Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+7 neviditelných
Poslední kufr
datum / id23.07.2010 / 360856Vytisknout |
autorKvětoň Zahájský
kategoriePovídky
zobrazeno5528x
počet tipů39
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Závody, soutěže, klání! Arény plné řičících diváků, v nichž novodobí gladiátoři čestně, avšak nelítostně soupeří, aby vítěz okusil hold davu, zatímco poražený se odplazil ponížen, zdeptán a všemi opovrhován! Hrdinské souboje, hra svalů, přehlídka síly, zběsilá akce, nečekané zvraty, nervy drásající finiše! To všechno jsem chtěl oslavit vzpomínkou na mé úspěchy ve sportu zvaném orientační běh, neboť nikdy není dosti nabádavých příkladů. Řadu příhod však bylo nutno oželet. Jen namátkou:
Jak jsem považoval zmiji za přítulného slepýše. Jak jsem vyrušil statného kance, kterého jsem neohroženě hnal dobrý kilometr za sebou, než umdlel. Nebo, jak jsem si činil do mapy množství poznámek o hojnosti výskytu hřibů inkoustovou tužkou, načež zapršelo, a mapa se proměnila v impresionistický akvarel. A mnoho jiných.
Nebude-li chybět hlasů, že i bez toho je povídka dlouhá, až Bůh brání, a přečtení prvních pár odstavců musel statečný čtenář okamžitě zajíst Kinedrylem, aby nemusel obědvat na druhý pokus, jenom dobře. Tak nějak jsem si vždycky představoval dojem, který v čtenářích vyvolají má díla.
Poslední kufr

 

Orientační běh je tím druhem sportu, ve kterém se jedinec snaží dostat v co nejkratším čase z bodu A do bodu B (v případě úspěchu následně i do dalších bodů), přičemž za pomoci mapy a buzoly bloudí lesem, často s pláčem na krajíčku.

 

Zkratka OB, označující tento sport, nemá oproti očekávání nic společného s hygienickými tampóny, vyznačujícími se stočenými drážkami a jedinečným, hedvábně jemným povrchem, natožpak s pocitem sucha a bezpečí. Naopak. Je téměř synonymem vlhka a rizika. Žádný rozumný člověk by za normálních okolností nelezl do míst, kam vás zavede orientační běh.

(Běžci se uchýlili do hvozdů patrně v dobách, kdy byl sport považován za mravní obhroublost, a bezúčelné pobíhání po stadionu uráželo estéty. Přiznejme si, že sledovat polonahé sprintery běhající stále do jedné zatáčky není nic záživného; a pohled na  maratonce, malebně zvracející v cíli, nás rovněž kdovíjak kulturně neobohatí.)

 

Na to, abyste se mohli orientačního závodu zúčastnit, nepotřebujete mimo buzoly venkoncem nic. Žádné helmy, přehazovačky, pálky, hokejky, rukavice a další haraburdí, za které v krámě vyhodíte majlant, jejž byste jako běžci mohli bez okolků prolít hrdlem. Také se k tomu vyznavači uvedeného sportu zhusta uchylují, shromažďujíce se ihned po doběhu v nálevnách, kde potom, silně intoxikovaní lihovými nápoji, do omrzení vedou řeči vysoké intelektuální úrovně. Orientační běžci jsou kolektivismem vůbec nezdravě posedlí.

Dle mého, by se styk s lidmi přehánět neměl. Jak je pár jedinců pohromadě, pocházejí z toho schůze, demonstrace, revoluce, a odtud je už jen krůček k takovým zhůvěřilostem, jako jsou pogromy, genocidy a hasičské bály.  Já jsem povahy spíše samotářské a malebná zákoutí v lesních tišinách jsou mým druhým domovem.

 

Den před závodem jsem si od (dnes už bývalého) přítele Ády Plazoně, který se mítinku zúčastnit nemohl, vypůjčil zahraniční buzolu Suunto na kterou byl obzvláště pyšný, slíbil mu, že ji za žádných okolností nevyndám z plastikového obalu s cenovkou, a při tom žertoval, že rozhodně nepotřebuji typ vybavený lupou.

Na místo závodu, jímž byla malebná obec Výšovice-Snížaly, jsem se jako správný ctitel přírody dostavil vlakem. Jeden z nepsaných zákonů OB říká: „Je-li shromaždiště na koupališti, prší, nebo se k dešti schyluje“. Schylovalo se kvapem.

