Výlet

Jedeme na výlet do Buchlovic. Je tam krásný zámek, ale není přístupný. Opravuje se. Markétce to nevadí, zajímá ji hlavně zámecký park.
Zámecký park v Buchlovicích je rozdělen na dvě části. Přední, francouzský park, je pečlivě upravován. Vysoké keře krušpánku jsou sestřiženy do homolí. Také květinové záhony jsou tvarované do ornamentů a lemované pečlivě sestřženými keříky krušpánku. Myslím, že správně se jmenuje zimostráz, ale já jsem vždy slýchala, že je to krušpánek. V dolní části je leknínové jezírko. Sem chodíme posedět. Odpočinout si a potěšit se pohádkovou nádherou, kterou nabízí pohled na zámek ze spodní strany. Dále pokračuje zadní, anglický park. Roste v něm spousta vzácných a zajímavých dřevin, které dovedou potěšit oči milovníků přírody. Přesto sem zabloudí jen docela málo turistů a romantická zákoutí jsou i v létě tichá a opuštěná.
Tady se v létě, nerušen turisty, zdržuje Filip. Filip je páv. Zapomněla jsem vám sdělit, že pávi se chovají v zámeckém parku "odjakživa". Podle zlatavého zabarvení peří je Filip nejstarší z nich.. Mladší pávi mají toto peří azurově modré a dlouhý ocas ukončený pestrými pavími oky. Jsou to nádherní ptáci. Doplňují vhodně pohádkovou atmosféru parku. Mimo sezónu, kdy je v parku klid, posedávají na kamenném zábradlí nebo i na střeše samotného zámku. Jako barevné sochy. Lidé jim často házejí různé, často nevhodné "pamlsky". Paví "dámy" brzy zapomenou na vrozenou pýchu a bez ostychu přijímají nabízené "přilepšení". Pávi jsou hrdí. Pokud je nabídka příliš lákavá, dávají dárci znát jakou mu prokazují laskavost, když ji vůbec přijmou. Postávají opodál a jen když myslí, že nejsou pozorováni, uzobnou nenápadně nabízenou potravu.
Filip nepřijde nikdy. Možná má špatné zkušenosti s lovci ocasních per. Jsou i takoví.
My jsme se seznámili s Filipem v zimě, kdy bývá park opuštěný. Pávi posedávali v přední části parku a naší nabídce (krmení bylo pro papoušky) neodolali. Jen ten největší s nejdelším, teď v zimě prořídlým ocasem nepřiletěl. Postával na schodišti, potřásal svou mohutnou vlečkou a pozoroval s pyšným pohrdáním nedůstojné chování ostatních pávů. Najednou se mu z hrdla vydral "skřek". Snad měl vyjádřit pohrdání, snad něco jiného, Jisté je, že jeho nečekaný projev Markétku doslova zmrazil. Když se probrala z leknutí, pronesla roztřeseným hláskem "historickou větu". "Nepávej, ty jeden Filipe".
Nevím, jak jsem mohla - tenkrát tříleté dívence - dovolit, aby se rozběhla a nabídla tomu "nafoukanci" krmení přímo z ručky. Možná jsem byla také "zmrazená" leknutím.
Co však bylo nejpodivnější:, Filip natáhl krk a zobal z natažené ručky. Byl to kouzelný obrázek. Malé děvčátko zachumlané jako medvídek a proti němu stejně velký páv mu zobe s nastavené dlaničky. Od té chvíle byl Filip velký Markétčin kamarád.
Během té zimy jsem si vymyslila ještě několik neodkladných důvodů, kvůli kterým jsme museli zajet do Buchlovic. Z Frýdku-Místku. Dědeček si často upřímně povzdechl: "Drahý Filip", ale byl to právě on, kdo by pro radostnou jiskřičku v Markétčiných očkách udělal snad všechno.
To bylo před třemi lety. Dnes nejezdíme na dovolenou, ale za Filipem. Nevím, jestli si pamatuje své jméno, ale spíš Markétku a na její zavolání se vždycky objeví. Nepřiběhne. Vynoří se mezi krušpánkovými keři a důstojně přijde a vezme si z nastavené ručky nabízenou pochoutku. Markétka je přešťastná. Filip se nedůstojně natřásá a vrtí. Jak málo jim oběma stačí ke štěstí.