člověkem až do konce

utekla jsem ze skříně

a přestěhovala se na střechu

na půdě bývá tma

déšť doháněl trvalý skluz

hladovou dlaní olizoval mou tvář

pohřbíval zaživa

prach hluchotou oprýskaného města                        

z mého těla

ticho rozprostřelo vlasy

podél boků vlhkem ševelících cest

probouzelo poetiku svíravých kocovin

filozofa ze kterého se ti chce řvát na měsíc 

a já přemýšlela

o krásách lidských vnitřností

o teple plodové vody

o červech schoulených na dně petlahve

rudého vína co se nedá pít

užírali mé nic kousek po kousku

pokaždé říkám že mi nic není

a tak jsem řvala z plných plic

a dál? nic

přestalo pršet a já se přestěhovala do parku