Mým prvořadým úkolem tedy bylo zjistit, kde je nejbližší kiosek, je-li zastřešen, kdy otvírá a má li dostatečnou zásobu piva. Zde jsem také zahájil předstartovní přípravu, po níž, vydatně posílen iontovým nápojem ze sladu a chmele, vydal jsem se k lesu, lijavce a vichru nedbaje.

 

Už pořadatelský plánek, podle kterého jsem kráčel ze shromaždiště na start, ne zcela úplně odpovídal skutečnosti, pročež jsem se nenápadně přichomýtl ke skupince zkušenějších atletů. Ukázalo se, že je to skvělá taktika, které bych mohl s úspěchem využít i při sportovním zápolení.

 

Směšným protahováním nohou, nebezpečnými předklony a jinými způsoby mrhání silami před závodem jsem opovrhnul, vyčkávaje startovního povelu ve fotogenické póze, s buzolou světácky zavěšenou na krku. Přece nebudu nejdražší část svojí výbavy cudně ukrývat v dlani, jak to činí ostatní závodníci, ne? 

Nedbal jsem ani pošklebků, že nejsem náležitě ustrojen pro návštěvu tak významného sportovního podniku. Nevím proč by praktický mantl a maskáče, které již zažily řadu potlachů a trempských slezin měly být horší, než jakýsi karnevalový kostým z dederonu.

 

Ihned po startu jsem vyrazil svižným tempem. Běželo se mi tak dobře, že jsem daleko minul stojan s mapami. Dokonce se mi na chvilku zdálo, že mapu ani nebudu potřebovat, jak je to snadné, ale nakonec jsem se přecejen přiměl k návratu.

Neochotně jsem vyjmul z mapníku chleba s řízkem a vložil jsem do něj mapu. To už mě předbíhala další vlna startujících a bylo nutno zahájit dostihy. Můj běh byl ukázkovou hrou reflexů, pevných nervů a bleskurychlých reakcí. Tu náhle smrková větévka zákeřně a nečekaně atakovala mé levé oko.

„Bože, jsem nadobro zohyzděn! Mé oko zůstane navždy slepé a budu je nosit už víceméně pro parádu!“

Naštěstí jsem po chvíli opět začínal vidět. Sice jenom obrysy, ale co.

„Dnes nejsem v lese abych se kochal, ale závodil! A pokud možno vítězil, ne?“ burcoval jsem endorfiny k větší aktivitě.

 

Nalezení první kontroly na křižovatce pěšin bylo překvapivě jednoduché. Postup na druhou však žádal opustit širokou lesní cestu a vydat se nazdařbůh temným hvozdem. Dodal jsem si kuráže pobrukováním veselé houbařské písně: Jedovatá houba, rostla sama v kleči, sněd jsem ji já trouba, teď se svíjím v křeči, a dokonce jsem z rozpustilosti zařadil i několik tanečních kroků. Pobroukávání mi vydrželo asi dvě stě metrů, poté plynule přešlo v hořekování a lamentace. Závod běžecký se začínal nebezpečně podobat závodu obuvnickému. Vršil jsem botu za botou. Brzy mi došlo, že přímá spojnice mezi kontrolami není návodem na ideální postup. V takovéto situaci lid orienťácký hovoří o takzvaném kufru a pronáší temné kletby.

Les byl čím dál hustší, a mně už bylo celkem jedno, zda se objevím mimo postup, nebo mimo mapu, zda půjdu na sever či na jih, jen ať ještě někdy trefím do civilizace. V zoufalství jsem dokonce nadrobil mravencům tvarohový závin, dožaduje se jejich pomoci. Ale mravenci byli neoblomní. Maně jsem se rozpomněl na pohádku Boženy Němcové - O perníkové chaloupce, a na pohádky Ády Plazoně o domnělé nebezpečnosti tohoto sportu.

 

Máte-li promyšlen postup na kontrolu, můžete běžet. Ale vždy jen tak rychle, abyste věděli, kde jste,“ radí poučka. Přesto, že jsem už dávno neběžel ale klečel, a chystal se ulehnout na zem, zmítat se komicky v prachu a rvát si vlasy, situace se stále nezlepšovala. Bil jsem čelem do lesní hrabanky a vydával zvuky, o kterých jsem se donedávna domníval, že je ani vydávat nelze, když tu mi v jehličnanoví bleskl pestrý dres běžce.

