Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Kopáč
datum / id04.10.2010 / 367146Vytisknout |
autormalej_blazen
kategoriePovídky
zobrazeno1792x
počet tipů2
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Potká moravák rusa. Moravák se rozhlédne okolo sebe a řekne: "Já su realista." A rus mu na to odpoví: "Dada."
Kopáč

Na sklonku obzoru, ozval se s rachotem, projel a odrážel od sebe slunce, jakýsi červený vůz. "Hmmm - to jsou ty novoty dnešní doby." Kdo však mohl tušit, že se jedná o první automobil.

Proč se lidé bojí tmy a ticha? Vidět se jako pokrytec rozhodně postačí k matnému osvětlení vlastní planety. Snad proto, že tma a ticho vypínají tento svět. Na okamžik se člověk ponoří sám k sobě a možná si uvědomí sebe. Je to pouhý ledovec vyčnívající nad hladinu, ledovec pod kterým se skrývají odvrácené strany života, lži, úsměvy, vzpomínky, bolesti, které už nemůžeme a nechceme podržet si v rukou. Vlastně fotografie, blednoucí, chválabohu, že blednoucí! Člověk je ve tmě a tichu, na ramena mu padá zima, zima vlastního života, je sám se sebou, se svým polárním kruhem a bojí se. Protože, kdo tam? Kdo tam? Je tam vůbec někdo? Možná proto, dnes na nás míří světla relektorů, světla ramp, světla neónů, hlasy ulice, hudby velkoměsta, možná proto se člověk snaží toto vše rychle proběhnout, zrychlit a ani na okamžik se nezastavit. A pořád a pořád a pořád. Protože, kdo tam? Kdo tam? Je tam vůbec někdo? člověk stojí uprostřed lamp a zvuků a potichu se bojí.


