o lese, o houbách a jiných tajných věcech

Zvoní budík. Je půl páté ráno a slunce nakukuje do oken. Hltáme snídani, bílá káva a rohlík s máslem nám chutnají.Tatínek si ovinuje nohy onucemi a šikovně nastupuje do holínek, já ucpávám zívající pusu hnědým pionýrkám. A proč to všechno?
Protože les nečeká a už vůbec ne v sobotu ráno. To si přivstanou úplně všichni houbaři a i my se k nim najisto počítáme a tudíž také najisto počítáme s omáčkou a polévkou k nedělnímu obědu.
Bereme s sebou stařičký proutěný košík, na jeho dno ukládáme chléb s máslem a jablka.
Vyrážíme na cestu. Mám ráda tahle letní rána, jsou mrazivá, probouzející se slunce je každou minutou usvědčuje ze lži, rozehřívá nás při chůzi. Nohy a ruce vláční a zbavují se noční zatuhlosti.
Já to tak nepociťuji, ale tatínek, má už svoje léta, jde krok od kroku křepčeji. Zpíváme si vojenské písničky, které si tatínek přivezl z vojny. Jsou silácké, rytmické a melodické, moc ráda si je notuji s ním. Vzduch mi proudí plícemi a stromořadí lemující hlavní silnici nám uspořádalo zelenou zdravici. Nikde ani živáčka. Ostatní houbaři snad ještě spí a nebo zaparkovali své škodovky na příjezdových cestičkách vedoucích do lesa. Já a tatínek dobře víme, že les čeká, až přijdeme my. Zná nás a oceňuje naše snažení, nesmrdíme mu pod nosem benzínovými výpary, cigaretovým dýmem, našlapujeme lehce po mechu a co je hlavní, nehlučíme.

Tatínek má můj obdiv, neboť rozezná podle zpěvu každého ptáka, který se nám ozývá nad hlavami, mistrně ukrytý ve větvích stromů. Zná i názvy těch stromů. Zná každou studánku, kde se můžeme během dne napít, zná malé zapomenuté rybníčky skryté v houští. Tam se mohu vykoupat a téměr pohladit peří divokým kačenám, plavu a splývám s vodní hladinou, občas mne postříká tempy vylekaný kapřík. Zatímco se cachtám a kamarádím s potápníky, slunce vystoupalo na vrchol a chvíli tam udýchaně odpočívá. Chladná voda a s ní i já se poddáváme jeho laskavým dotekům.
Tatínek ví o tajných místech, kde rostou ty největší praváky, ví o místech pod břízami, kde se štíhlí březáci chlubí svými oranžovými hlavičkami, zná místa pod modříny, kde na nás čekají mazlavé kloboučky klouzků, tak dobrých a peprných v polívce či omáčce. Tatínek zná i zarostlá zákoutí, kde roste ostré maliní obsypané voňavými plody. Zakusujeme jimi svačinu, šťáva, rudá jako krev, nám teče po bradě. Teď nastává ten správný čas, kdy zazpíváme tajnou písničku, kterou vymyslel můj tatínek.

Písnička je o tom, jak slunce krásně svítí, jak les voní, ptáci zpívají a my jdeme na maliny, na jahody a na borůvky. Jen my dva ale víme, že tím zpíváním chceme ošidit poledním vedrem unavené houby. Chtějí nás zahlédnout, chtějí si poslechnout naši krásnou písničku a ztrácejí obezřetnost. Proč by se bály, vždyť je nabíledni, že jdeme s tatínkem na maliny, borůvky a možná i nějaké jahody cestou sezobneme. Také nám nahrává ne všem houbařům známý fakt, že houby jsou už od narození zvědavé. Vystrčí z mechu hlavičky.....a my, chňap! Držíme neopatrnou houbu za tělíčko a já, proč bych to nepřiznala, se za ten úskok trochu stydím. Nerada šidím. Ale tatínek říká, a ten to všechno zase ví od svého tatínka a ten zase od svého, že hříbky a bedly a křemenáče se na nás vůbec nezlobí. Mají u svých nožiček, až tam úplně dole v lesní prsti, schovanou spoustu malých dětí, takže žádná smrt, nic nekončí, další houby a houbičky budou růst, zvědavě se rozhlížet po lese a končit v košících tátů a holčiček, kluků a dědečků, babiček a maminek.

S plným košíkem se vracíme s tatínkem domů a zpíváme si.Teď na rozdíl od těch ranních vojensky rázných notujeme si píseň slovenskou, co mám nejraději: já jsem bača velmi starý, nedožijem do jary..... Tu tatínek umí moc pěkně, má krásný hlas, a písnička je zádumčivá a smutná. Hodí se k prašné cestě, kterou se vracíme domů, stíny se dlouží, i ptáci ztichli. Snad poslouchají: ... nebudů mi kukučky kukať, na tom mojom …, už si nevzpomínám, jak je to dál.

Slunce už zamířilo k západu a je mírně uzardělé. Aby ne, když celý den svědomitě svítilo. Jen si nemyslete, že to nedá žádnou práci. Jen si to zkuste, kráčet po obloze hodinu po hodině stále stejným tempem a v té správné výšce, odměřovat správně stupně celsia tak, jak si poroučejí rozmazlené hodinové ručičky, jen si to zkuste.