 

„Salam alejkum, efendy! Modlíte se nesprávným směrem. Mám pocit, že Mecca je poněkud východněji!“ zažertoval atlet.

 

„Díky Bože!“

 

Věřící orienťáci mají přecejen v mnoha ohledech výhodu. Ustal jsem v popelení a vyrazil za ním jako o život. Nezalekl jsem se ani vosího roje, jenž se mi přihemžil v ústrety. Až v těsném kontaktu vyšlo najevo, že to nejsou srandovní pruhované mouchy. Navzdory obdržení jednoho trestného vpichu, nedbal jsem bolesti, neboť jsem měl v plánu běžet v závěsu ještě hodný kus cesty. Pravda, několikrát došlo k poněkud trapné situaci, když si můj nedobrovolný vodič musel zavazovat boty, ježto si tkaničky opomněl přelepit izolepou. To jsem mu pak bezmocně postával za zadkem, a se založenýma rukama čekal, až dokončí uzlík. Chvílemi to vypadalo, že jsem ztratil i sexuální orientaci, ale moje strategie se nakonec vyplatila.

 

„Hledej osamělý strom!“ zavelel náhle.

 

Osamělý strom? Nikdy jsem neviděl tolik osamělých stromů pohromadě. Zdálo se mi, že to místo je plné osamělých stromů. Zástupy, aleje, lány osamělých stromů! Který z nich může být nejosamělejší?

 

„Na té pasece, troubo!“ dodal běžec a učinil prudký obrat vlevo.

 

Byl tam! Strom i červenobílý lampion. Numero na kontrole sice ani zdaleka neodpovídalo číslu uvedeném v mém startovním průkaze, ale co.

„Každá kontrola dobrá,“ pomyslel jsem si, pátraje opět osamocen po další oběti.

A oběť se skutečně blížila. Učeně jsem se zahleděl do mapy a předstíral plánování dalšího postupu.

 

„Jé, to není devatenáctka? Tak to jsem asi zakufrovala,“ povzdechla upocená dorostenka a zadívala se na mě se stejnou nadějí, s jakou jsem původně hleděl já na ni.

 

„Nejsi ty náhodou pověstná víla Kotrmelína, která v převleku orientačního běžce láká zbloudilce do bažin, propastí a mimo mapu?“ lichotil jsem sportovkyni, která, spíš než rusalku, připomínala postavu z filmu Planeta opic. „Jak se jmenuješ?“

 

„Mařenka. A ty?“

 

„A sakra! Jeníček,“ lhal jsem. „Mám pocit, že musíme támhle tudy,“ napřáhl jsem ukazovák k místu, kde se mi les zdál nejhustší, a vyrazil nevídanou rychlostí.

 

„Ty jsi taky hobbysta?“ vemlouvala se rozšafně divoženka.

 

„No jo, drobátko posiluju.“

 

„Já zase shazuju.“

 

Při zběsilém sprintu není čas na nějaké dlouhé flirtování, tož jsem jen tak prohodil:

 

„Však už to, koukám, bylo zapotřebí!“

 

Já tím nic zlého nemyslel, ale Mařenka se zatvářila dotčeně a zastavila. Ještě nějakou chvíli jsem neohroženě prorážel mlází, abych měl jistotu, že neuvidí jak lapám po dechu a zoufám si.

 

„Tak, tady maličko zvolním, abych nabral dech,“ rozhodl jsem se ve chvíli, kdy už se můj postup kompaktním porostem podobal obzvláště trýznivému způsobu sebevraždy. „Nebo na chvilku zastavím, změřím si tep... Ale co, sednu si. Beztoho mám pocit, že se ohlašuje infarkt.“

 

„Tak co, mladej, rostou, rostou?“ ozvalo se mi za zády.

 

Je zvláštní, že když si vyhlédnete neprostupný hustník jako místo vhodné pro odpočinek, tak jím furt někdo běhá. A ještě ke všemu takový vetchý stařeček, kterého vidět v autobuse, tak ho pustím sednout a očekávám, že mi za to splní tři přání. Chvilku jsem se kmeta pokoušel ignorovat v naději, že se mi jen zdá, ale nebylo to snadné.

