáhla. Rozevřela jí tolik milý sešitek a psala. Tužka se rozběhla po papíře jako tanečnice. Po napsání prvních slov třas ustal a když za sebou měla druhou stránku, tvář jí ozářil blažený, nepřítomný úsměv.