Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Síla modlitby
datum / id07.07.2010 / 359908Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
zobrazeno4162x
počet tipů23
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Prolog
Nechal jsem se inspirovat scénami jednoho zápasu zrovna probíhajícího MS. Toto je však fikce - v žádném případě to není popis toho, co se skutečně událo. Nepiště mi tedy, prosím, že to bylo jinak. Děkuji. :-)
Chtěl bych předeslat, že se touto povídkou nechci vysmívat věřícím. Jedná se mi o něco docela vážného. Ale o co? Pokud se toho, co tím textem chci říct, z povídky domyslíte, pak Vás zvu k malé soutěži: V souladu s Vaším chápáním pointy bych Vás prosil, abyste doplnili poslední, chybějící větu. Věta, která onu ukrytou pointu dle mého úsudku nejlépe doplní, bude namísto teček na konci dopsána. "Vítěz" této "soutěže" se svou účastí vzdává autorských práv na tuto větu. :-) Ještě jedna poznámka: Ona věta má být v češtině.
Za kritiky předem děkuji.
Tak se do toho dejte.
Váš dědEd :-)
Síla modlitby

Zraky diváků směřovaly nejen ke hráčům. Sledovaly let míče, který skončil na hrudi jednoho z obou trenérů, jenž jej nechal skutálet po svém trupu, stehnech a holeních až na botu. Míč se zastavil na špičce trenérovy boty, otočil se párkrát kolem své osy, poskočil, a jako by byl hnán svou vlastní silou vylétl tři metry do výše. Když se vracel zpět, nastavil mu trenér své stehno. Míč na něm zůstal ležet jako přilepený, a pak se pomalu skutálel přes koleno a holeň na nárt. Odtud  přeplul na druhý nárt, zase zpět, a nakonec odletěl dlouhým obloukem přesně do náruče přibíhajícího hráče. Stadion oněměl. A když hráč pozvedl míč nad hlavu a poslal jej zpět do hry, stadion explodoval. Ne kvůli hře - to chtěli jej, nejlepšího útočníka všech dob, byť s bříškem a šedinami, byť s obličejem rozbrázděným bujným životem od dob, kdy naposledy sám pobíhal ve stejném dresu, znovu na hřišti.

 

Zamával jim, ale příliš jej to netěšilo; dosavadní hra jeho mužstva nevěštila nic dobrého. Marné byly jeho slovní pobídky, marná rozmáchlá gesta a zuřivé poskakování – jeho milánkové, jež poslal do boje po objetí a polibku, hráli jako začarováni. Pouze se bránili. Jejich chabé útoky, při nichž se téměř nikdy nedostávali na dostřel k brance protivníka, neměly nic společného s hrou, jíž on sám před lety vévodil.

 

Trénoval je do úmoru, měl pro ně občas hořká slova výčitek, ale většinou sladká povzbuzení a pochvaly. A teď stěží skrýval své rozčarování. Těžko se mu přijímalo, že se ti mladí kluci nikdy jeho někdejší kondici ani nepřiblíží. Chvílemi si zoufal, všechna gesta své horkokrevné rasy na nich vyzkoušel, jen své dosud bujné vlasy si nerval – jeho krátké a masité ručičky snad na ně ani nedosáhly. I teď předváděl na svém místě tanečky, gestikuloval tak, že nebylo radno se mu přiblížit, chytal se za hlavu a bil se v prsa, ale kluky z obrany nevytáhl, a ani tam je nepřiměl k účinnější práci.

Ve čtvrté minutě dostali první branku.

 

A stadion vykřikl zklamáním. Zklamáním, že On, jejich legenda, prohrával.

 

Tu sepjal své ručky jako v modlitbě, chvíli civěl do nebe, a pak, jako by si na něco vzpomněl, snad na skrytou zbraň, na náhradníka, hvězdu, se kterou se chtěl vytasit až v závěru, aby unaveného protivníka dorazil, se napřímil plný odhodlání a jistoty.

Sáhl do kapsy saka, té, co je nejblíž srdci, a vyňal z ní starobylý růženec z masivního, tepaného stříbra. Každá z perliček představovala hlavu světce. Ovinul si jej kolem dlaně, dlaň sevřel v pěst a růženec dlouze a vášnivě políbil. Zvolal na své chlapce a rukama ve vzduchu opsal několik energických kruhů.

Střídavě tančil, poskakoval, mával rukama, líbal růženec, pořád si něco drmolil, a sem tam pohlížel na nebe, jako by vyhlížel déšť v době sucha. Z úst mu nemizel úsměv.

 

Tribuny se rozehřívaly. Po pár minutách šly s ním, rozbzučely se a rozezpívaly, skandovaly a povzbuzovaly jej. Lidé sledovali trenérův balet a pár kamer si nazoomovalo i jeho dlaň s tím tajemným amuletem.

 

Padl druhý gól.

A davy zahučely basem.

Trenér nevěřícně hleděl jak na vlastní branku, tak na soudce, i světelnou tabuli zkontroloval, a nakonec svou překvapením zkřivenou tvář obrátil k dlani s růžencem. V jeho očích byl jeden velký otazník. Pohleděl k nebi, něco vyšeptal, a pak se vrátil zpět na hřiště, kde balón zase ohrožoval jeho branku.

Tentokrát rukou s růžencem posvěceným snad samým papežem gestikuloval zuřivěji a jeho tanečky byly trhanější; už se s růžencem nemazlil, líbal jej jen občas a tak nějak, jako se líbá zlou tchyni.