 

„Jdeš taky na dvaadvacítku, synku? Mám pocit, že tuhneš jak pudink v ledničce. Zavěs se za mě a pomůžeš mi pak s dohledávkou, jo?“

 

Už mi bylo jedno kam běžím, hlavně, že se vezu. Když máte smrt na jazyku, nebudete se přece zabývat nějakým fair play, že. Přepnul jsem na autopilota.

 

„To je dost, že přestalo pršet. Počasí posledních sto let nestojí za nic, jenom co já pamatuju,“ vemlouval se nevídaně vitální dědek. „Od kdy běháš?“

 

„Už to budou dva měsíce. Ale jsem na tom pořád stejně. Váha neklesne pod osumdesát. Tak nevím co dělám špatně,“ chrochtal jsem přerývaně.

 

„Proč bys něco dělal špatně? Cítíš se fyzicky lépe a to je přeci hlavní, ne? Buď trpělivý, všechno přijde. Když vydržíš dostatečně dlouho, určitě nakonec budeš nejštíhlejší mrtvola v celé márnici! Hahaha,“ chechtal se důchodce.

 

„No, v křesle u televize se cítím rozhodně líp. Která z těch kontrol je občerstvovací?“ nastavil jsem mapu jeho směrem.

 

„Ve tvé kategorii žádná není. Ale nevěš hlavu, ještě tři snadné kontroly a za čtvrthodinku už budeš sedět v cíli u piva.“

 

„Jen aby. Stalo se už, že by se někdo v lese ztratil? Jako myslím úplně.“

 

„Kdepak. Občas se pravda přihodí, že na některém závodě pár běžců chybí, ale na dalším zase proběhne cílem o několik lidí víc, takže statisticky vzato, je všechno v pořádku,“ zahihňal se kmet a nečekaně zmizel v hustníku. Zrovna, když jsem se sním chtěl podělit o tatranku!

V tu chvíli u mne došlo ke konfliktu zdravého rozumu s pudem sebezáchovy. Mylně jsem vyhodnotil že rozum je moudřejší a starce jsem následoval. Ten se však rozplynul jako pára. Dokonce jsem několik cárů té páry ještě v dálce zahlédl a vydal se tím směrem.

 

Nenadále se přede mnou rozprostřela rozsáhlá bažina. Zastavil jsem v posledním okamžiku. Už už se po mně orobinec sápal lodyhou, a komáři, típlice, muchničky i jiný krvelačný hmyz si dělal laskominy, zatímco krkavci kroužili v uctivé vzdálenosti, neboť viděli, že jsem dosud plný sil a všechny bych je přepral. Dalo se předpokládat, že supi a hyeny na sebe nenechají dlouho čekat. Dokonce se mi zazdálo, že se z vody vynořil rapatý hřbet aligátora.

„Tak tudy ne,“ pravil jsem uvážlivě, „tam bych zapadl, jak třešeň do bublaniny. Možná by uspěli čínští pěstitelé rýže, sportovci z Troubek, nebo Emil Zátopek; ale co já - suchozemec?“

Rozhodl jsem se bahenní lázeň protentokrát oželet a slatinu moudře oběhnout. Ba co víc! Močály takového rozsahu jsou přece v mapě snadno vyhledatelné!

Stačilo objevit modře čárkovanou skvrnu, zatočit párkrát buzolou a heuréka! Našel jsem se! Vůčihledně se mi ulevilo a byl jsem znovu odhodlán dokončit závod.

(Slovo závod již používám ve velmi volném kontextu, neboť skuteční závodníci byli tou dobou dávno na shromaždišti, poslouchali obtížný hluk, obecně známý pod názvem folková hudba a doplňovali tekutiny, sluníce se u bazénu.)

Opájel jsem se představou cesty od sběrky do cíle, kterou nemusí nikdo hledat v mapě, neboť je celý úsek ověšený pentlemi, jako tibetský klášter, nebo balkón mé anorektické sousedky, když pere spodní prádlo, ale ještě zbývalo vyřešit jeden naléhavý problém.

 

Člověk má spoustu stavů ve kterých se může ocitnout, a má spoustu součástek, které se mohou porouchat. Pravda, zmírnil se stres, zpomalil tep, ovšem zrychlil se můj metabolizmus. Příroda zavolala tak mocným hlasem, až se zdálo, že v údolí zahřmělo. A jistě by se našli i jedinci, kteří by odpřísáhli že taky zablýsklo. Bylo nutno konat - i konal jsem. Kupodivu žádná poučka vás nepřipraví na to, že nejdůležitější výbavou orientačního běžce je toaletní papír.