Starý kopáč hlíny šel po cestě z Města. Přes záda přehozený hnědý vak a v ruce rýč. Šel pomalu, nikam nespěchal, jeho dlouhý bílý vous mu vlál ve větru. Do zátylku mu hřálo podzimní slunce. Takovéto do oranžova, listy šustily co mohly, křupaly pod nohama, voněly. Kopáč došel k velkému topolu. Zastavil se, zaklonil hlavu a podíval se do jeho výšky. Přes hnědnoucí listí, šumící, viděl prohánět se záblesky světla, jako když řeka teče, myslel na to, na řeku, kterak teče po kamenech a Pepik si sedá pod topol po dobrém obědě. Ještě má mastnou bradu a v rukou trubku, bude hrát a lidi budou poslouchat, protože Pepik vždycky hraje po obědě. Slunce se mu hází do vlasů, skrze listy topolu a hudba hraje, vše je tak jak má být.
Kopáč položil hnědý vak vedle topolu a popošel kousek stranou od stromu. Uchopil pevně rýč a začal hloubit jámu. Práce mu šla snadno, nepřemýšlel nad ní, pouze ryl a radoval se z každé navršené zeminy.
"Co to děláte?" Ozvalo se nad ním. Vzhlédl. U stromu stál mladík s knihou. "Kopu." Odpověděl mu kopáč. "Ale proč?" Otázal se ho mladík. Kopáč pokrčil rameny. "Je to moje práce." odpověděl. Mladík se chvíli škrábal ve vlasech, nervózně si hrál s knihou. "Jaká vaše práce?" Otázal se znovu. Kopáč přestal s prací, narovnal se, nad hlavou mu zašustilo listí. "Kopu díru, abych do ní mohl vysypat obsah svého vaku." Mladík na něho hleděl. Dlouho nic neříkal, stále si hrál s knihou. Náhle vzhlédl. "Aha! Už to chápu, vy kopete jámu!" Zvolal. Kopáč se pousmál a souhlasně zakýval hlavou. Ano - ano. "Takže vy kopete jámu, abyste do ní mohl nasypat obsah svého vaku, tedy - jestli to dobře chápu - vy se snažíte zemi něco předat. Dát ji kus sebe. No to je výborné!" zvolal radostně. Přecházel ze strany na stranu. Náhle se zastavil a pozvedl knihu. "Toto je má kniha! Můj rukopis, píšu ji léta, vždy začnu a píšu a píšu a když ji mám už - už hotovou uvědomím si, že není dost dobrá, a začnu ji přepisovat, znova a znova! Víte, chci napsat velice dobrou knihu, abych pravdu řekl, tu nejlepší na světě, těžko se mi o tom hovoří, ale jsem ten nejlepší spisovatel všech dob, sice jsem ještě nic nenapsal, ale hodně o tom mluvím, a hlavně neustále píši svojí knihu, která, až ji jednoho dne dokončím, bude tou nejlepší knihou na světě! Tohle je moje poslední verze, je nejlepší, ale přesto né dost dobrá, snad malinkatý drobný detail, již pouze bude stačit a bude taková jaká má být. Víte napadá mě, že bych vám ji tady nechal, ne snad, že byste ji četl, to nenene - na to není ještě dobrá, ale, jelikož mám v hlavě již novou a už doopravdy konečnou verzi své knihy, tuto můžete zahrabat se svým starým vakem! Pokud vám to ovšem nebude vadit." Mladík se odmlčel a zvědavě vzhlédl na kopáče. Ten se na něho podíval. "Když vám to udělá radost, inu proč ne, nechte tu knihu tady a já ji zakopu se svým hnědým vakem." Mladíkovi se rozlil úsměv po obličeji. "No to je výborné! To je skvělé!" Přišel ke kopáčovi a potřásal mu rukou. "Víte ja budu jednou velice slavný spisovatel, ale za to co jste pro mě udělal, za tuto službu, napíšu vaše jméno do poděkování." Chvíli se zamyslel. "Počkejte!" Zvolal a vyndal tlustý bloček. "Povězte mi kdo jste, prosím." Kopáč se zadíval na notýsek, na něho, na notýsek. "Já jsem kopáč." Mladík si začal zapisovat do notýsku. "Aha - tak kopáč, dobře píšu si, takže jste na tisícím pětistém osmém místě v mém seznamu poděkování! Gratuluju!" Opět kopáčovi potřásl rukou. Podíval se na hodinky. "Aha - aha už budu muset jít!" Rychlým krokem se vydal od kopáče pryč. Na chvíli se ještě zastavil a podíval se na knihu, na kopáče, na knihu. "A ještě jednou děkuji!" Zvolal pomalu mizící z dohledu.  
Kopáč se dal opět do práce, odhazoval hlínu a vršil ji. V hlavě mu hráli Stars of the lid. Rád je poslouchal, když odpočíval. Seděl ve svém pokoji, na nohou Andrého, svého kocoura, který vrněl, kopáč jej hladil a jen tak nepřítomně hleděl. Většinou na nic nemyslel, někdy vzpomínal a někdy kouřil doutníček. A někdy kouřil a na nic nemyslel a stejně přitom vzpomínal. Na kdeco, třeba taky na korálky babičky nebabičky, kterak cinkaly, a Ferda ta malá mrška vyžírající králíka z pekáče, utíkala před křičícím Pepikem. Babička nebabička poslouchala rádio, hrály písničky co měla ráda. Třeba tu, při které tančila se svým mužem, bylo to v sokolovně, byl lednový ples, za okny sníh, a ledové sevření a ve vsi šla už 14 dní elektrika. Ona tančila při živém orchestru, točila se dokola se svým mužem, od stolů cinkaly skleničky, jako cikají korálky a v nohou měla radost. Na ochozech bylo pověšeno chvojí, byl leden, měla narozeniny a hlava velkého divočáka visela nad vchodem. Jeho oči, dva velké korálky, které tak pečlivě vybrala, smutně hleděly do sálu. 
