Dočetla jsem poslední řádky kapitoly, ruka ztěžkla, klesla podél těla, ale stále jsem v ní držela malou ohmatanou knížku, na přebalu s primitivní nesrozumitelnou ilustrací v podivných nicneříkajících odstínech barev, jež se snad ani za barvy považovat nedají, typické pro starou, minulou dobu, kterou jsem zažila jen jako předškolní, nechápající ratolest a fakticky (či spíše teoreticky?) ji znala ze školních lavic a stále trvajících neúnavných líčení těch o pár i mnohem více let starších, těch, co se ani po uplynutí půldruhé dekády nedokázali zbavit ubíjející spjatosti s tím bývalým, historickým, předpřelomovým časem bolesti, nevědomosti a vděčnosti za málo, jejichž hlasy a výrazy prozrazují opakované vyvěrání žhavého magmatu emocí z naoko poklidně vyhlížející sopky, nevyprchanou živost toho, co bylo a navždy zůstává v nich uzamčeno a zakořeněno, neodstranitelnou načichlost tím vším jako staré zděné stěny zámecké černé kuchyně, zatuchlost cigaretového kouře v polstrování nábytku pánského salónu, absurdní potřebu nenechat upadnout v zapomnění to, co z hloubi duše nenáviděli a teď ve skrytu té samé duše zvráceně milují, bez čehož se najednou nedokážou vypořádat s vlastní existencí a ten marný, rozporuplný boj, výsledek bezpočtu prohraných bitev se sebou samým, nezahubitelný plevel vyrůstající, ze skulinek a trhlin jejich nové, porevoluční, moderní, pokrokové, falešné a neidentické schránky, jako z mezer mezi dlažebními kostkami, poskládanými v náhrobní kámen všemu tomu přežívajícímu zmatku a stále bolestným křivdám, jejich bývalým jistotám a opěrným bodům, tyhle zprzněné, zjizvené duše, nemohoucí se už nikdy nalézt, identifikovat se, připomínají stavby přeplácané architektonickými prvky a styly, ubohá stvoření nevěřící v přítomnost, obávající se budoucnosti a milující vše minulé, je nikdy asi nedokážeme opravdu pochopit, pro nás všechny ty lidské osudy představují jen další příběhy a historky, jimž člověk ve skrze rozumí, dokáže rozpoznat směr, jímž se ubírají a tvářit se jako posluchač velmi přesvědčivě a zúčastněně, přesto je však skutečně neprocítí, nezanechávají v něm nezapomenutelné a nesmazatelné stopy jako u zasvěcených aktérů, pro něj je tohle vyprávění jednou z kapitol dějepisné učebnice, jasnou a nekomplikovanou skicou, hrubým náčrtem historie doby, chybí však osudy každého jednotlivého tahu štětcem, které by mohly dotvořit živý barevný obraz odrážející opravdovost a realitu, já vidím jakousi osnovu, z obrovské mozaiky jen pár kousků, které v mé mysli zakotví jako to typické pro tamtu dobu, stejně jako způsob zpracování obalu malé knížky, prst mám stále sevřený mezi jejími stránkami v místě, kde jsem dočetla, jako bych skrze fyzické spojení mohla proniknout do nejzašších koutů duše jejího autora, autora minulého, jenž psal o své přítomnosti pro budoucí čtenáře...