„Kam se poděly lopuchy, kterými se to za mého mládí v lesích jen hemžilo?“

Jedinou rostlinou s použitelnými listy byla jako na potvoru kopřiva.

„Nu co, my orientační běžci jsme mužové drsní, udatní a neohrožení. Beztak je to jenom neškodná, a vlastně prudce léčivá hluchavkaaaáááůůůů!!!! Ježíši, jsem to ale debil!“

Začal jsem uvažovat, co by na mém místě udělal Chuck Norris.

„Že by si očistil výtrusnici ropuchou? Nebo by sáhl po ježkovi? No jasně! Ten by si zapamatoval všechny cesty a vytřel by si prdel mapou! Já blbec si ji teď  budu muset týden utírat sněhem! No, snad to rozběhám.“

 

A opravdu, upaloval jsem, jakoby mi za zadkem hořelo. Zbývalo už jen překonat malé převýšení, vyběhnout z lesa a po jeho okraji triumfálně doběhnout do cíle. Kopeček se však zdál prudší než jsem čekal.

„Že by v této oblasti nedávno proběhlo vrásnění?“ zalovil jsem v paměti. „V plánu nebyly kontroly, jejichž dosažení vyžaduje využití horolezeckých technik. Ale co, na vrchol nevedou zkratky, jen krev, pot a slzy. Musíš umět překonat bolest!“

 

Bodrou náladu vystrnadil stav naštvanosti na veškeré lidstvo, najmě pak na nedbalého kartografa, který nepochybně nějakou tu vrstevnici vynechal, jinak si nedokážu vysvětlit, že se v mapě sotva čitelná vyvýšenina změnila na velehoru. Od závodní mapy očekávám chirurgickou přesnost! Ne, že bude zevrubně nastiňovat, jak by si kreslič přál, aby to v terénu vypadalo!

Hora to byla vysoká, strmá, hrozivá, nebezpečná. Výzva horolezcům mnoha generací. Místo těch nejdramatičtějších výstupů, cest na hranici možností, místo, kde se z lezení snadno stane boj o přežití. Místo, kde zvítězí jen ti nejsilnější a nejpřipravenější.

Do takového kopce jsem nedokázal předstírat běh ani za vydatné pomoci rukou. Při potupném plazení jsem si náhle na krku plandající buzolu neopatrně přišlápnul kolenem. Nešlo to vpřed ani vzad. Byl jsem paralyzován.

Tu kolem prosvištělo nevídanou rychlostí děvče a ještě při běhu četlo mapu.

„To nic,“ zasípal jsem, „jenom mi upadla...“

Slovo buzola už slečna nemohla v té dálce slyšet, přesto se ještě pro jistotu dvakrát ohlédla. Pohled na mě ji zřejmě vyděsil, neboť, ačkoli se to zdálo nemožné, před vrcholkem ještě zrychlila.

 

Když jsem se vyškrábal na horu, připadlo mi, že vzduch je abnormálně řídký. Alespoň nastupující příznaky horské nemoci a zjevná dezorientace to potvrzovaly. Také se mi zdálo, že proletivší tryskové letadlo mě jen těsně minulo. Naštěstí to teď už bylo všemi směry s kopce. Jenom, kterým směrem se vydat? A tu mi opět přišla na mysl Perníková chaloupka. Ano! Rozhlédnout se musím!

A byla to skutečná krása. Podobný kýč jsem nedávno viděl v nějakým magazínu, ale, ruku na srdce, mám já zapotřebí štrachat se do kopce jen proto, abych pak pohledem zjistil, jak to dole vypadá krásně, a že jsem tam měl radši zůstat? Lidská blbost na sebe bere mnoho podob. A tu to máme!

 

„Moment, není to tam dole vesnice? Je to vesnice!“ zaradoval jsem se.

A protože už mi na životě nijak zvlášť nezáleželo, pustil jsem se ďábelskou rychlostí nazdařbůh z prudkého svahu.

Tajemství rychlého běhu s kopce spočívá v tom, že člověk musí uvolnit nohy a využít gravitační zákon“, praví poučka. „Pokud má člověk dostatečně uvolněný krok, působení gravitace samo přivede nohy do velmi vysoké frekvence a tím i do nevídané rychlosti.“

Co jsou vám však poučky platné, jestliže se řítíte z úbočí po zádech, a válíte sudy v bujném ostružiní?

