O cestování

Stále častěji se setkáváme s tím, že občané naší republiky překračují hranice s nepochopitelným nadšením se vrhají do neprobádaných krajů. Houfy nervózních človíčků se pod přísným dozorem delegátů cestovních agentur tlačí do zájezdních autobusů a s fanatickým zápalem bojují o místa u okének. Ti nejšílenější dokonce odjíždí za poznáním na vlastní pěst, aby pak byli po několika týdnech na pokraji fyzického i psychického vyčerpání dovezeni do rodné země za asistence světaznalých zaměstnanců našich zahraničních ambasád.

Vskutku. Běžný Čech si zkrátka neuvědomuje, jaká úskalí a nebezpečí na něj číhají. Už jen skutečnost, že se v zahraničí obvykle mluví jinou řečí, může být pro mnohé z nás nepřekonatelným problémem. Pravda, v sousedních zemích myslí i na výskyt našich občanů. Ale ruku na srdce – cedule s nápisy „CESI NEKRADTE!“ nemají pro turistu valnou informační hodnotu.

Zapomínat bychom neměli ani na malebné stravovací návyky některých, zejména přímořských, národů. Vyhneme se tak trapným situacím, kdy číšníka při pohledu na mísu krevet žádáme o plácačku na mouchy a Biolit.

Problém s jídlem na cestách je vůbec nanejvýš ožehavý a nelze ho podceňovat. Mnozí to řeší naplněním svých zavazadel kilogramy trvanlivých potravin. Jistě prozíravé. Bohužel, vlády některých zemí nemají pochopení pro turisty, kteří okázale ignorují místní restaurační zařízení a na parkovištích konzumují špekáčky, salámy a řízky z alobalu. Pohled na českou rodinu, které chorvatští celníci zabavili patnáctikilovou svačinu a nyní musí v kempu žebrat o kus chleba, je vskutku žalostný.

Proto apeluji na vás, méně světaznalé, ale přesto toužící po cestování: Namažte si chleba sádlem a jeďte lokálkou do Bechyně. Je to bezpečnější a levnější. Svět ještě není zcela připraven na české turisty, a co je horší, my nejsme připraveni na něj.