Sněhová

Byli jsme venku. Pohled na val šedavých mraků nad hlavou mi připomněl slovo příkrov a klikatá polní cesta pod ním připomínala stuhu pohozenou přes horizont.

Vítr se tu a tam (neochotně) zapotácel kolem a jinak bylo kamenné bezvětří.

Stála vedle mě, její pohled hřál - navzdory zimnímu času - zato ruce studily. Vzal jsem ji za ruce, z mraků se vyklubalo hejno černých ptáků, vzal jsem její dlaně k sobě a ke svým rtům, ptáci opět zmizeli v oblacích.

Dívali jsme se na sebe tak, že se něco muselo stát.

Přiblížil jsem své rty k jejím a v tom se to stalo.

Sněhová vločka vstoupila mezi nás a my ji stiskli (svými rty).

Podívali jsme se na sebe - takhle jsem tě ještě nikdy nepolíbil. 

Zvláštní, líbám tě přes sníh... Dobrý nápad...

Pronásledoval jsem každou vločku, která dosedla na její tvář anebo měla k tomu blízko. 

Polibkem jsem ji proměnil do podoby slzy. Další, další a další. Stékaly jí po tvářích, vinuly se kolem krku, směřovaly dolů a já stále za nimi.

Zavřel jsem oči a po paměti procházel tou cestou kolem jejího těla.

Sněhové vločky tančily. Údolím, úbočím, soutěskou...

...

Když jsem oči otevřel, byli jsme v bílých peřinách.

"Kolik je hodin? ...Dáš si kafe nebo čaj?..."

Vstal jsem z postele a prstem udělal škvíru mezi žaluziemi. "Tam pěkně nasněžilo!" Otočil jsem se zpátky do ložnice. Kde mám ty tepláky?... Jo, pod postelí.

Ale nasněžilo nám pěkně.