"Dobrý den." Ozvalo se nad kopáčem. Zvedl hlavu. Nad ním stála jakási žena. Měla brýle a nejistě přešlapovala. "Copak to děláte?" Zeptala se. Kopáč přestal se svojí prací, zastavil se a napřímil. "Kopu." Odpověděl. "No ano to vidím! Ale co kopete?" Zeptala se žena. Kopáč se na chvíli podíval do koruny, světlo mu projelo vousem jako dýkou, jediný vous nebyl tmavý. "Kopu jámu." Žena si posunula brýle v obličeji. "Ale proč?" Řekla trochu nešťastně. "Protože je to má práce." Žena si sedla do bobku. "Vaše práce, vaše práce." Opakovala tiše. "Víte já jsem učitelka. Ráda učím, už dvacet let, učím a mám ráda své žáky. Chlapce i dívky. Učím je tělocvik a matematiku. Ale radši mám tělocvik. Mladíci v červených trenýrkách a bílých tílkách a devčata s modrými trenýrkami a bílými tričky. Mí žáci jsou již starší žáci. Od šesté třídy výš. A krásně cvičí. Moc ráda je pozoruji, jak se jim napínají svaly, a stéká po nich pot. Děvčatům se napínají rodící se prsa skrze bílá tílka a z chlapců je cítit jejich nově rodící se síla. Ráda je pozorují a ráda jim pomáhám s různými cviky. Občas je pohladím a oni na mě vděčně koukají a rádi si ke mně chodí povídat i se svými problémy. To je pak můžu třeba i pohladit po hlavě. Nejradší však mám, když unavení a zpocení jdou do sprch. To potom procházím jejich šatnami a důkladně pozoruji, jestli jsou dobře umytí. Chlapci mi ukazují své čerstvě ochmýřené penisy a chlubí se jak jsou čistí. A děvčata, chodí v zástupu okolo mě, nahá, ještě po nich stéká voda a já mohu pozorovat jejich klíny. Někdy, ale jenom na chvilku, mám pocit, že jim tudy profukuje vítr a tiše hraje." Žena přestala vypravovat, sundala si brýle. Unaveně se usmála. "Taková je ovšem moje fantazie, toto vše je pouze má fantazie. Jinak den za dnem, chodím do školy, učím matematiku a tělocvik a mlčím a nemohu se jich dotknout, nemohu je mít, ani jednoho hocha, ani jednu dívku. Den za dnem." Brýle položila na zem vedle sebe. "A až tu jámu vykopete co s ní uděláte potom?" Zeptala se. "Pak do ní vysypu obsah vaku a hodím do ní knihu." Žena pokyvovala, vsala, oprášila si šaty, na kterých byly namalované třešně, trochu prosvítaly a bylo vidět její bílé kalhotky. "A mohla bych vám tu nechat své brýle? Víte myslím, že mi příliš nesluší a připadám si v nich taková strohá." Kopáč zakýval hlavou, skutečně si myslel, že s těmi brýlemi je žena jaksi strohá, možná až přísna. "Nechte." Řekl. "Děkuji." odpověděla žena a vydala se k silnici. Občas se otočila a kopáčovi zamávala. Ten se opět dal do své práce, když se podíval na vak, knihu a brýle řekl si, že asi bude muset vykopat jámu větší.
Slunce se pomalu sklánělo ke svému západu, na obloze se vyrojili draci, malí kluci běhali okolo kopáče a smáli se, pouštěli draky, kteří namalováni jakoby črtami z bestiáře, či ze středověku se mezi s sebou proplétali a občas se některý zamotal do toho druhého a střemhlav padli k zemi. Jejich papírová těla ozařovalo oranžové slunce, čím dál tím více zamyšlenější.
"Copak to děláte?" Ozvalo se nad kopáčem, kterému už ze země vykukovala jenom hlava, vzhlédl a nad ním stál malý kluk. Měl na hlavě čepici s klapkama na uši a kouřil. "Kopu." Odpověděl mu kopáč. Kluk zakýval hlavou. "Hmmmm no to jo to je zajímavý. Já kopu za FC Drak a pouštím tu draky. Ale ten můj se už zřítil k zemi a zapadl do pole plného strdí a je rozbitý tak už jenom tak koukám." Kopáč zakýval hlavou. Kluk dokouřil a cvrnknul cigaretu k vaku, knize a brýlým. "Tak kopejte! Já už musím domů, mamka bude mít strach a navíc dělá dobrou večeři. Budu mít rohlíky s rybí pomazánkou a ledovým salátem." Kopáč se usmál, taky měl rád rybí pomazánku a ledový salát. Kluk se otočil a běžel pryč. Nad oblohou snad jakoby zněly housle. Kopáč koukal vzhůru, už se cítil trochu unaven. Do jámy padalo listí a housle hrály, náhle, jakoby v něm na okamžik zavládl smutek. Mám radost ze svého smutku - pomyslil si, housle byly smutné a připomínaly mu matku, ještě před koncem továrny. Vařívala u kamen, a naproti domu stál siročinec, děti z něj často hlasitě křičely na celou ulici a pouštěly draky. On si bral na tajňačku otcovu vzduchovku a střílel jim na ty draky. S hořícími ocasy padaly k zemi, kde vybuchovaly. Matka jej jednou načapala, přehla si jej přes koleno a naplácala mu zadek. Plakal. Poté vzduchovku rozlomila vejpůl. "Co kdyby si nějakou dívku střelil pod oko!" Zlobila se na něj. On ale nechtěl střelit nějakou dívku pod oko. Jenom sestřeloval draky. Odpoledne se úžilo.