 

Ani nevím jak, dokutálel jsem se zkrvaven pod nízkou kamennou zídku.

„Konečně! Dílo lidských rukou! Za ním je civilizace! Hospoda, postel, televize!“

S nezměrným úsilím překonal jsem tuto překážku a ocitl jsem se zase v háji. Tentokrát však v jiném. V urnovém. Nade mnou urny, přede mnou hroby. Ačkoli dávno nejsem panic, přepadla mě panická hrůza. Hovořil jsem sám k sobě:

„To máš z toho, že dáš na lidské řeči! Člověk, který bezostyšně nabádá své bližní ke kratochvílím tohoto druhu, se jistě neštítí ani žádného jiného zločinu. Jen počkejte, vy zlořečení vychvalovači kolektivních sportů, a hlavně ty, zlotřilý Plazoni! Všechny vás zabiju, a tebe nejvíc!“ pohrozil jsem do větru, uléhaje na chladivý mramor.

 

„Copak, držíte si tady místo?“ čtverácky se na mě zazubila hubená babizna a dloubla do mě násadou kosy.

 

„Ne, prosím. Já si tudy jenom zkracuji cestu. Kdo si cestu zkracuje, život si prodlužuje,“ odvětil jsem s obavou v hlase. „Nedala byste mi napít z té konve? Já mám příšernou žízeň.“

 

„No to bych vám neradila, panáčku. To mám na zalévání. To už byste tady mohl rovnou zůstat. To jděte radši do hospody. Hned za bránou doprava, a je to třetí stavení. To už poznáte. Tak s Pánem Bohem!“

 

A měla pravdu, ta dobrotivá stařenka.

„Nechápu, jak někdo může přepadávat a okrádat tato užitečná a člověku v nouzi prospěšná stvoření. Naopak se divím, že tak málo lidí vtrhává na různá sportovní kolbiště s automatickými zbraněmi, a střílí funkcionáře a propagátory hlava nehlava,“ přemítal jsem, klopýtaje útulně zakouřeným sálem hospody k výčepu.

Třesoucí se rukou vnutil jsem hostinskému Ádovu buzolu, a blahořeče v duchu zaměstnancům Západočeských lihovarů Plzeň-Božkov za to, že dali elixíru života tak krátké jméno, zachroptěl jsem z posledních sil:

„Rum!!!“

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.03.2011 20:09:158hanka
:-))
15.08.2010 22:25:20Květoň Zahájský
emko - na Splatu klidně. Žádný problém.
15.08.2010 22:17:01emko
Hezké, dávám tip :)

BTW myslíš, že bychom to, prosím, mohli publikovat na Splatu?
02.08.2010 10:12:33Kamil Sikora
*
26.07.2010 08:20:20Květoň Zahájský
To jsem moc rád. Tak vítej mezi nás - puberťáky.
26.07.2010 07:26:52drnda domaci
Skvělé jsem se při čtení pobavila, děkuji ´=o)
25.07.2010 01:13:21jejdavilda
jsem opět potěšen reakcemi kritiků, jímž se vtípky zdají být puberťácké. Tedy právě oni by se měli smát nejvíc
24.07.2010 13:55:45Květoň Zahájský
Nejsem si docela jistý, že vím, co je to lingvistická řemeslnost, ale něco mi našeptává že pochvala. Tak díky.
24.07.2010 00:55:23Loutka
tedy nečetl jsem zcela celé, ale je třeba přiznati tomu slušnou míru lingvistické řemeslnosti
23.07.2010 17:00:03VT Marvin
Já už si to zkusil, ale to už je dávno. Vlastně dvakrát. Poprvé jsem jakousi záhadou vždy kouknul do mapy a říkám tudy, načež spoluvláčenkyně klopila oči k nebi, patrně zjišťovala, zda nezmokneme, a ejhle, když zastavíme, jsme tam a zase a zase. Podruhé si nic nepamatuju, ani jestli jsem běžel sám nebo to bylo ve dvojicích, zkrátka takový to musel být výkon. Přiznám se, že tajně trénuju a přepadají mě choutky, že kdyby se mě nedej bože kolegyně ještě někdy zeptala, vyhrknu ANO. Ale jak víme, muži se nemají ukvapovat, vede to k trvalým následkům.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.