 

I třetí gól, již v druhém poločase, dopadl do jejich sítě. Davy strnule sledovaly svého hrdinu. Tentokrát se podíval jen na tabuli, s výčitkou mrkl k nebi, a pak se nahrbil, jako by chtěl nebesům ukázat záda. Z ruky si strhl růženec a vhodil jej do boční kapsy saka. Ještě poskakoval a mával rukama, ale ta tam byla v jeho krocích naděje, ta tam sebejistota. Založil si ručky na prsou a snad už jen čekal na konec toho trápení.

 

Když padl gól čtvrtý, jen pokýval hlavou a dosedl na lavici. Celý se schoulil do sebe a ignoroval šumění davů, nehleděl na hráče, možná ani svého asistenta neposlouchal. Občas se zavrtěl, malinko zvedl hlavu, to když se tribuny rozbouřily a on věděl, že to ti jeho ohrožují protivníkovu branku, ale nečekal, jak to dopadne. Do konce se již moc změnit nemohlo.

Snad dvě minuty před koncem se napřímil, ale jen proto, aby mohl zasunout ruku do kapsy od saka, vyjmout růženec a zastrčit jej na potupné místo v kapse u kalhot. Oči však nezvedl a zase hlavu s nadurděným výrazem sklonil a lokty opřel na kolenou.

 

Zápas skončil. Tribuny smutnily se svou legendou.  Těžce se zvedl a věnoval se povinnostem trenéra. Při chůzi mezi svými hráči, hráči vítěze a rozmanitými funkcionáři a organizátory sáhl do kapsy u kalhot a růženec vytáhl na světlo. Zůstal stát a prohlížel si ho. Jako by jej viděl poprvé v životě. Pak jej pečlivě ovinul kolem dlaně. Nedbaje na okolostojící pozvedl hlavu k nebi, a pak i obě otevřené ruce, s dlaněmi nahoru.

¿Por qué, Señor?

A pak jeho vrásky jedna po druhé mizely, jen ta, co ji měl mezi očima, jež přecházela v hlubokou a ošklivou jizvu na čele, pocházející z nějaké hospodské rvačky, zůstala. Tvář nakonec pokryl blahý úsměv.

¡Gracias, Señor!  řekl polohlasem.

 

Pohlédl na lidi kolem, jako by je nepoznával. Vykročil  k nejbližšímu hráči, pokusil se jej obejmout ručkou s růžencem kolem ramen a políbit jej na tvář. Moc mu to nešlo; hráč byl mnohem vyšší. Ještě jej po rameni poplácal a vydal se ke druhému, ke třetímu a čtvrtému; doprovázel je všechny až do šatny.

Každému opakoval stejná slova:

Příště vyhrajem - mám to z nejvyšších míst!

Vážně při tom pokyvoval hlavou.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.08.2010 10:28:06VT Marvin
Obhajoba: Někdo se modlil víc nebo se bůh rozhodl jinak, on ví, co je správné... :D
19.08.2010 10:01:57Edvin1
Myslím, že jsem jej při psaní textu ani takto představit nechtěl - tedy jako že by ze svého náboženství schválně dělal show. Prostě jeden z těch mnoha věřících, jejichž vířa nefunguje, a přesto, po zklamáních a krizích se, pro mě nepochopitelně, ke své víře s důvěrou vracejí.
Hrdinovo chování je praktickou ukázkou apologetiky - omlouvání, ospravedlňování, obrana své víry, navzdory opačným důkazům.
Jeho teatrální chování bylo pro mne ideálním materiálem pro povídku. Z chování zamlklého, schouleného věřícího někde v zadních řadách hlediště bych povídku neudělal.
18.08.2010 15:18:00VT Marvin
Myslím to objímání na konci. Ten zbytek, on je takovej, proč to brát hned jako snahu zviditelnit se, je to v něm, já si předsudky z toho nedělám.
18.08.2010 14:56:43Edvin1
Já měl spíš dojem, že bere neúspěch týmu jako svou osobní porážku. Jeho divadýlko, jak je známo, jeho tým k lepšímu výkonu nevyburcovalo. I když v něm měl, mimo sebe sama, řadu hvězd.
18.08.2010 14:20:44VT Marvin
Já bohužel nemohl MS sledovat, ale bylo mi jasné, o čem píšeš. Podivné chování? Myslím, že úkolem trenéra je podržet hráče. Vztah, který si tak buduje by týmu prospěl, ale holt to někdo viděl jinak...
18.08.2010 13:11:21Edvin1
Marvin: Klapzubovu jedenáctku jsem skutečně nedávno opětovně četl. Ale rozhodně jsem se nechal inspirovat pouze podivným chováním argentinského trenéra-legendy v zápase - jak správně uhádl 571...- s Německem. Jeho ruka se starobylým růžencem se pak vyskytla na první straně tuším Bildu.
18.08.2010 00:10:12VT Marvin
Výborně napsaný, atmosférický, detailní a nakonec i hluboký. Vytěžil, co jen šlo.

Mám jen jedno malé ale a tím je možná až příliš upjatý jazyk, zejména na začátku čtení se to těžko žvýká. Spíš než moderní fotbal to na mě zpočátku dýchlo Klapzubovou jedenáctkou.

Ale výborné, nejlíp napsané v PM.
17.08.2010 22:46:06katugiro
Jop, pěkně napsané, taky mi to připomnělo Pavla. Očekával jsem tedy ještě větší výlet do fantazijního světa, kdy trenér vyběhne na trávník a vstřelí hattrick :)
*
11.08.2010 14:17:3657188418432178751875
Argentina - Neměcko 0:4

To byla nádhera, dlouho jsem při sledování nějakého sportovního utkání neměl tak nevýslovnou radost, jako právě při tomto.
10.08.2010 15:18:45guy
já si myslím. že dneska když nepřiplují kapříci do správné sítě, tak ani ten Señor nahoře moc nezmůže ..
:-)*

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.