Průzračná, klidná hladina oceánu odrážela sluníčko žluté jako by ho namaloval sám van Gogh. Písečnou pláží se kolébalo děvčátko. Mělo bílou dětskou pleť, kolozubá ústa a namísto dětské hlavy mělo hlavu Aloise Hadamczyka. Procházelo se pláží mezi rastamany lovícími sardinky, sbíralo vyschlé mušle, hrálo si se sépiovými kostmi a občas jen tak zbůhdarma křičelo.    

Tu náhle děvčátko narazilo na Boba Marleyho. Bob děvčátko zastavil signalizačním kouřem vycházejícím z úst. Rastaman stojící vedle Boba, nápadně připomínající Stanislava Hložka, vykřikl: "Má postavičku ham ham!" a rozesmál se na plná ústa.  

Z telefonní budky na nábřeží mezitím volal meziměsto Karel Štědrý. V slamáčku a dobré náladě opakoval do sluchátka: "Zde Álois, haló... Zde Álois..." Spojovatelka na Guadalupu ho ale na pláž nespojila; nechtěla vnášet zmatek do tohoto srozumitelného a tak logicky čistě uspořádaného světa.  

A pak začali všichni na pláži křičet, Bob Marley vypouštěl kouř z úst dvakrát rychlejším tempem, ohlašoval tak příchod nového století páry. Děvčátko se kolebálo sem a tam, nožičkama vepisovalo do písku kruhy, křičelo na všechno kolem. Nejvíce ale křičel z palmového listí opičák, kterému rastamani dali jméno Vašek Tittelbach. Skřeky Vaška v jeho opičí řeči znamenaly něco v tom smyslu, že "dějiny byly přepsány".

A pak přišla noc, chladná, hvězdnatá. A byl to jen zasněný opičák Vašek Tittelbach, který z koruny vysokého stromu rozpoznal mezi hvězdami siluetu hlavy děvčátka.