Dal se opět do práce. Hlína za hlínou se vršila, zemina voněla, byla vlhká, občas narazil na nějakou žížalu. Ve vlhké zemině se kroutila a lapala po dechu ze země, vrostlé - smutné. Bylo to už dávno a nechtěl vzpomínat.
"Dobrý den!" Kopáč zvedl hlavu. Nad ním stála jakási slečna, měla dlouhé nohy a barevné plandavé žebradlo. Usmál se na ní. "Kopete pěknou jámu." Řekla slečna. Kopáč přikývl hlavou. Opřel se o rýč. Slečna byla hezká, měla dlouhé hnědé vlasy, neučesané přes sebe přeházené a foukal do nich vítr. Rozhlédla se okolo sebe, zadívala se na vak a věci okolo něj. "Já jsem Soňa a vy?" zeptala se. "Já jsem kopáč. A kopu jámu." Slečna se usmála. "To vidím. Ale jak se jmenujete?" Kopáč se podíval do koruny stromu, polehonku se nakláněl. I on věděl, že je podzim, jeho listí žloutlo a klesalo k zemi. Jak by to asi vypadalo u lidí. Snad plíce - žloutly by a trhaly se na kousky, v kašli pak pomalu odletovaly by k zemi a zde by tlely. Lidé by chodili po ulicích a kašlali své plíce a když by zafoukal vítr honil by jejich částečky po zemi, kde by do sebe narážely. Tuberkulóza je podzim lidí. "Jmenuji se Filip." Odpověděl. "Filip, Filip - to je hezké jméno." Sedla si na kraj jámy. "A máte nějakou rodinu?" Zajímala se dál. "Rodiče už dávno nežijí, ale mám bratra Jáchyma." Kopáč se odmlčel - oba dva mlčeli. Dýchali a slunce zapadalo. Kopáč začal zase kopat a zabral se do své práce. Slečna si nad ním chvílema prozpěvovala. Když po určité chvíli vzhlédl vzhůru, byl už úplně pod rovinou země, slečna byla pryč. Vylezl z jámy, která se mu zdála už dost hluboká. U vaku, knihy, brýlí a vajglu, ležela fotka. Na ni byla slečna a jakýsi chlapec, oba dva se usmívali. U silnice zastavil autobus. Vylezlo z něj pár lidí a rozešli se na různé strany. Jen jakýsi muž, s váhavým krokem se blížil ke kopáčovi. V rukou měl lopatu, kouřil. "C-co to dě-láš?" Zeptal se kopáče muž. Byl opilý. Kopáč se na něho podíval. "Už nic, ale kopal jsem jámu." Muž přikyvoval, kouřil. "J-já taky ko ko kopu. A nesnášim to!" Vykřikl. "Nessnáším svoji práci! Den za dn-em kopu - škyt - od rána do večera, do večera kopu! A nic z toho nemám!" Křičel a vypadal skutečně rozčílený. Najednou nazvedl lopatu a vztekle s ní mrštil na zem. Lopata se odrazila od země. Znovu k ní přiběhl, chytl ji a mlátil s ní hlava nehlava. V lopatě zapraštilo a po chvíli se rozlomila. Muž zbytky odhodil a sedl si na kraj jámy. Tupě do ní zíral a dlouhé minuty nic neříkal, pouze kouřil. Pak se zvedl a otočil se na kopáče. "Zahrab ji, zahrab tu lopatu, ať aspoň na chvíli svůj život pohřbím." řekl zcela srozumitelně, snad jakoby nikdy nebyl opilý a vydal se k odchodu. Kopáč za ním dlouze hleděl. Už byla téměř tma, začalo být chladno, kopáč pomyslel na návrat domů, ještě to měl notný kus cesty. 
Přišel k vaku a k věcem, které mu zde nechali ti lidé. Pozoroval je, vzal vajgl a odcvrnknul jej do jámy. Trochu mu od něj smrděly prsty. Pak uchopil brýle. Měly zamlžená skla a voněly po ženiných vlasech. Taktéž je hodil na dno, jen nepatrně žuchly. Poté vzal do rukou knihu. Přečetl si název "Sběratel topolů" pěkný název pomyslil si. Snažil se najít jméno autora, ale nikde nebylo a celou knihu se mu číst nechtělo. Také tu hodil do jámy. Lopatu, na dva kusy, potěžkal v rukou. Ještě nikdy neviděl zlomenou lopatu. Nakonec i ji hodil do jámy. Trochu to křáplo, možná trefil brýle a ty se rozbily. Na fotku se slečnou se dlouze díval. Chvíli dokonce uvažoval, že by si ji nechal. Slečna se mu líbila, ale přestože neřekla, že chce fotku zahrabat, nechtěl zklamat její důvěru a i tu hodil na dno jámy. Naposled vzal svůj hnědý vak. Stoupl si na kraj jámy, koukal na věci, brýle, fotku, lopatu, knihu, vajgl. Vak rozvázal, vyvalil se zápach, otočil jej a začal z něj vysypávat rybí kostry. Jedna za druhou padala do jámy a svojí mastnotou a zápachem oblemcávaly věci od lidí. V jámě se šířil zápach. Konečně dopadla poslední kostra na zem. Kopáč odhodil vak a začal jámu zahrabávat. Hlína postupně pohřbívala věci a kosti v jámě až byla úplně zasypaná. Chvíli ji udusával, aby srovnal zeminu se zemí. Poté zvedl svůj vak, přehodil si jej přes rameno a s rýčem v druhé ruce se vydal k domovu. už se těšil jak si sedne do křesla, na klín mu skočí André, jeho kocour, který bude vrnět a on bude moci myslet na svoji práci. Na práci, se kterou je spokojen.

Pozdě v noci, když opět vítr pročesával listí vysokého topolu. Se začaly vinou rybího zápachu slézat u čerstvě zasypané jámy celé tlupy divokých koček. Mňoukaly hlasitě do noci a hrabaly svými tlapičkami do měkké půdy. S východem slunce se objevila první rybí kostra. Bylo na ní dost masa pro vydatnou snídani. Pro jednu kočku. Tu nejsilnější.  Ostatní musely hrabat dál, až narazily na další kosti. Jen a jen pro sebe.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

24.10.2010 21:35:26StvN
Celkem mě to bavilo. Mám jen trochu problém s tím, že jsi na povídku až trochu upovídaný, takže jestli bys tohle psal jako delší prózu, tak bych to bral.
04.10.2010 17:31:19sepotvkorunachstromu
.-jsem celá zamyšlená..
..silná symbolika..
..víš koho mi připomněl ten mladík co psal knihu?..viděl jsi film parfém?..toho mladíka jak se snažil vyrobit parfém s nejkrásnější vůní na světě..
..dávám rozhodně tip a tebe k oblíbeným..:)

..kluci..děkuji vám za to avi..:))
04.10.2010 11:02:08sepotvkorunachstromu
..díky..pa..:)
04.10.2010 11:01:18kluci hurá za balónem
...stojí za to....ahoj.
04.10.2010 11:00:08sepotvkorunachstromu
..díky..kluci...)
..jsem po noční..přečtu si až se trochu prospím..:)
04.10.2010 10:53:11kluci hurá za balónem
avíz snad netřeba, ale přece si dovolíme....
04.10.2010 10:50:10kluci hurá za balónem
...výbornej "dvojznačnej" (dada) prolog, a pak už se rozjíždí , myslíme, opravdu filosofický text...."tma a ticho vypínají tento svět"...atd. atd.

...pak krásné místo se Zemí, ale napsali bychom ne "dát ji kus sebe", ale dlouze..."dát jí kus sebe"...kopáč je /tady(/ kopáčem, pro "jiné" (snad) byl tak Krysař Krysařem....rozhovor s mladíkem je vkusně podaný, kopáč se nám nezprotiví žádným poučováním a planým mudrováním.
Pasáž se slečnou je půvabná, ta výborně typizovaná ( její žebradlo, to, jak si sedá na bobek a ptá se, zda má kopáč rodinu....)....čteme a čteme....a kopáč přejde k vaku a věcem, které mu tam nechali kolemjdoucí...poslední byl opilec, žejo...

Kopáč dokoná své dílo a my čekáme hrozivou pointu...a ta taky přijde, připlíží se jako ta tlustá pažravá kočka...a pozdě v noci...jeje.

JEN JEN PRO SEBE...........děs děsů, my jsme z textu nadšený, schováváme si ho-.
Tipujeme o 106.
Zbynďa, Jára, Franta, Vašek a Jirka...

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.